Když daně rostou rychleji než reálné příjmy obyvatelstva, jde podle definice deníku The New York Times o tzv. zlodějské daně. Teď jim čelí také České republika.

Ve státním rozpočtu jsou peníze na všechno. Zvyšují se důchody, mladí i staří platí jen zlomek ceny jízdného, napřesrok se zvýší dávky pro rodiče nejmenších dětí. Kde na to vláda bere peníze? Za hlavní z důvodů, proč to jde, se označuje vyšší výběr daní zásluhou roztočených kol národní ekonomiky. Existuje ovšem i druhý důvod.

Bezdětný zaměstnanec s průměrným platem by se mohl divit. Za poslední tři roky mu vzrostly příjmy o pětinu, na dani z příjmu však odvedl o třetinu víc. Stejně tak se diví ekonomové, když porovnají, že se objem vyplácených mezd zvýšil o čtvrtinu, a přitom zaměstnanci zaplatili na dani z příjmu o 42 procent víc. Úžas zaměstnanců i ekonomů má společný důvod a tímto důvodem není, že snad dříve firmy a jejich pracovníci podváděli a že jim na to přísní a schopní ministři z vládní strany ANO přišli. Příčinou je studená progrese, která je příkladem zlodějské daně, jak ji před dvaceti lety popsala britská ekonomka Anne Robinsonová. Studená progrese vynesla od roku 2015 státní pokladně 45 miliard korun, z toho jenom v minulém roce 25 miliard. Efekt studené progrese se sčítá, a proto lze očekávat, že napřesrok to bude dalších 40 miliard. Peníze na rekordní zvýšení důchodů není třeba hledat, a ještě zbývá na jízdné.

Veřejné finance i daňové systémy mají v každé zemi svá pravidla, ovšem samotný pojem „zlodějská daň“ upozorňuje, že jde o spornou strategii, kterou kritici dokonce označují za skryté vyvlastňování daňových poplatníků.

Starý systém, nové důsledky

Studená progrese obvykle nastává v zemích užívajících víc sazeb daně z příjmu, jak bylo zvykem také v České republice. Pokud daňovým poplatníkům rostou příjmy, musí zdaňovat stále větší částky v pásmech s vyšší daňovou sazbou. Například v Česku byla před rokem 2008 čtyři pásma, v nejnižším dosahovala sazba dvanácti procent, v tom nejvyšším dvaatřiceti. Tato hra státu s daňovými poplatníky není podle řady ekonomů fér, pokud se hranice daňových pásem nezvyšují stejnou rychlostí jako průměrná mzda nebo aspoň inflace. To byla ostatně i tuzemská praxe před rokem 2001.

Se zvyšováním hranic daňových pásem podle inflace se skončilo za sociálnědemokratických vlád a státní pokladna na tom v letech 2002–2005 vydělala podle výpočtu Daniela Marka 22 miliard. Následovala léta daňových experimentů, která skončila právě zmíněným rokem 2008, kdy premiér Mirek Topolánek zavedl jednotnou patnáctiprocentní sazbu, počítanou ovšem ze superhrubé mzdy. Reálně tedy byla těsně nad dvaceti procenty z hrubé mzdy. Jednotná sazba studenou progresi vylučuje, pokud ovšem vláda nezavede vysoké daňové slevy na každého poplatníka a jeho rodinné příslušníky, jak se stalo v Česku. Zvlášť u daňových poplatníků s dětmi překračuje tato sleva daňovou povinnost, proto obvykle platí daň z příjmu s nulovou sazbou. U vyšších příjmových skupin hrají daňové slevy menší roli, a tak třeba zaměstnanec, který nevychovává děti a pobírá pětinásobek průměrného platu nebo ještě víc, může odvádět z hrubé mzdy reálně dvacet procent.

O nebezpečí studené progrese, kterou skrývá Topolánkův systém, se dlouho nevědělo. Po daňové reformě přišla ekonomické krize, pak pozvolné zotavení a zlodějská daň dopadla na poplatníky až po roce 2015. I bez daňových pásem může stát své příjmy plíživě zvyšovat s větší rychlostí než v dobách levicových premiérů od Miloše Zemana po Jiřího Paroubka.

Proti klasickému systému progresivní daně z příjmu má Topolánkův model další výhodu, aspoň z pohledu ministerstva financí. Ke zjištění, že dochází ke studené progresi a že si stát nárokuje reálně víc, než mu kdysi povolili zákonodárci, se dojde až řadou výpočtů, na které není potřebný čas při běžném provozu médií nebo ekonomických analytiků.

Pět tisíc doplatí bezdětný, jedenáct tisíc rodič

Víc než jinde zvýhodňuje tuzemský daňový systém rodiny s dětmi. Zaměstnanec s průměrným platem, manželkou v domácnosti a dvěma dětmi neplatí žádnou daň z příjmu, přitom ještě může počítat s bonusy a dávkami. Až ve chvíli, kdy zmíněný pracovník dosáhne na úroveň o třetinu vyšší, začíná platit daň z příjmu, která by stála za řeč. Stále však ukrajuje ze mzdy pouze jednotky procent. Ovšem ani zaměstnanci, kteří právě žádné děti nevychovávají, nemusí vždycky odvádět státu horentní sumy. Kdo vydělá dvě třetiny průměrného platu, ten odvede z každé stovky hrubé mzdy celkem jedenáct korun za důchodové a zdravotní pojištění. Pak už zbývá jenom daň z příjmu těsně nad desetikorunou.    

Ovšem právě zaměstnanci s relativně nízkými příjmy, kteří si mohou Topolánkův systém nejvíc chválit, si mohou nejvíc stěžovat na studenou progresi. S tím, jak se zvyšují mzdy, ztrácejí daňové slevy na významu a zvyšuje se reálná sazba, podle níž finanční úřad strhává daň. Pokud dnes bezdětný zaměstnanec s platem na dvou třetinách průměru platí daně se sazbou 10,5 procenta, v roce 2015 měl sazbu o dvě procenta nižší. Jinými slovy: loni zaplatil daň o devět tisíc korun vyšší než před třemi lety. Samotný růst platu, kterým se udržel na dvou třetinách průměru, může za zvýšení daňové povinnosti o čtyři tisíce. Za růst o víc než pět tisíc může vyšší reálná sazba způsobená studenou progresí. Zajímavostí tuzemského systému je fakt, že o stejnou částku pěti tisíc připravila zlodějská daň i ostatní zaměstnance s příjmy do čtyřnásobku průměrného platu. V případě těch lépe vydělávajících tedy nejde o tak velkou škodu. Výjimkou jsou ti, kdo berou ještě víc a podléhají tzv. solidární dani, zavedené se sazbou sedmi procent v roce 2013. Studená progrese jim může sebrat třeba trojnásobek toho, co těm nejchudším pracovníkům.

Za pozornost stojí, že stát bohatne ještě víc na těch, kdo vychovávají děti. Výše zmíněný zaměstnanec se dvěma dětmi a platem o třetinu vyšším než průměr měl reálnou sazbu daně příjmu jeden a půl procenta ještě roku 2016. Do té doby se nezvyšovala zásluhou šéfa lidovců Pavla Bělobrádka, pro kterého bylo daňové zvýhodnění rodičů osobním posláním. Pak se s tím však skončilo a sazba otce od dvou dětí překročila tři a půl procenta. Pokud hlava stejně velké rodiny vydělávala dvojnásobek průměrné mzdy, platila už devět procent. Vliv větších daňových slev oslabuje rychleji, a tak se rodičům se dvěma dětmi zvýšily daně od roku 2015 o jedenáct tisíc ročně jenom studenou progresí.

Pokušení, kterému neodoláš

Platné daňové předpisy byly zavedeny dobrodružnými experimenty levicových i pravicových vlád před víc než deseti lety. Vznikl chaos v tom smyslu, že daňový řád kromě ždímání poplatníků nesleduje žádný jiný účel. Pokud má pomoci rodinám s dětmi anebo motivovat ty nejchudší, aby vůbec začali pracovat, pak v praxi činí opak. Není divu, že politici ANO i ČSSD pod heslem, že zruší systém, který v roli ministra financí zaváděl jejich úhlavní nepřítel Miroslav Kalousek, slibují reformu už od doby, kdy v roce 2013 převzali vládu. Údiv ovšem musí vzbudit fakt, že se zatím o nic ani nepokusili. Může to být slabými kompetencemi jejich spolupracovníků, ministři populisticko-levicových vlád však mohou mít také jiné důvody.

Kalouskův systém se nemusí líbit a nepochybně má slabinu v tom, že umožňuje využívat zlodějskou daň. Zapřisáhlý konzervativec a pravičák by plíživé zvyšování daní nejspíš nepřipustil, Babiš a svého času Sobotka si ovšem museli uvědomit, že studená progrese slibuje příliv miliard. Ten umožní zvyšovat sociální dávky a spolu s nimi i vlastní popularitu a současně udržet státní rozpočet v rovnováze. Přitom se sice plíživě zvyšují daně, toho si však v zamotaném systému nikdo nevšimne. Proto ANO ani ČSSD nechtějí sahat na model superhrubé mzdy, kterou obvykle označují za největší nesmysl pod sluncem. Snaha změnit jeden z parametrů by mohla upozornit, že je v celém systému něco shnilého. Stát vybírá daně, aniž o tom někomu řekl.

Zvlášť pro premiéra Babiše je studená progrese vítaným nástrojem, s jehož pomocí se může udržet u vlády. Volby vyhrál jako středový populista s podporou někdejších příznivců pravicových i levicových stran. Strategii populistů, kteří vyhrávají volby protikladnými sliby a vzbuzují rozporná očekávání, popsal ve studii Střed a uměřenost poradce německé kancléřky Herfried Münkler: „Jejich charisma může překrýt programové rozpory a tím přinejmenším dočasně vyřešit kvadraturu kruhu. Jakmile ovšem získají vládu, vynoří se všechny protiklady znovu,“ upozorňuje s tím, že poté kariéra středového populisty obvykle končí. Na tyto potíže už narazil francouzský prezident Emmanuel Macron. Získal pochvalu někdejších voličů pravice za zrušení majetkové daně a přízeň ekologů za novou ekologickou daň, vzbudil však protesty chudších a levicověji smýšlejících občanů. Na Andreje Babiše si levicoví voliči nemohou stěžovat, protože sociální sliby plní. Je pravda, že žádné daně neruší, bohatší příznivci pravice však mohou ocenit, že nové nezavádí, a přesto nezatížil stát novými dluhy. Třeba si někteří i všimnou, jak roste studená progrese, ta však postihuje především občany s nižšími příjmy.

Babišovi může způsobit starosti procitnutí nižší střední třídy. Roční příjmy se jejím příslušníkům za tři roky zvýšily třeba o padesát tisíc korun, třetinu jim však vzaly vyšší daně včetně té zlodějské a další třetinu inflace. Na prosperitě příliš nevydělali.

„Studená progrese dělá z každého daňového systému, i když byl zpočátku spravedlivý, stále víc nespravedlivý systém,“ varuje liberální ekonom Volker Wissing. Především nižší střední třídě nespravedlivá daň brání, aby si vybudovala lepší pozici a při nejistých vyhlídkách státního penzijního systému se zabezpečila na stáří. Bezohledné ždímání daní z těch, kdo vydělávají méně, programuje mnohým cestu do chudoby.