Dohody s komunisty nikdy za mnoho nestály. Nyní to znovu dokázali ti čínští, kteří se rozhodli zlikvidovat svobody Hongkongu, přestože se zavázali je respektovat. Když v roce 1997 Čína přebírala správu území od Británie, dělo se tak na základě slibu respektovat tam vládu práva a svobodu slova. Vymyslel se pro to slogan „jedna země, dva systémy“. Tento stav měl trvat minimálně padesát let. Nyní, hodinu před 23. výročím předání Hongkongu, Peking tento slib porušil.

V úterý tak vešel v platnost nový bezpečnostní zákon, který umožňuje čínským bezpečnostním složkám otevřeně operovat v Hongkongu, doteď tak mohly činit pouze tajně. Zákon však má další ustanovení, jež nenechávají nikoho na pochybách, že svoboda ve městě končí. Zavádějí se nové zločiny, jako je například separatismus. Ty jsou však tak volně definované, že mohou sloužit především k potlačování nevhodných názorů. Ve středu již byli na základě těchto nových pravidel zatčeni první lidé, mimo jiné patnáctiletá dívka za to, že mávala praporem nezávislosti Hongkongu.

Zákon také zavádí výbor národní bezpečnosti, zvláštní jednotky v policii a v úřadu státního zástupce. Není pochyb o tom, že většina těchto lidí přijde z velké Číny. Šéfka města Carrie Lamová již dostala přiděleného poradce pro národní bezpečnost s pověstí tvrďáka a režimního loajalisty. Podle zákona obyvatelé Hongkongu mohou být stíháni i za politické přečiny v zahraničí. Nově se také zavádí dohled nad školami, médii, internetem a spolky.

Nová pravidla začala mít efekt ještě dřív, než komunisté přistoupili k jejich tvrdému prosazováním. Aktivisté, kteří poslední téměř rok bojovali za zachování svobod Hongkongu, začali masivně mazat své účty na Twitteru. Nathan Law, jeden z lídrů protestů, oznámil, že emigroval. Skupina studentských aktivistů Demosisto se raději sama rozpustila. Knihkupci žijí ve strachu, zda noví zákazníci nejsou čínští státní agenti. Muzeum masakru na náměstí Nebeského klidu začalo urychleně digitalizovat svůj archiv.

Okolní svět s tím máloco zmůže. Spojené státy krok odsoudily a oznámily, že ruší Hongkongu obchodní privilegia. Británie coby bývalá koloniální matka nabídla azyl až třem milionům obyvatel Hongkongu. Nyní má město sedm a půl milionu obyvatel. Podobné zákony zvažují USA a Austrálie. Tchaj-wan zřídil pro přijímání uprchlíků z Hongkongu zvláštní úřad. U nás předsedkyně TOP 09 Markéta Pekarová Adamová vyzvala vládu k poskytnutí azylu hongkongským disidentům. Jakožto země s komunistickou minulostí bychom to rozhodně měli zvážit.

Pro mezinárodní stabilitu nevěstí likvidace svobody Hongkongu nic dobrého. Jasně se ukazuje, že Číně nelze věřit. Jakmile se jí to bude hodit, mezinárodně uznávané dohody poruší. Čína je také stát na vzestupu, který prahne po tom, vybojovat si svou pozici v hierarchii zemí, nejlépe pak na samém vrcholu. Čína se také stále vzpamatovává z traumatu „století ponížení“, tedy období zhruba od roku 1850 do roku 1950, kdy velké části země ovládaly světové mocnosti. Připojení Hongkongu v roce 1997 bylo posledním odčiněním těchto křivd. Nicméně autonomní status stále vadil. Proto teď zavedení bezpečnostního zákona čínská vláda oslavuje jako druhé připojení.

Přes všechen svůj růst je Čína stále relativně chudá země. HDP na hlavu má nižší než Mexiko. To jde proti obrazu, který o sobě Čína vytváří. Proto je výjimečně háklivá na jakoukoliv kritiku. Pokud se snaží ovlivňovat hollywoodské filmy a americký basketbal, svobodná kritika přicházející z území, jež je právně součástí Číny, nemohla vydržet věčně. Mělo by to sloužit jako varování pro kohokoliv, kdo si myslí, že s čínským ekonomickým vlivem časem nepřijde i ten politický.

Od konce druhé světové války si svět zvykl na neustálé rozšiřování svobody a demokracie. Převážně mírovou cestou se nějakého druhu autoritářství zbavilo Řecko, Španělsko, Portugalsko, střední a východní Evropa, ale třeba také Chile, Tchaj-wan nebo Jižní Korea. Čínské kroky v Hongkongu ukazují, že se spíše jednalo o dějinnou zvláštnost.