Cesta na Tetín je nejhezčí pěšky úvozovou cestou od Berounky čili Mže (Berounka je novota ze 17. století). To kouzelné místo je od Prahy v lehce dosažitelné vzdálenosti: z vlaku se vystoupí v Srbsku, kde před nedávnem natřeli secesní zastávku, která čeká, až ji nějaký debil zase posprejuje. Chvíli se jde podél řeky, která v září září jako duhovka nebeského oka, okolní skály obnažují svůj navrtaný chrup a vegetace je nalitá do nejvyššího stadia plodnosti.

Ta krása vrcholí právě teď, v polovině září. Pak se už každý den síla přírody pomalu překlápí, a i když se to ještě nezdá, ztrácí síly a už se sune do náruče dočasné zimní smrti. V Čechách se v těch dnech, přesně uprostřed září, od raného středověku slaví památka první české křesťanské mučednice, svaté Ludmily. Od její historické smrti uplyne dnes a zítra tisíc a sto let.

A právě tahle skutečnost může přece jen nabízet ještě výklad jiný, řekněme bájivější a mytologičtější. Podle hezké teorie nešťastného Záviše Kalandry (nešťastného proto, že ho komunisti popravili – byť sám se ke komunismu hlásil, vlastně pávě proto) vražda na Tetíně nebyla vyústěním nějakých sporů uprostřed přemyslovské rodiny ani poslední křečí potlačovaného pohanství proti nezadržitelně se prosazujícímu křesťanství. Ne, šlo tam o něco jiného, totiž o symbolický akt konce léta, konce vegetativního bujení, a o začátek vlády temné poloviny roku.

Kalandra se ve své skvělé knize České pohanství snaží – a jde na to velmi duchaplně – ony „staré pověsti české“ zbavit „historického“ nánosu a vrátit je do původní mytologie, jež je spojena s vegetativním cyklem, s věčným cyklickým návratem přírodních dějů, jak to velkolepě předvedl ve slavné Zlaté ratolesti skotský antropolog J. G. Frazer. A do tohoto duchaplného konstruktu Kalandra zahrnul i smrt dvou prvních českých křesťanských mučedníků, tedy Ludmily a Václava, jejichž historičnost ho vlastně vůbec nezajímala, zato se mu ta dvě data, 16. září a 28. září, hodí jako krásné vyvrcholení podzimních slavností, kdy, jak píše, chce „primitivní člověk magicky konservovat sílu života, který už brzy podlehne zimní smrti“. Slovo „primitivní“ přitom neznamená zaostalý, ale naopak člověk spojený s primárními hodnotami přírody a jejího řádu. Tak jsou zářijové vraždy babičky Ludmily a jejího vnuka Václava vlastně vraždou slunečních bohů, jejichž život se však zase za půl roku obnoví Krokovou smrtí a pak se Libušiným soudem a sňatkem s Přemyslem jaro a léto opět chopí moci. Hezké, ne? Taky se už těšíte?