Krátce po premiéře kvazibiografického filmu Havel je diváctvo konfrontováno s další lekcí z historie, snímkem Agnieszky Hollandové Šarlatán o „přírodním léčiteli“ Janu Mikoláškovi (1889–1973). Je to film o několik tříd lepší, jako když se setká okresní ochotník (nic proti ochotníkům) se zkušeným rutinérem (sláva rutinérům!) z první scény, prostě s někým, kdo to skutečně umí, a nejen to předstírá.

Má na české poměry mnoho nadstandardních filmových vlastností, především dlouhou dobu ostré tempo, tísnivou a jaksi osudovou atmosféru schopnou diváka vtáhnout do vyprávění, má přehledně se vyvíjející děj s rychle se vynořující zápletkou, byť je dovedena k podivné pointě. A také má nespornou zajímavost tematickou – je to aspoň z poloviny film o nemocích, o léčení, o tělesných orgánech a hlavně tekutinách, řekněme to rovnou, o moči, té zlatisté tekutině, jejíž vizuální potenciál je tímto filmem konečně doceněn. Je to tedy vlastně film z „lékařského prostředí“ – a ty mají předem napůl vyhráno. Ovšem je to lékařské prostředí alternativní, stojící v nedobrovolné, ale jasné opozici proti moderní vědě a s tím pak i proti totalitním režimům, s nimiž se přitom snaží nějak vyjít (Mikolášek nebyl rozhodně žádný odpůrce režimu), jenže ony ho nemilosrdně tak jako tak smetou. „Šarlatán“ a vizionář, který léčí úplně jinak a má tajemné výsledky, se nehodí do jejich konceptu přehledného a vědeckého (monolitně byrokratického) světa. Tenhle konflikt nebyl však pro filmaře dost nosný, tak ho podpořili ještě alternativou sexuální, která film aktualizuje a posouvá do dilemat ryze současných, ať již skutečných, nebo fiktivních.

Vyprávění zabírá prvních šedesát let 20. století, přičemž doba a kontext jsou tam zprostředkovány víceméně věrohodně a sugestivně, sice podle tradičních schémat, ale bez křečovitostí a zjevných ahistorických lapsů a nesmyslů, které právě v Havlovi činily pro citlivější diváky film těžko snesitelným. Vedle těchto obsahových náležitostí je snímek postaven na výrazných hereckých výkonech, otce a syna Trojanových i dalších herců (Juraj Loj, Jaroslava Pokorná), ale polská režisérka to vždy s herci uměla a vedla je přesně tam, kam chtěla.

Jenže ruku v ruce s oceněním formálních kvalit filmu se vnucuje úvaha, jak a do jaké míry je možné zacházet s reálnými postavami, jako by to byly jen nějaké figuríny k volnému použití. Tedy zda je možné s lidmi, kteří opravdu existovali, měli svůj život a své osudy a možná i tajemství, nakládat víc než volně, přizpůsobovat jejich životopis scenáristickým úmyslům, přimýšlet jim celé životní úseky, peripetie, zážitky a prožitky. Možná by oni na ně a na „sebe“ hleděli zmateně a překvapeně – kdyby se nějakým zázrakem v alternativním světě podařilo jim film přehrát. Je to čirá fantazmagorie, ale vzhledem k tomu, že na spekulaci je založeno mnohé v tom filmu, troufám si tvrdit, že Jan Mikolášek by sledoval svůj zfilmovaný život vyděšeně a mohl by si představovat, že ten film je další forma rafinovaného mučení, kterého zažil v reálném životě docela dost. Nechápal by, proč mu ještě nějací lidé, kteří se přitom k němu jakoby hlásí, přidávají – a veřejně předvádějí něco, co jsou jen výplody jejich fantazie.

Ideální pro bezproblémové přijetí filmu je o Mikoláškovi nic nevědět. To samé platí ostatně i v případě filmu o Havlovi, což je poněkud obtížnější. Zde je rozdíl, že Mikolášek zajisté není veřejně známou osobou a vědí o něm jen ti, kteří se aspoň trochu zajímají o léčitelství nebo o podivuhodné příběhy podivuhodných lidí. Na druhé straně je literatura o něm snadno dostupná, právě v souvislosti s filmem vyšly znovu jeho Paměti přírodního léčitele, které bylo poprvé možné číst brzy po listopadu 1989, a z nich a z mnoha dalších pramenů vychází zevrubná biografie Martina a Ivany Šulcových Životní příběh Jana Mikoláška / Pravda o slavném českém léčiteli. Scénář Marka Epsteina samozřejmě obě práce zná (kniha Šulcových vznikala paralelně a k filmu odkazuje), vychází z nich a hlásí se k tomu, že je to film o Mikoláškovi – tak se také postava ve filmu jmenuje. V podtitulu knižního vydání (autorem přepisu je Josef Klíma) je uvedeno, že text je „inspirován skutečným životním příběhem Jana Mikoláška“.

Jenže přiložíme-li onen „skutečný příběh“ (vždy samozřejmě neúplný) na film, nestačíme po nějaké době zírat. S překvapením zjišťujeme, jak se zdokumentovaná „realita“ výrazně liší od toho, jak s ní nakládá film, takže „filmový“ Mikolášek a „historický“ Mikolášek mají nakonec společného snad jen to, že oba umějí číst z moči. Kde může, dodává film do příběhu drastičnost a brutalitu, která sice působí efektně, ale s jistou znalostí Mikoláškova charakteru a životní strategie (spíš asketa, byť se sklony k reprezentativnosti) je sotva ospravedlnitelná. Jde o scény z první světové války, o jejíž příšernosti těžko pochybovat, ale v souvislosti s Mikoláškem jde o zcela vyfabulované hrůzy, včetně jeho pokusu o sebevraždu, jež nemají oporu v realitě – Mikolášek si ve skutečnosti prostřelil nohu a různě se snažil „marordérskými“ praktikami vojně vyhnout. Též líčení mládí a dospívání, konflikt s otcem, vrcholící rozštípáním dveří sekyrou, kterou již vztahuje i na něj, je něco, co se mohlo zrodit jen ve scenáristických hlavách: Mikoláškův otec zemřel už v roce 1907 (oběsil se), o to silněji pak Mikolášek přilnul k matce, o niž se oddaně staral až do konce jejího dlouhého života. Epizoda se školením u přírodní léčitelky Josefiny Mühlbacherové má ve filmu silnou atmosféru, ale nebyl to sestup někam do dávnověku, k nějaké čarodějnici, ale k ženě, o které Martin Šulc píše jako o „vzdělané dámě“, jejíž syn se stal lékařem. Potřeba atmosféru neustále zahušťovat brutálními momenty vrcholí nepochopitelným výjevem, v němž mladý Mikolášek umlátí novorozená koťata, až z pytle stříká krev a mozek. Podle toho, co se o něm dá přečíst, nebyl Mikolášek jednoduchý člověk a měl sklony vstupovat do konfliktů, ale sadismus, podobně jako masochismus, lze u něho sotva očekávat. Dával si na sobě záležet a byl si vědom své ceny a svých schopností, za něž chtěl být patřičně oceněn. Scenárista a režisérka však Jana Mikoláška, člověka v jistém smyslu „naivně“ a hlavně duchovně hluboce zakotveného v křesťanství, posunují do polohy rozervaného, démony stíhaného muže, dusícího v sobě jakési strašné tajemství, jehož příčinu záhy poznáme.

Tím je samozřejmě homosexualita, ve filmu ovšem prezentovaná přesvědčivě a bez jakýchkoli pochybností jako intenzivní, plně sexuálně konzumovaný vztah se Slovákem Františkem, léčitelovým asistentem, heterosexuálem, nebo pravděpodobně bisexuálem, jenž začne s Mikoláškem milostně žít. Nelze vyloučit, že Mikolášek, který sice byl formálně ženatý, ale žil většinu času sám, se svou matkou, homosexuálem skutečně byl. On to ve svém životopise ani nenaznačuje (z pochopitelných důvodů), ale tajemstvím zůstal jeho vztah s asistentem Pavlem Z. i pro jeho okolí – a také pro autora biografie Martina Šulce, který se ve své knize těmto spekulacím rozumně vyhne, neboť nemá nejspíš jediný důkaz. Podobně ostatně jako vyšetřovatelé, obtěžující Mikoláška po většinu života (už za první republiky, pak za okupace); lze předpokládat, že pro jejich urputnou snahu dostat ho za mříže by se homosexualita (v ČSSR trestná až do roku 1961) skvěle hodila. Ale s něčím takovým u soudu nevyrukovali, tam si vystačili s „běžnými“ paragrafy, jako bylo krácení daní, nedovolené podnikání a podvod, za což dostal skutečný Mikolášek v roce 1959 dohromady čtyři roky – odseděl tři. Na rozdíl od filmu nikdy nepadla možnost hrdelního rozsudku.

Tyto „nudné“ paragrafy, které Mikoláška přitom zlikvidovaly lidsky i profesně a které právě vystihují podstatu režimu, jenž nepřipustil alternativu, zřejmě nebyly uznány dosti dramatickými, tak scenárista vyfabuloval přepjatou temnou story, v níž je Mikolášek obviněn ze zabití tří pacientů, kteří se otrávili po jeho bylinách. Rozumí-li tomu autor článku správně, stane se Mikolášek obětí komplotu Státní bezpečnosti, která na něj připraví monstrproces, jenž se pak ovšem skončí do ztracena – ve filmu. Podivně je do něj vpleten jeho vztah s milencem Františkem, který je ochoten vzít vinu (žádná přitom neexistuje) na sebe, v čemž ho Mikolášek zrádně ponechá! Je to úplně vybájená historka, podobně jako předtím „zkouška“ mileneckého vztahu, kdy Mikolášek nátlakem donutí, aby František způsobil své těhotné manželce potrat, bylinami… Představa, že by křesťansky oddaný Mikolášek dospěl k tak všechny meze překračujícímu činu, je, ani nevím, jak to nazvat. Chucpe se tomu kdysi říkalo, a to i v Polsku. Scenárista si tak ve své fabulaci počínal mnohem divočeji než státní orgány, které Mikuláška chtěly „jen“ obvyklým způsobem zničit tím, že mu napařily běžné paragrafy. Tomu se Mikolášek bránil a nechápal to, když on přece chtěl lidem pomáhat. Proč ho chtějí nějací filmaři zničit ještě jednou, a to ze zálohy a prostřednictvím obvinění mnohem šílenějších, na to by mu asi rozum nestačil. A ze všeho nejvíc by nechápal, že to vlastně dělají „pro dobro věci“.

Šarlatán. ČR/Polsko/Irsko/Slovensko. Režie Agnieszka Hollandová. Scénář Marek Epstein. Kamera Martin Štrba. 118 minut.