Když má dítě zemřít
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Osud dvouletého britského chlapce Alfieho Evanse, který skonal minulý týden, vyvolal obrovskou pozornost. Těžce nemocné dítě v průběhu hospitalizace dokonce mohlo být léčeno za hranicemi své země, jejíž justice rozhodla, že má být odpojeno od přístrojů, které ho udržovaly při životě. Smutný příběh opět rozvířil řadu etických otázek, na které se těžko hledá jednoznačná odpověď. Dochází ke střetu s vírou a poznatky vyspělé medicíny, ukázal také kulturní rozdíly při vnímání lidského života mezi protestantským severem Evropy a spíše katolickým jihem.
Znovu se nastolila otázka, kdo má rozhodovat o osudu dítěte, kde končí práva rodičů a kdy rozhodující roli přejímá stát. Za prodloužení chlapcova života se přimlouval papež František, Itálie udělila bezprecedentně Alfiemu Evansovi občanství, aby mohl být transportován do dětské nemocnice ve Vatikánu. Britové ale chlapce nevydali, přestože na něj čekalo připravené letadlo. Do hry vstupuje Polsko, které ústy prezidenta Andrzeje Dudy Spojené království vyzývá, aby dítě vydalo do péče italských lékařů.
A právě tady – kdy jeden stát rozhodne nechat těžce, s vysokou pravděpodobností nevyléčitelně nemocné dítě zemřít, kdežto jiná země je připravena i na základě přání rodičů o malého pacienta se postarat, ale tato možnost je odepřena – série otázek vrcholí. Lucie Sulovská případ dlouhodobě sledovala a sepsala text o tom, jak boj za život stojí nad lidským rozhodováním.
V sociální demokracii se stále více prosazuje nový hráč – Miroslav Poche, který by v případné vládě s Andrejem Babišem měl zastávat funkci ministra zahraničí. V rozhovoru ho představuje Lenka Zlámalová. Už delší dobu Daniel Kaiser zastává trochu rebelantský postoj k událostem v Sýrii a k otázkám umění propagandy válčících stran. Připravil Salon, v němž vystupují zastánci obou hlavních verzí konfliktu, aby odkryli své argumenty. V této konstelaci je komplementární připomenutí 70 let od vzniku nezávislého Izraele, které sepsal Marian Kechlibar.
A kulturní vložku (v uvozovkách samozřejmě) zajišťují zkušení zadáci – Jiří Peňás si k rozhovoru vybral Ondřeje Havelku, který pustil do kin svůj celovečerní debut Hastrman. Ondřej Štindl vedle vzpomínky na Bruna Ganze rozebírá Tichou radost, o níž tvrdí, že ví, kdy má být stupidní. Petr Holub v tomto vydání dokončil svou trilogii o československých legiích.