KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE

Aby zase věřili, že život je dobrý

KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE
Aby zase věřili, že život je dobrý

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

V neděli odpoledne zemřela šestá oběť jihomoravského tornáda. Bylo to prý malé dítě, což je strašné, strašné. Vždy je to strašné, protože malé dítě, to je naděje, která už navždy bude chybět: rodičům do konce života, ale třeba i těm, kteří ho měli potkat jako dospělého člověka, a nikdy ho nepotkají, takže i jejich životy budou jiné.

Ale neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Když jsem byl malý, tak jsem si opravdu představoval, že to Neštěstí, taková nějaká vyzáblá babizna s dlouhýma kostlivýma nohama, šlape po lidech, kteří sténají pod jejími okovanými botami. Byla to ale spíš neštěstí způsobená lidmi: hlavně války, které patřily k nezbytnostem historie a ve dvacátém století pošlapaly, byť nepřímo, skoro každého. V dějinách ve střední Evropě vždy hrozila neštěstí spíš od lidí než od přírody. Genocidy, okupace, zabijácké režimy. Kolektivní neštěstí způsobovala špatná politika nebo ekonomika nebo prostě lidské či společenské poměry: třídní a nacionální nenávisti především.

Neštěstí byla z „lidského“ světa. Samozřejmě nemoci a nešťastné události, jako jsou požáry, ty menší, ale i velké, které navštěvovaly naše města s pravidelností takových padesáti či sta let: je málo měst, která několikrát v dějinách nevyhořela, někdy do základu. Pak byly samozřejmě povodně, s těmi se také nějak počítalo, proto se zaznamenávaly vody stoleté a pětisetleté, také proto, aby se na ně pamatovalo. Dalo se jim také nějak bránit, takže proti požárům se zaváděla různá opatření, cvičilo se hasičstvo a stavěly protipožární nádrže, proti povodním se vršily hráze a regulovaly toky, ne vždy citlivým způsobem, ale strach z povodní byl silnější.

Velké přírodní katastrofy ale naše země spíše obcházely. Čechy a Morava platily za klidné země, sem tam se slabě zachvěla půda, ale zemětřesení, které postihuje některé oblasti světa (ne)pravidelně, je zde věc neznámá. Ke zdejší přírodě se sice nechováme nijak ohleduplně, ale ona je spíš poraněná než zákeřná nebo mstivá. Je to příroda mírného typu, stejně jako bylo mírné počasí, ta jedna z nejpříjemnějších věcí v této všeobecně docela příjemné části světa, kde se o těch opravdu velkých, zákeřných a neodvratných přírodních katastrofách až na výjimky četlo v zahraničních rubrikách. Tajfuny, tornáda, orkány… To byla slova z exotických románů nebo z knih Miloslava Stingla. Patřila do Karibiku nebo do Texasu, do Indie a jiných tropů, podobně jako třeba monzuny, tsunami nebo epidemie cholery a žluté zimnice. Byla to slova z jiných světů, z jiných zeměpisných délek a šířek. Tornádo Lou byla barová zpěvačka z filmu Limonádový Joe.

V sobotu v poledne jsem v jedné obci na severní Moravě uslyšel v poledne hlášení veřejného rozhlasu, které začalo, jak takové veřejné hlášení začíná, úryvkem z dechovky, Vysoký jalovec. Vzápětí se ozval hlas: z důvodu neštěstí způsobeného tornádem na jižní Moravě vypisuje obecní úřad veřejnou sbírku… Pak to hlas zopakoval a zase Vysoký jalovec. Kdybych už léta nepil a nevěděl, co se den předtím stalo, měl bych pocit, že mám halucinace z kocoviny. Tornádo? A nepřistáli tam rovnou Marťani?

Jenže nepřistáli. Stalo se tam neštěstí, o kterém už víme, že nechodí po horách, ale může kdykoli pošlapat kohokoli z nás a nám nezbývá nic jiného než věřit, že se to všechno zase překoná a že život je v zásadě dobrý. Ti lidé, které to postihlo, na to teď moc nevěří. Mělo by se jim co nejvíce pomoci, aby zase mohli.