V Paříži se dnes na požádání Francie scházejí ministři vnitra členských zemí EU, aby řešili takzvanou uprchlickou krizi ve Středozemním moři. Mediální hladinu rozčeřilo gesto italského ministra vnitra Salviniho, který se na summit neobtěžuje (posílá místo sebe úřednickou delegaci). Salvini je aktuálně rozzloben neochotou zbytku EU přebírat z Itálie vyloděné migranty – snad bychom je mohli nazývat boat people naší doby.

Někoho snad překvapí, že Salvini to v první řadě zazlívá Berlínu a Paříži, když přece kvóty ztroskotaly hlavně na Visegrádu. Ale to má politické vysvětlení: Salvini z vnitropolitických důvodů ostřeluje Macrona a Merkelovou, loni se dokonce prohlásil předním Antimacronem v Evropě. Zrcadlově stejně tak nezabírá, když u nás novináři grilují zástupce Okamurovy SPD na zjevném rozporu mezi jejich spojenectvím se Salviniho Legou a jejich ostrou opozicí vůči jakémukoliv přerozdělování migrantů po Unii.

Nezabírá to ani v jednom případě proto, že každý jen trochu myslící člověk vidí, co je rozpor v provozní záležitosti a co je bazální shoda: Salvini má s naší politickou scénou – v tomto bodě je většina u nás s Okamurou jednoho názoru – společný základ: teď momentálně řeší, co s utečenci, kteří už se v Itálii vylodili (letos to není nijak dramatické číslo, asi 3500 lidí), ale dlouhodobě chce zrušit převoz migrantů z Libye do Evropy. Osa Paříž–Berlín–Brusel... (doplň dle libosti) chce naopak hlavně vypadat lidsky tváří v tvář tragédiím, které se ve Středozemním moři odehrávají.

Je to jiný druh populismu, populismus středu, populismus pro média a dnešní buržoazii. Macron a jemu podobní politici jinde v Evropě mají vypěstovaný zvyk v tom hlavním souznít s médii a šířeji s tím, čemu dnešní nonkonformisté říkají „zveřejňované mínění“ (v protikladu k veřejnému mínění) ve svých zemích. Podle toho, čím je to zveřejňované mínění zaplněno, se zhruba odvíjí i skutečná politika. Do tohoto prostoru vstupují organizace, které se vlády pokoušejí přimět k politice otevřených přístavů. Případem par excellence je víkendové oznámení slavné nevládní organizace Lékaři bez hranic (MSF), že do Středozemního moře posílá novou vyprošťovací loď, Ocean Viking.

Je prokazatelné, že podobné dobré činy kromě nepopiratelné zásluhy – zachránit lidi v nebezpečné situaci na moři je zásluha neoddiskutovatelně – mají i tzv. sací efekt, fungují tak na další tisíce a tisíce lidí, které v Libyi pašeráci za 250 dolarů naloží do velkého nafukovacího člunu a nějaké vyprošťovací lodi z neziskového sektoru pak přepošlou koordináty člunu. Tímto způsobem podle údajů Frontexu vyplouvá z Libye asi 90 procent utečenců. Ne vždy se člun a loď včas nebo vůbec potkají, pak to končí tragicky. Letos ve Středozemním moři zatím utonulo asi 600 lidí, loni touto dobou to bylo dvakrát tolik. Salvini je ministrem rok a něco, a ačkoliv nelze celý pokles mrtvých připsat jeho politice zavřených přístavů, nepochybně jde na jeho konto větší část.

Salvini to praktikuje otevřeně a politicky mu to vynáší, jeho Lega už atakuje 40procentní hranici. Jiné vlády, především Francie a Španělska, jdou stejným směrem jakoby na zapřenou, zatímco veřejně Salviniho kritizují, aby dostály své pokrokové pověsti. Španělské vojenské námořnictvo má už několik měsíců příkaz nevyprošťovat lodě s utečenci jinde než ve španělských pobřežních vodách (10 námořních mil od břehu) a někdy se aktivně snaží, aby do nich nevpluly. Před měsícem hrozilo lodi záchranářské neziskovky Open Arms drastickou pokutou 900 tisíc eur. Francie masově vrací běžence, jimž se podaří přejít pozemskou hranici s Itálií, a její úředníci se vůči žadatelům o azyl nechovají zrovna humánně. Známá loď Sea Watch 3 německé kapitánky Carole Racketeové, jíž se nakonec podařilo přistát v italské Lampeduse, byla odmítnuta francouzskými úřady.

Lékaři bez hranic se na vyprošťování těchto novodobých boat people masivně podíleli od začátku migrační krize v roce 2014, pak ovšem čelili narůstajícímu zákulisnímu tlaku EU a loni v prosinci stáhli ze Středozemního moře poslední loď. Nejnovější rozhodnutí jinou loď před libyjské břehy poslat je nepochybně výsledkem mediálního rozruchu, který se podařilo způsobit Němce Racketeové. Italskou prokuraturu kvůli ní na dálku školili německý prezident i ministr zahraničí, symbolicky se jí ujala radnice Paříže apod.

Lékaři bez hranic mají bezvadnou historii, od svých začátků v roce 1971 se soustředili na pomoc obětem konfliktů a humanitárních krizí po celém světě. Přitom zachovávali, a hodně dlouho striktně, politickou neutralitu. Názorové rozdíly vedly kdysi MSF k rozchodu s jedním ze svých zakladatelů – Bernardem Kouchnerem. Ten byl nakloněn tzv. humanitárním intervencím, a kdyby ho Macronův předchůdce Nicolas Sarkozy v roce 2010 v rámci změn ve vládě neodvolal z ministerstva zahraničí, určitě by se podílel na katastrofálním rozhodnutí svého prezidenta odstranit v Libyi diktátora Muammara Kaddáfího, které z Libye učinilo peklo na zemi a bránu do Evropy.

Zdá se, že migrační krizí překročili Lékaři bez hranic jednu důležitou hranici. Vlastně poprvé za svou téměř padesátiletou historii začali fakticky zasahovat do politiky doma, tedy ve Francii, a ostatních evropských zemích, kde mají své regionální ústředny. Potvrzuje se tzv. OʼSullivanovo pravidlo, podle něhož každá organizace, pokud výslovně nestanoví, že je pravicová, se časem samovolně posouvá doleva – v tomto případě od politicky neutrální dobročinnosti k aktivismu v přistěhovalecké politice.