V neděli odpoledne zemřela šestá oběť jihomoravského tornáda. Bylo to prý malé dítě, což je strašné, strašné. Vždy je to strašné, protože malé dítě, to je naděje, která už navždy bude chybět: rodičům do konce života, ale třeba i těm, kteří ho měli potkat jako dospělého člověka, a nikdy ho nepotkají, takže i jejich životy budou jiné.

Ale neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Když jsem byl malý, tak jsem si opravdu představoval, že to Neštěstí, taková nějaká vyzáblá babizna s dlouhýma kostlivýma nohama, šlape po lidech, kteří sténají pod jejími okovanými botami. Byla to ale spíš neštěstí způsobená lidmi: hlavně války, které patřily k nezbytnostem historie a ve dvacátém století pošlapaly, byť nepřímo, skoro každého. V dějinách ve střední Evropě vždy hrozila neštěstí spíš od lidí než od přírody. Genocidy, okupace, zabijácké režimy. Kolektivní neštěstí způsobovala špatná politika nebo ekonomika nebo prostě lidské či společenské poměry: třídní a nacionální nenávisti především.

Velké přírodní katastrofy ale naše země spíše obcházely. Čechy a Morava platily za klidné země, sem tam se slabě zachvěla půda, ale zemětřesení, které postihuje některé oblasti světa (ne)pravidelně, je zde věc neznámá. Ke zdejší přírodě se sice nechováme nijak ohleduplně, ale ona je spíš poraněná než zákeřná nebo mstivá. Je to příroda mírného typu, stejně jako bylo mírné počasí, ta jedna z nejpříjemnějších věcí v této všeobecně docela příjemné části světa, kde se o těch opravdu velkých, zákeřných a neodvratných přírodních katastrofách až na výjimky četlo v zahraničních rubrikách. Tajfuny, tornáda, orkány… To byla slova z exotických románů nebo z knih Miloslava Stingla. Patřila do Karibiku nebo do Texasu, do Indie a jiných tropů, podobně jako třeba monzuny, tsunami nebo epidemie cholery a žluté zimnice. Byla to slova z jiných světů, z jiných zeměpisných délek a šířek. Tornádo Lou byla barová zpěvačka z filmu Limonádový Joe.

V sobotu v poledne jsem v jedné obci na severní Moravě uslyšel v poledne hlášení veřejného rozhlasu, které začalo, jak takové veřejné hlášení začíná, úryvkem z dechovky, Vysoký jalovec. Vzápětí se ozval hlas: z důvodu neštěstí způsobeného tornádem na jižní Moravě vypisuje obecní úřad veřejnou sbírku… Pak to hlas zopakoval a zase Vysoký jalovec. Kdybych už léta nepil a nevěděl, co se den předtím stalo, měl bych pocit, že mám halucinace z kocoviny. Tornádo? A nepřistáli tam rovnou Marťani?

Jenže nepřistáli. Stalo se tam neštěstí, o kterém už víme, že nechodí po horách, ale může kdykoli pošlapat kohokoli z nás a nám nezbývá nic jiného než věřit, že se to všechno zase překoná a že život je v zásadě dobrý. Ti lidé, které to postihlo, na to teď moc nevěří. Mělo by se jim co nejvíce pomoci, aby zase mohli.