Několik mých velmi blízkých lidí se dosud nenechalo očkovat. Jejich důvody jsou různé, ale vždy – aspoň se mi takové zdají – přesvědčivé, vyargumentované a netriviální. Ba takové, že být na jejich místě, možná bych se choval podobně. Jsou to lidé poctivého normálního úsudku, žádní fanatici nebo nějací konspirátoři. Myslí si, a mají pro to argumenty, že pro ně je očkování nevhodné, že jim může spíš uškodit, a věří, že si jejich organismus poradí bez něj: veskrze již covid prodělali.

Vedle toho se neradi nechají do něčeho tlačit, i když tenhle důvod nebyl primární, ten vznikl až tím tlakem. Nevylučují, že nakonec se očkovat nechají, ale budou mít pocit, že to dělají, protože jim nic jiného už nezbývá. Byli by k tomu donuceni ne svým vlastním rozhodnutím, ale poměry, které z nich dělají občany druhé kategorie.

Ještě nápadněji to možná připomíná poměry po třicetileté válce, když se ujala zásada Cuius regio, eius religion čili Koho vláda, toho náboženství. Šlo tam v podstatě o to, že náboženské poměry mají být v dané zemi jednoznačné a totální. V katolických zemích měli být všichni katolíci, v protestantských všichni evangelíci. V tom si neměly země tehdejší Evropy co vyčítat, nárok byl tvrdý a tvrdě byl uplatňován všude, v zemích katolických i protestantských. Taky se tomu říká protireformace nebo náboženská diktatura (třeba kalvinistická), u nás pak temno. Zní nám to velmi zaostale a je to ve značném rozporu s naší představou o toleranci a právu každého na to, určit si, čemu bude věřit. Náboženství má být přece privátní věcí každého a nikdo mu do toho nemá co mluvit.

Jenže lidé, kteří ten nárok na jediné a správné náboženství vyžadovali a vymáhali, nejčastěji propagandou, ale někdy i násilím, měli jistotu, že tak činí ve jménu dobra, a to nejen svého, ale i těch, kteří ho odpírali. To dobro se jmenovalo spása a život věčný, což byla základní potřeba tehdejšího člověka. Ten věřil, že soused, třeba skrytý luterán nebo český bratr, který třeba nejde ke zpovědi, ohrožuje i jeho spásu a představuje nebezpečí pro sebe samotného, ale i pro pospolitost. To nebyla žádná primitivní pověra, to bylo hluboké přesvědčení i mnohých autorit, lidí velmi vzdělaných a jinak i racionálních.

Že se to zakládalo na víře a ideologii? No ano, ale máme jistotu, že naše přesvědčení, že spása přichází skrz vakcínu, není také založeno na víře? Ne sice víře náboženské, ale na víře ve vědu, která přitom s vírou má leccos společného. Třeba to, že je v rukou kléru, osvícených a vyškolených autorit, se kterými není možné vést disputaci, protože jsou ve styku s vyšším principem, principem vědeckosti. Možná mají pravdu, ale to si tehdy teologové mysleli také. Ti, kteří se jí nepodrobí, ale tu svou taky.