Výpisky z deníků, časopisů a knih

Čekání na záchranu

Výpisky z deníků, časopisů a knih
Čekání na záchranu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Případy masové střelby ve Spojených státech jsou svým způsobem živnou půdou nacionalismu – pro nás. Člověk si uvědomí, že je příslušníkem jiného národa. Že není nucen k takovým událostem zaujímat stanovisko, protože u nás nejsou.

A je to pravice, která se v těchto situacích ocitá v horší pozici. Protože přijala za svou totemickou obranu práva na držení střelných zbraní. Na jejich mluvčích je vidět, že se necítí komfortně. „Neexistuje způsob, jak tomu předejít, říká jediný národ, kde se to pravidelně děje“ – tento titulek k fiktivní zprávě o hromadné střelbě už od roku 2014 při masových střílečkách pravidelně přetiskuje satirický web The Onion, který sice už dávno není tak vtipný, jak býval, ale nedá se nic dělat, tohle prostě sedne.

Mladíci – protože nejčastějšími pachateli těch nevyprovokovaných teatrálních ataků nejsou ani teroristé, ani profesionální zloději, ani ženy –, jejichž vyrůstání skončilo nějakým nedopatřením v privátním pekle a oni se na odchodu z něj chtějí celému světu pomstít, se vyskytují i v jiných vyspělých zemích. Kdyby si člověk vzal za průvodce kinematografii, tak v některých hloubavých zemích na špici modernity, jako třeba Německo nebo Japonsko, najde citlivé, znepokojivé analýzy duší, které ztratily spojení. Jenže tam to zpravidla končí sebevraždou nebo nějakou individualizovanou agresí. Protože tamní mladík si nedokáže tak snadno opatřit rychlopalnou zbraň.

Takže na mluvčích americké pravice je vidět, jak čekají, až jim někdo nebo něco podá pomocnou ruku. Protože hájit svou pozici, tedy v podstatě říkat, že takováto pravidelná vraždění nevinných lidí jsou daní za svobodu, jim očividně není příjemné. I když odečteme manipulativní používání statistik nebo skandální selhání bezpečnostních složek jako v tom posledním případě v Texasu, to, že se ke střelným zbraním dostávají lidé, kteří by je mít neměli, je přirozená lidská reakce.

Zpravidla je zachrání levice. Dřív nebo později se nad nimi smiluje a dodá jim někoho, kdo a) touží zakázat veškeré držení zbraní a b) vůbec jim nerozumí. Tentokrát jim vytrhl trn z paty reportér Washington Post Marc Fisher, který napsal na Twitteru, že útočná puška AR-15, kterou osmnáctiletý texaský střelec použil, „byla vynalezena pro nacistické pěšáky a dále vyvíjena americkou armádou“. Kdoví, jak na takový nesmysl přišel – snad si vzpomněl na nacistického otce amerického kosmického programu Wernhera von Brauna a myslel si, že tak je to se vším? AR-15 navrhl v roce 1959 americký konstruktér Eugene Stoner pro americkou firmu ArmaLite, založenou v roce 1954. Pravice měla, co potřebovala. Svůj diskusní repertoár mohla vedle zpráv o katastrofálním selhání texaské místní policie rozšířit o antiamerickou dezinformaci elitního reportéra. Takže devatenáct mrtvých mohlo neslyšně zmizet.

Emmanuel Macron sklidil kritiku z očekávaných míst za svá slova, že „nesmíme Rusko ponižovat“. Je myslím zbytečné soustředit se na to, jestli je to strategicky chybné, případně morální. Jádro věci je francouzské sebepojetí. Francie se chce vidět jako velmoc. Velmoci se baví s ostatními velmocemi. Proto Francii jde snadno empatie vůči Rusku, a ne vůči malým, druhořadým zemím, jež v jejích očích nejsou subjekty dějin. Zatímco polského premiéra označí Macron jen tak spatra za antisemitu, o Putina má starost, aby se necítil ponížený.

Než abychom se nad tím pobuřovali, všimněme si, jak divně s tím jde dohromady Macronova následující věta z dotyčného rozhovoru, že „úlohou Francie je být zprostředkovatelskou mocností“. Tou v tomto případě jistě nebude, protože zprostředkovatel musí mít důvěru obou stran. Je zvláštní, že Francie takto sama sebe vidí – třeba i pravicový kandidát Éric Zemmour měl před volbami stejný nápad. Věděl jen to, že zprostředkovací konference se má odehrát v Paříži. Je to jakási představa z oboru scénografie, ne mezinárodních vztahů. Ale kdy Francie něco naposled úspěšně zprostředkovala? Jeden aktuální úkol by tu byl – prostředkovat mezi Finskem a Švédskem a Tureckem, jež blokuje jejich vstup do NATO. Do toho se Macron nehrne.

10. června 2022