V únoru 2018 napsal angloamerický novinář Andrew Sullivan sloupek „Všichni dnes žijeme na univerzitním kampusu“. Jeho argument zněl, že na amerických univerzitách zvítězilo hnutí za identitářskou „sociální spravedlnost“, které odmítá základní principy liberalismu, který dosud na univerzitách a v elitních amerických institucích panoval. To už ale psal mnohokrát; v tomto sloupku se chtěl speciálně vypořádat s námitkou, kterou často slýchal:

„Proč je to tak důležité? Vždyť jsou to studenti. Až opustí své hrazené neomarxistické safe spaces, vyrostou. Skutečný svět je jiný. Beztak přeháníš. A tak dál.“

S tím nesouhlasil, protože ideje mají následky, protože to, co se lidem vštěpuje na elitních univerzitách, dřív či později pronikne do širší kultury a celé společnosti. „Když elity věří, že základní pravdou naší společnosti je systém vzájemně propojených utlačovatelských mocenských struktur založených na neměnitelných vlastnostech, jako je rasa nebo sex nebo sexuální orientace, pak se to dříve nebo později odrazí na širší kultuře.“

Někteří s ním souhlasili, jiní trvali na své životní moudrosti: Počkejte, až nastoupí do prvního zaměstnání. Tam se jejich safe spaces a mikroagresím vysmějou.

Poslední týden v USA dal drtivým způsobem Sullivanovi za pravdu. Antiliberalismus se rozlil z univerzitních kampusů, aktivistických kolektivů a sociálních sítí do „skutečného života“. Do institucí místní samosprávy, které se začaly v několika případech vážně zabývat požadavkem aktivistů na zrušení policie. Do politiky jednotlivých států, kde třeba guvernér státu Kentucky zavedl po dlouhých desítkách let opět do politiky rasový princip, když oznámil, že všichni černí obyvatelé státu dostanou zdravotní pojištění.

Do institucí korporátního světa, kde například odstoupil zakladatel firmy CrossFit poté, co zpochybnil, zda rabování a destrukce obchodů je tou správnou reakcí. Projevil se v tak šílených rozhodnutích, jako například že muzeum Walker Art Center v Minneapolisu oficiálně přerušilo vztahy s policií, zřejmě se spoléhajíc na to, že hnutí Black Lives Matter zrušilo i zloděje umění.

Ale zatímco toto jsou vlastně stále jednotlivé excesy a v akademickém světě se stupňování stávající kampaně dalo očekávat, je to svět médií, kde se nová „woke“ kultura, zdá se, skutečně chápe otěží. Jestliže v počátcích Sovětského svazu vedli komunisté spory o možnost „revoluce v jediné zemi“, američtí novináři v těchto dnech testují „revoluci v jediném sektoru“.

V posledních dnech byl přinucen odstoupit šéf komentátorů nejdůležitějšího amerického deníku New York Times James Bennet. Rozbuškou bylo zveřejnění textu republikánského senátora Toma Cottona, který vyzýval k tomu, aby k potlačení nepokojů v amerických městech byla nasazena armáda. Jako záloha. A výslovně odlišil pokojné protesty od rabování. Doporučil tak něco, co učinil v roce 1992 prezident Bush při nepokojích v Los Angeles a s čím souhlasí podle průzkumů o něco víc než 50 procent Američanů včetně 37 procent černochů a 41 procent lidí označujících sami sebe za liberály.

To způsobilo vzpouru, do níž se zapojilo podle některých údajů až 800 zaměstnanců listu (není to, jak vidíme, malá firma). Noviny podle nich otiskly „fašistický“ článek, jak to nazvali někteří a pak i pojmenovala v otištěném sloupku jiná komentátorka listu. Po několika dnech byl zbaven funkce Bennet i jeho zástupce. Vysvětlení, s nímž šéfredaktor přišel, bylo, co se týče redakčního procesu, plné nepravd, jak doložil senátor Cotton (který si vůbec celou situaci užívá). Editor nic nezanedbal. Prostě jen špatně odhadl dobu. Myslel si, že ještě pořád trvá doba, kdy New York Times tisknou názorové texty, s nimiž nesouhlasí, pokud jsou od autorů s velkou mocí ovlivňovat dění, byť by to byl Vladimir Putin nebo republikánský senátor. Ta doba minula.

Nově jmenovaná dočasná šéfka komentářových stránek se uvedla tím, že vyzvala zaměstnance: „Kdokoli uvidíte jakoukoli názorovou novinařinu, titulek, post na sociálních sítích, fotografii – cokoli, co vás sebeméně znepokojuje, prosím okamžitě mi zavolejte nebo pošlete SMS.“

Nebýt sebeméně znepokojen je pro generaci mladých novinářů, která nastoupila do New York Times, důležité právo.

Další důležitý detail je zmínka o postech na sociálních sítích. Celá kampaň proti názorové stránce se odehrávala do značné míry na sociálních sítích. Šéfredaktoři staré školy dnes operují s vědomím, že pokud jejich mladí uvědomělí podřízení nebudou spokojeni s jejich rozhodnutím, nespokojí se s možností projevení názorů v redakci, ale přenesou spor na sociální sítě. Tam je provinilec podroben útoku davu, vyzván k rezignaci, sebekritice, pokání. Jsou osloveni jeho korporátní nadřízení, je prohledána jeho stopa na sociálních sítích za léta nazpět. V případě anonymních nešťastníků je odhaleno jeho jméno a adresa. Nepřežije nikdo.

Nebyl to jediný případ. Před čtyřmi dny rezignoval jeden z vedoucích redaktorů deníku Philadelphia Inquirer poté, co dopustil publikaci textu s titulkem „Buildings matter too“, poukázáním na následky rabování s nepřijatelnou aluzí na heslo Black Lives Matter.

Vlna se rozšířila i na média od politiky na první pohled vzdálená. Odstoupil šéfredaktor titulu Bon Appetit – kvůli sedmnáct let staré, již dříve známé fotografii, na níž je zachycen v převleku, jenž byl nově vyhodnocen jako rasistický. Odstoupila šéfredaktorka publikace Refinery29, zaměřené na ženy, wellness a módu. Šéfredaktorka časopisu Variety zabývajícího se showbyznysem odešla na nucenou dvouměsíční dovolenou poté, co její text vyzdvihující význam rasové diverzity v redakci byl davem na sociálních sítích vyhodnocen jako nedostatečně sebekritický.

Český čtenář si nemůže nevšimnout podobností mezi novým režimem amerických redakcí a komunistickým režimem u nás.

Jsou tu samozřejmě podstatné rozdíly, přesněji řečeno jde o kombinaci několika různých režimů a jejich fází. „Revoluce v jediném sektoru“ se prozatím obejde bez formální změny vlastnických poměrů. Kapitalismus je sice špinavé slovo, ale soukromého vlastnictví se zatím ani ti nejradikálnější nevzdávají, na to se mají pořád příliš rádi. Ale v reálném socialismu existovaly formální struktury státu – vláda, státní úřady, vedoucí pracovníci na každém pracovišti – a pak tu byla paralelní struktura komunistické strany, která držela v rukou skutečnou moc. Vedoucí pracovník byl ve funkci pouze buď se souhlasem stranické organizace na pracovišti, nebo v personální unii s ní. Podobně, zdá se, nyní drží skutečnou moc či aspoň právo veta ideologické bojůvky, které teoreticky reprezentují hlas preferovaných menšin, tak jako KSČ teoreticky reprezentovala hlas dělnické třídy.

(Jazyková odbočka: v posledních letech se pro rasové menšiny rozšířila bizarní zkratka POC – people of color, barevní lidé. V posledních dnech je nahrazována zkratkou BIPOC – black and indigenous people of color, černí a domorodí barevní lidé. Aby bylo jasno, jaký je v rámci „dekolonizace“ mocenský žebříček jednotlivých ras a příslušníci jakých rasových menšin si nemají dělat velké nároky.)

Další shodný bod je v tom, že ideologizace musí pronikat každým tématem a každým sektorem společnosti. Tak jako u nás musel deklaratorně slibovat splnění závěrů XIV. sjezdu horník, učitel i ten Havlův příslovečný zelinář, tak i progresivní americký novinář z New York Times oznamuje šéfredaktorovi, že „rasismus je ve všem. Měli bychom ho zohledňovat v našem zpravodajství o vědě, ve zpravodajství z celé Ameriky“.

Velká otázka je, zda se režim v amerických novinách podobá spíš pozdní, normalizační, cynické fázi našeho reálného socialismu, kdy naprostá většina lidí akceptovala režim jako prolhanou nutnost a skuteční věřící komunisté byli exotickou vzácností, anebo jeho rané fázi, kdy nadšení svazáci tvořili skutečně podstatnou část personálu obsluhujícího komunikační, kulturní a akademický provoz. Zdálo by se, že spíš té fázi rané. A také že americká revoluce má znaky i jiných, americké kultuře bližších marxistických tradic, konkrétně maoismu. Ochotné podrobování se rituálům sebekritiky by tomu nasvědčovalo. Stejně tak to, že „bývalí lidé“ nemizí za hradbou mlčení, jejich jména nejsou odstraněna z dějin a díla z knihoven jako u nás za normalizace, ale jsou s velkou vervou rituálně odsuzováni.

Nevíme. V redakcích zůstává neidentifikovaný počet lidí, kteří jsou revolucí zděšeni, ale netroufají si veřejně promluvit. Někteří atmosféru dokonce charakterizují tak, že nestačí jen přestat vyjadřovat nepřijatelné názory. Už když se nezapojíš s dostatečnou vervou do kritiky rasistických praktik, stáváš se podezřelým. Ale tito lidé nemluví veřejně. O jejich existenci jsme zpravováni prostřednictvím relativně malého množství hlasů, které s nimi mluví soukromě. Jde zpravidla o novináře na volné noze, často bývalé pracovníky různých redakcí, kteří se osamostatnili a žijí z crowdfundingových kampaní a občasných externí publikací v etablovaných médiích. Jeden z nich, Michael Tracey, nedávno napsal na Twitteru: „Množství lidí v různých mediálních odvětvích mi řeklo, že toto je nejtísnivější politické prostředí, jaké kdy zažili. Řeknou-li cokoliv, co se jen nepatrně odchyluje od konsenzuálního názoru, jejich živobytí bude zničeno. A asi mají pravdu.“

Ale taková tvrzení se samozřejmě vystavují námitce, že si je autor vymýšlí.

Není problém v kteroukoli denní či noční dobu doložit na sociologických datech, že názory mladých „woke“ novinářských aktivistů jsou velmi vzdáleny průměru americké populace. A jedna velká odlišnost od reálného socialismu spočívá v tom, že v dnešních USA existují alternativní komunikační kanály na internetu, které se vládci sociálních sítí zatím neodvážili definitivně zglajchšaltovat. Někteří protagonisté nových forem žurnalistiky, jako jsou podcasteři a youtubeři, mají dnes dopad konkurující zavedeným publikacím nebo je i předstihující. Ale i ti nejlepší z nich jako třeba Joe Rogan (a mnozí z nich nejsou moc dobří) mají jednu velkou nevýhodu. Mohou dělat rozhovory a komentáře, ale nenahradí každodenní základní zpravodajství. Nakonec jsou všichni včetně nejzavilejších kritiků mainstreamových médií odkázáni na jejich zpravodajský produkt jako svou základní surovinu. Nikdo jiný na to nemá peníze, infrastrukturu a institucionální zkušenost.

Samotný Andrew Sullivan je příkladem někdejšího standardního novináře, který si pro sebe vybudoval zvláštní niku. Býval šéfredaktorem časopisu The New Republic. Jeho kniha „Virtually Normal“ z roku 1995 byla patrně nejvýznamnějším dílem, jež přispělo k obratu amerického veřejného mínění k podpoře manželství homosexuálů. Pak se stal jedním z pionýrů blogování. Dnes píše týdenní sloupek pro časopis New York Magazine a po zbytek času je aktivní na Twitteru. Minulý týden bez vysvětlení oznámil, že tentokrát jeho sloupek nevyjde. Podle zprávy založené na anonymních zdrojích v americké verzi časopisu Spectator vzbudil nevoli progresivistických aktivistů v redakci. Jeho smlouva mu neumožňuje publikovat jinde. A tak mu byli přiděleni kromě editora, který normálně pracuje s jeho textem jako v každé redakci, ještě dva mladí „woke“ redaktoři, kteří hodnotí jeho psaní z hlediska ideologické přijatelnosti.

Třeba to není pravda. Nevíme.