Koncem dubna rozvířil ve Francii debatu otevřený dopis víc než 1200 většinou penzionovaných generálů, vysokých důstojníků a dalších vojáků, nazvaný Za návrat cti našich vládců, který vyzývá politické vedení země, aby začalo konat a zabránilo zániku francouzské civilizace, jinak by mohla převzít moc armáda, které to velí její povinnost. V opačném případě povede narůstající chaos ve Francii k občanské válce s tisícovkami obětí. (Viz Francie na hraně, Týdeník Echo č. 18/2021 – pozn. red.)

Výzva je signifikantní z několika důvodů, které vypovídají o tom, kam až se dostala jedna z evropských mocností. Zvláštní je už to, že takový dopis, naznačující možnost vojenského puče v demokratické západní zemi, v prostředí armády vůbec vznikl. A za povšimnutí stojí reakce vlády i společnosti.

Iniciátorem výzvy je bývalý kapitán četnictva Jean-Pierre Fabre-Bernadac, autor letos vycházející knihy Psanci Francie / Mezi mediálním lynčováním a každodenním násilím (Les damnés de la France / Entre lynchage médiatique et violences au quotidien) o současném stavu francouzské společnosti. Nejprve byla publikována 14. dubna na marginálním webu Place d’armes prakticky bez povšimnutí. Deset dní nato byla přímo na policejní stanici v jinak klidném městě Rambouillet podřezána tuniským islamistou policistka. Brzy výzvu převzal známý konzervativní zpravodajský server Valeurs Actuelles, mainstreamová média i vláda ale mlčely, vědomy si výbušnosti dokumentu. Teprve když hozenou rukavici zvedla šéfka Národního sdružení a kandidátka na prezidentku Marine Le Penová, nemohla věc zůstat bez dalšího povšimnutí. Pro Le Penovou, která má velké šance utkat se znovu se současnou hlavou státu Emmanuelem Macronem v druhém kole prezidentských voleb příští rok, to byl dar z nebes. Vyzvala generály, aby se k ní připojili v „bitvě o Francii.“

Vláda dopis nejprve bagatelizovala, později ho několik členů kabinetu, včetně premiéra Jeana Castexe, „s největší razancí“ odsoudilo. Ministryně obrany Florence Parlyová uvedla, že „činnost armády v otázkách politiky se řídí dvěma neměnnými zásadami: neutralitou a loajalitou“, a pohrozila vážnými důsledky, včetně ztráty hodnosti, pro 18 původních signatářů, kteří jsou v činné službě. To později potvrdil náčelník štábu ozbrojených sil generál François Lecointre. Určité správní řízení už započalo. Britská BBC následně informovala o události pod titulkem Hněv proti bývalým generálům, kteří varují před „občanskou válkou“ ve Francii. Ale odpovídá to realitě? Vypadá to, že ne tak úplně, aspoň co se hněvu týká. Následovalo několik emocionálních mediálních přestřelek mezi iniciátorem výzvy (a jejími stoupenci) a ministry. Ale jen vůdce silně levicového hnutí Nepodvolená Francie Jean-Luc Mélenchon o generálech mluví jako o pučistech.

Vypadá to, že kabinet by věc nejraději vyřídil v tichosti. Prezident Macron, na kterého výzva rovněž směřovala, se nevyjádřil. To, že reakce vlády je poměrně omezená a odsouvá se na bedra nižších úředníků, může svědčit o tom, že teprve analyzuje situaci včetně nálad Francouzů, ale i armády. Okamžitý okázalý zásah proti „pučistům“ by se mohl ukázat jako kontraproduktivní. Vládnoucí garnitura politicky přešlapuje, zvlášť před prezidentskými volbami 2022, kdy je Macron ještě víc než před minulými volbami ohrožován z pravicové části politického spektra. Zdá se, že výzva generálů o smrtelném nebezpečí pro francouzskou civilizaci nezapadne a může ještě sehrát jistou roli i v nadcházejících regionálních a prezidentských volbách. Macronovo vládnoucí hnutí Vpřed už od svého vzniku lavíruje v širokém spektru mezi podporou progresivistů po zásahy proti narůstající islamizaci země, které požaduje především republikánská a nacionální pravice. Macron si je nepochybně vědom neblahého vývoje, o čemž může svědčit řada jeho zřejmě řízeně uniklých kuloárních výroků v poslední době směrem k progresivistům a islamistům.

Koncem dubna provedla agentura Harris Interactive reprezentativní průzkum, podle kterého téměř 6 z 10 Francouzů generály v jejich výzvě podporuje, a to 24 procent zcela, 34 procent spíš. Opačně se vyjádřilo 21 procent jako spíš ne a dalších 21 procent určitě ne. Pozoruhodné je, že relevantní podpory se generálům dostává napříč politickým spektrem, u pravicových voličů je podpora podle očekávání vysoká, ale ani u levice není zanedbatelná. U radikálně levicové Nepodvolené Francie, jejíž vůdce pokládá signatáře za pučisty, je to 43 procent, u sympatizantů socialistů 44 procent, u zelených 36, u Macronova hnutí 46 procent. Mezi republikány vyjadřuje souhlas s generály 71 procent dotázaných, u Národního sdružení pak 86 procent a u lidí bez politické preference má výzva podporu 53 procent. Téměř polovina lidí (49 procent) souhlasí s tím, že by armáda měla zasáhnout, aniž by to nařídila vláda, tedy aby sama převzala moc v záchraně země.

Význam dopisu však spočívá i v krátkém a výstižném popisu katastrofální situace ve společnosti, kterou vidí většina Francouzů a kterou teď jako existenciální hrozbu zformulovala část někdejšího velení ozbrojených sil a kterou naopak vládnoucí elita není schopna nebo nechce veřejně popsat.

Jak dál ukázal výzkum, ještě víc lidé souhlasí s popisem situace v dopise. S tvrzením, že v některých městech a čtvrtích zákony republiky neplatí, jich souhlasí 86 procent, že se ve Francii násilí každým dnem zvyšuje, si myslí 84 procent, že v zemi existuje prosazovaná forma antirasismu, která naopak vyvolává nenávist mezi komunitami, souhlasí 74 procent, že se francouzská společnost rozpadá, míní 73 procent. S tím, že zásahy během loňských a předloňských protestů Žlutých vest způsobily ztrátu důvěry v policii, souzní 62 procent obyvatel.

Na rozdíl od generálů, si „jen“ 45 procent Francouzů myslí, že se blíží občanská válka. Francouzi mají pověst pesimistů a tomu by odpovídal i průzkum společnosti Ifop pro Nadaci Jeana Jaurèse z loňského roku: 65 % Francouzů má za to, že civilizace, jak ji známe, se zhroutí. Třetina z nich si myslí, že to bude brutální kolaps, ke kterému dojde do 20 let. (Do výzkumu ale byly zahrnuty různé scénáře, vedle migrace a islamizace i ekologické a vesmírné katastrofy.)

Navzdory marginalizaci dopisu vládou a zdůrazňování, že 1200 signatářů je jen malá část z vojáků ve výslužbě, je pravděpodobné, že podobný pohled jako vysloužilci zastávají i vojáci v aktivní službě. Možná i ve větší míře, než by se předpokládalo. Redakce Valeurs Actuelles oznámila, že byla požádána o zveřejnění další podobné výzvy, a to od aktivních vojáků.

Něco by mohl naznačovat sobotní dopis dlouholetého kaplana francouzských výsadkářů Richarda Kalky náčelníku generálního štábu, zmíněnému generálu Lecointreovi, který se podle něho za to, že vystoupil proti svým vojákům, pokud je věřící, bude zodpovídat před Bohem. V dopise, ze kterého vyplývá, že se znají, a ve kterém ho oslovuje „můj generále,“ Kalka píše, že existují „dvě kategorie vůdců a dva druhy osamělosti. První visí na telefonním kabelu a čeká na pokyny shora. Ať jsou směrnice jakékoli, přijímá je bez čehokoli, protože myslí jen na svůj postup. Druhý se staví před Boha a své svědomí a rozhoduje“. „Tím, že dnes chcete potrestat a sankcionovat vojáky…, protože měli odvahu jít do ohně – obléknete si uniformu toho prvního,“ píše kaplan. Mínění ozbrojených složek na stav společnosti se dá vysledovat i zpětně. Už v roce 2016 Lecointrerův předchůdce generál Pierre de Villiers nebývale veřejně prohlásil, že mír už nebude samozřejmostí a že zásah armády proti islamistům bude legitimní. V témže roce varoval před občanskou válkou tehdejší šéf kontrarozvědky DGSI Patrik Calvar.

Uplynulo pět let, plných teroristických útoků, brutálních vražd, včetně podřezání učitele a policistky, zabití dalších policistů, podpalování chrámů, stoupajícího tlaku muslimů a progresivistů na školství a státní a veřejný sektor, narůstajícího pouličního násilí, hořících migrantských předměstí a už skoro pravidelných minometných útoků na policejní stanice. Zvýšil se počet lidí, kteří kvůli výhrůžkám smrtí musejí žít pod policejní ochranou.

Tomu jsou vystaveny i další západní země. Je tu ale jeden podstatný rozdíl. I přes snahy o cenzurní tlak v některých oblastech, jako je školství, administrativa nebo korporátní sféra, a kriminalizaci účastníků probíhá ve Francii nadále otevřený veřejný diskurz, který je v zemích jako Německo nebo Švédsko nemyslitelný. Není tolik patrný přímo na akademické půdě, kde jsou jinak smýšlející ostrakizováni a zastrašováni. Stále vychází řada obsáhlých publikací a analýz současného stavu francouzské společnosti. Debaty se následně moc nevedou na infiltrovaných univerzitách, ale paradoxně se uchylují do médií, původně většinou okrajových, ale dnes už plně etablovaných, s vysokou sledovaností a kreditem, diskurz však není úplně cizí ani mainstreamu. Popis problémů a hledání řešení má tak daleko širší dosah do veřejnosti, do institucí, což se odráží i ve výzkumech. To byl i případ jednoho z velkých počinů odborné literatury, loni vydané knihy sociologa, arabisty a znalce Blízkého východu Bernarda Rougiera Les territoires conquis de l’islamisme (Území dobytá islamismem), ve které podrobně popisuje, jak islamisté, za vydatné pomoci levice, nátlakových skupin a nezájmu státu, krok po kroku dobývají Francii. Rougier v mediálně diskutované knize, kterou deník Le Point označil za „šok“, zcela nabourává koncept tvorby euroislámu coby umírněného, v rámci sekulární republiky se pohybujícího islámu, který dlouhodobě razí vládní garnitury. Podle jeho výzkumu už neexistují v Evropě – natož na Blízkém východě – relevantní pluralitnější proudy islámu. Islám byl zcela ovládnut islamismem a v žádném případě nejde o psychologický nebo sektářský fenomén. Právě medializace Rougierovy práce podle některých tvrzení přispěla částečně k tomu, že vláda nakonec přistoupila k prosazení zákona proti „islámskému separatismu“, který má zabraňovat už existující paralelní islámské společnosti v zemi a omezovat šíření islamismu.