Sokolovské nádraží je smutné místo ve smutné čtvrti smutného města. V pátek se tam odehrálo cosi, co bylo zaznamenáno i celostátními médii, neboť takové věci jsou mediálně vděčné, i když debaty se pod takovými články už léta nedovolují. Porvala, lze-li to slovo použít, se tam skupina jednoho etnika se skupinou druhého etnika. Jedno etnikum přijelo do Sokolova vlakem, prý s úmyslem pak pokračovat po Ohři na lodích. Kousek od nádraží totiž teče Ohře. Než tam došli, dostali se do potyčky s druhým etnikem, které v té čtvrti bydlí – a nádraží je jejich přirozenou domácí zónou.

S lehkou nadsázkou by se dalo říct, že když přijede člověk do Sokolova, dlouho jiné etnikum nepotká. Místní to vědí, takže nádražní čtvrť rozhodně není místem, kam by se příslušník toho druhého etnika šel jen tak dobrovolně projít.

Vždycky tomu tak nebylo. Vím to dobře, protože jsem se tam něco nachodil. Jednu dobu, začátkem 80. let, jsem tou čtvrtí chodil snad každý den. Nad nádražím stojí budova sokolovského gymnázia (to už tam není), takže cesta vedla pokaždé tou čtvrtí.

Hlavní ulice té čtvrti se jmenuje U Divadla. To je skoro komický název pro současný stav té ulice. Divadlo tam ale opravdu ještě před třiceti lety bylo, docela pěkné, konaly se tam koncerty a regulérní představení, často jsem tam chodil. Teď by nikdo neodhadl, že tam kdysi hrál třeba Semafor nebo zpíval Petr Novák, abych si tak vzpomněl, co jsem tam viděl. Je to ruina naplněná odpadky, z průjezdu lze každou chvíli očekávat, že vyběhne potkan. Hned vedle si hrají děti, děti toho etnika.

Je to místo zoufalství, aspoň tedy z pohledu člověka, který má nějakou představu, jak by mělo místo k životu vypadat. Ale možná je to jeho omyl. Pro ty lidi nejsou rozbité domy, nikdy neuklizené dvory, pach odpadků, hnijící kaluže ničím jiným než jejich vlastním prostředím. A možná je to tak správné. Jsou to poměry slovenské osady přenesené do nádražní čtvrti jednoho průmyslového města.

Šel jsem tam tudy naposledy před pár týdny a zase měl pocit, že se stav o dost zhoršil, tedy změnil – a lidí přibylo. Postávají nekonečně v hloučcích na ulici, gestikulují, občas jsou jakoby ve sporu, ale spíš je to forma komunikace. Mnozí jsou vyložení celé dny do oken a sledují ten stále stejný obraz. Všichni hodně kouří, nejspíš i pijí a jedí věci, po nichž jejich postavy nepůsobí dojmem, že by se jich člověk měl bát: lehce před nimi uteče. Žijí tak každý den, ze dne na den, čekají na dávky, které jim musí přijít. Udržují je v tomhle stavu, ale nikdo neví, jak by to mohlo být jinak. Vůbec nic neví o té čtvrti a asi ani o tom městě, natož proč se jejich ulice jmenuje U Divadla, což je pro ně asi podivné slovo. Žijí ale, jak mohou, a jinak to asi nejde.

Pak přijedou nějací frajeři z Prahy, asi něco popili, vystoupí na nádraží, ty jo, tady je černejch, řekne nějaký ten vůl, a už to začne, jeden strčí do druhého, ten se nenechá, pak další, už je tam shluk lidí, už jsou v sobě. Nakonec rvačku řeší policie. Druhý den je to v médiích. Tohle se ale těch jiných lidí v Sokolově netýká. Ty tou nádražní čtvrtí projdou, jak nejrychleji můžou, a dělají, jako by vůbec nebyla. Jako všude.