„Vy se otočte, jestli chcete, ale dáma se neotáčí,“ prohlásila britská premiérka Margaret Thatcherová na konferenci Konzervativní strany v říjnu 1980. Tou dobou vládla již téměř rok a půl a zdálo se, že události se nemohou vyvíjet hůř. Země byla uprostřed hluboké recese, nezaměstnanost rostla raketovým tempem a inflaci se nedařilo dostat pod kontrolu. Vše nasvědčovalo tomu, že nová ekonomická koncepce konzervativců, která se soustředila na boj s inflací, a ne s nezaměstnaností, žalostně selhala. Očekávalo se tedy, že na stranickém sjezdu premiérka oznámí změnu kurzu, tak jak učinil její konzervativní předchůdce v úřadě Edward Heath, když jeho hospodářská politika narazila na první problémy. Jenže Thatcherová nebyla Heath (nesnášeli se), byla přesvědčena, že její ekonomická politika je správná, jen potřebuje víc času. Jakoukoli otočku rezolutně odmítla. Věta „dáma se neotáčí“ se stala poté neoficiálním sloganem jejího premiérství, výrokem, ve kterém byla vydestilovaná její osobnost. Je to jeden ze základů legendy o Thatcherové.

Dne 8. dubna uplynulo osm let od smrti Železné lady. V listopadu to bude 30 let od jejího vypuzení z úřadu. Lhůta 30 let se také vztahuje na odtajnění většiny vládních dokumentů, čehož již historici využívají. Loni v říjnu oficiální životopisec Thatcherové Charles Moore dokončil monumentální trojdílnou biografii premiérky. Taktéž v říjnu vyšla podrobná studie jejího prvního období v úřade Who Dares Wins, Britain 1979–1982 od Dominica Sandbrooka. Nastal tedy příhodný čas k novému zhodnocení kariéry této význačné dámy.

Thatcherová je zřejmě nejrozporuplnější z politiků v britské historii. Pro pravici je to zachránkyně, která zastavila úpadek Británie a nasměrovala ji k dnešní prosperitě. Pro levici je to čarodějnice, jež zničila tradiční komunity a založila život pouze na honbě za ziskem.

Nová generace historiků však argumentuje tím, že tak výjimečná nebyla. Podobnými těžkostmi si prošly všechny země Západu. V ekonomických reformách měla jen navázat na své labouristické předchůdce v úřadě. Měla být víc pragmatická, než se obecně soudí. I v odporu proti komunismu šlo především o rétoriku, ve skutečnosti rozpočet na obranu seškrtala.

I když v některých dílčích věcech mají pravdu, tito noví historici se dřív nebo později musejí vypořádat s faktem, že během vlády Thatcherové se Británie k nepoznání změnila a že Thatcherová rozhodně nepatřila k obyčejným politikům.

Na nejvyšší politickou scénu vtrhla v roce 1975, kdy senzačně porazila ve volbách stávajícího lídra Konzervativní strany Edwarda Heatha. V jeho vládě v letech 1970 až 1974 byla ministryní školství. Samotná vláda však byla obřím zklamáním. Heath byl zvolen se slibem radikálního ekonomického programu. Měla skončit podpora upadajících podniků a omezit se měla moc odborů. Místo toho při prvních problémech změnil kurz a stávka horníků ho dokonce smetla z premiérského úřadu. Pravému křídlu strany s neschopným Heathem došla trpělivost. Nejdřív se mu chtěl postavit sir Keith Joseph, ten se ale ztrapnil nevhodnou řečí, ve které se zdálo, že podpořil eugeniku. Proto se nakonec ke kandidatuře do čela strany rozhodla jeho spojenkyně Margaret Thatcherová.

Z maloměšťáckého hnízda

Ta působila jako zjevení. Narodila se 13. října ve městečku Grantham, dodnes téměř stereotypním symbolu anglického maloměšťáctví, do rodiny hokynáře, metodistického kazatele a místního politika Alfreda Robertse. Podle mnohých atmosféra Granthamu a klasicky liberální Robertsova výchova utvářely její světonázor víc než teorie Friedricha Hayeka a Miltona Friedmana. Studovala chemii na Oxfordu a již tam se zapojila do studentské politiky. Po absolvovaní v roce 1947 se plně vrhla do dění v Konzervativní straně, už tehdy byla pevně na pravici partaje. Přelomový byl rok 1949, kdy byla poprvé vybrána jako kandidátka do parlamentu (prohrála) a kdy potkala svého budoucího manžela Denise Thatchera. Nominaci do solidně konzervativního okrsku Finchley získala roku 1959. Následně díky svému talentu a schopnostem rychle stoupala vzhůru.

Zároveň proslula svou tvrdohlavostí, schopností zapamatovat si obří kvanta detailů a udolat kohokoli v diskusi. Vůči ostatním politikům dokázala být drsná až krutá, ale její personál v Downing Street na ni vzpomínal jako na nejmilejší nadřízenou.

Jako zjevení působila i politicky. Prohlásila, že poválečný ekonomický konsenzus, spočívající ve velkých zásazích do ekonomiky, udržování velkého sociálního státu a obřích subvencích upadajícím podnikům, je špatný a přežil se. Potřeba je radikální ozdravná kúra.

Sedmdesátá léta jsou považována za nejhorší dekádu britské poválečné historie. Po flámu „swingujících šedesátých“ dorazila dlouhá kocovina. Odbory sílily, nezaměstnanost rostla, inflace byla mimo kontrolu. Národní ponížení přišlo v roce 1976, kdy Británie musela požádat potupně o půjčku od Mezinárodního měnového fondu v hodnotě 3,9 miliardy dolarů (v dnešních dolarech zhruba 17,5 miliardy). Pod podhledem MMF byla tehdejší labouristická vláda donucena k drastickým škrtům, které v mnohém předznamenaly reformy Thatcherové. Rozdíl byl v tom, že labouristé k nim byli donuceni okolnostmi. Thatcherové je dělala z přesvědčení.

Na podzim 1978 selhala vyjednávaní mezi vládou a odbory. Kvůli inflaci kabinet dovoloval maximální zvýšení mezd o 5 %. V listopadu však Ford souhlasil ze zvýšením mezd o 17 %. Když ho vláda nijak nepotrestala, bylo jasné, že politika je bezzubá, a nastala jedna z největších stávek v historii Británie. Stávkovali řidiči, popeláři, veřejní zaměstnanci, zdravotní sestry, dokonce i hrobníci. Britská města byla zavalena hromadami odpadků, BBC vysílala reportáže o přemnožených krysách, země vypadala jako na pokraji kolapsu. Thatcherová slibovala, že pokud se dostane k moci, s odbory zatočí.

Koncem března 1979 parlament vyhlásil labouristické vládě nedůvěru a v květnových volbách Thatcherová s přehledem vyhrála. Před sebou měla úkol zastavit pád Británie a z „nemocného muže Evropy“ učinit znovu respektovanou velmoc. Navíc se vlády ujala uprostřed celosvětové recese.

Její vládu můžeme rozdělit do tří fází. V první, od zvolení do roku 1982, se vše hroutilo a vypadalo to, že thatcheristický projekt selže. Pak od roku 1982 až někdy do roku 1989 se Železná lady proměnila v nepřekonatelný buldozer naprosto dominující britské politice. Někdy v roce 1989 pomalu začíná její pád.

Tři miliony lidí bez práce

Thatcherová se rozhodla uvést do praxe monetaristickou teorii. Ta velela, že hlavní je boj proti inflaci pomocí kontroly objemu peněz v ekonomice. Vedlejším efektem byl růst nezaměstnanosti. Ta vystoupala na 12 %, v absolutních číslech se bez práce ocitlo přes tři miliony lidí. Navíc kroky Thatcherové v krátkodobém výhledu recesi prohloubily. Historik Sandbrook uvádí, že britská krize byla způsobena přechodem z průmyslové ekonomiky na ekonomiku služeb. Tím si nakonec musely projít všechny západní státy, Británie však jako první průmyslový stát k tomuto bodu dospěla nejdřív. Thatcherová možná krizi prohloubila, ale také zkrátila. Podle Sandbrooka v Británii trvalo přechodné období nějakých deset let, ve Francii třicet.

Thatcherová také v tomto období projevila svůj pragmatismus. Například do krachující automobilky British Leyland vláda sypala nepředstavitelné peníze dál. V roce 1981 hrozili horníci stávkou, pokud vláda nezastaví uzavíraní šachet, Thatcherová couvla. Dokonce vyjednávala i s teroristy. V roce 1981 věznění členové IRA zahájili hladovku. Požadovali, aby jim Britové přidělili status politických vězňů, Thatcherová odmítla s tím, že jsou to obyčejní kriminálníci. V tomto postoji setrvala, dokud se deset lidí neumořilo hladem a IRA hladovku odvolala. Zároveň však neoficiálními kanály nabídla určité ústupky, třeba povolení nosit vlastní oblečení místo vězeňských mundúrů. Vylučovala však politický status.

I tak se z její politiky ježily vlasy hrůzou nejen levici, ale i na tradičnější pravici. Po rozpočtu na rok 1981 uveřejnili v The Times dopis 364 význačných ekonomů. Ti varovali, že současný kurz vlády je cesta ke katastrofě.

Jenže jiný kurz nejspíš ani neexistoval. Ekonomové zastávali politiku konsenzu, ta fungovala zhruba od konce války do šedesátých let, potom začalo být jasné, že se vyčerpala. Jedinou alternativou byl ekonomický program levého křídla labouristů. Ti chtěli další vlnu znárodňování, obří cla s cílem vytvořit soběstačné hospodářství, sedřít kůži z bohatých a v podstatě zavést polokomunismus. Také chtěli vystoupit z Evropského společenství, žádali jednostranné nukleární odzbrojení a ukončit spolupráci s USA. V zahraniční politice to byla jednoznačně Thatcherová, kdo udržoval nastolený konsenzus. Dokonce i v otázce „Evropy“ patřila mezi její největší zastánce. Pravda, vnímala tehdejší Společenství především jako zónu volného obchodu a rozhodně nebyla eurofederalistkou, zároveň však varovala před euroskeptickými tendencemi radikální levice a tvrdila, že největší radost z „brexitu“, i když se tomu tak tehdy neříkalo, budou mít v Moskvě.

Právě v době, kdy ekonomové napsali svůj dopis, se začala karta obracet. Ekonomika se vzpamatovala z recese a Británie vyhrála válku. Když Argentinci 2. dubna 1982 obsadili Falklandské ostrovy, větrem bičované kousky země uprostřed jižního Atlantiku, nenapadlo je, že Británie bude o ně chtít bojovat. Předpokládalo se, že to přijme jako fait accompli a 1820 Falklanďanů a 400 tisíc ovcí si buď zvykne na argentinskou vládu, nebo budou repatriováni do Spojeného království. S jiným člověkem v čele Británie by jim to asi vyšlo. Thatcherová byla v šoku, ale nezaváhala, agresorům odmítla ustoupit a vyslala k Falklandům flotilu čítající 127 lodí. Falklandy bránilo asi 10 tisíc Argentinců, většinou však šlo o čerstvé brance. Klíčový moment přišel 2. května, kdy britská ponorka potopila argentinský křižník General Belgrano. Poté se argentinské námořnictvo stáhlo do přístavů. Dne 21. května se na ostrovech vylodilo pět tisíc Britů, 16. června se vzdali poslední Argentinci. Ve válce padlo 255 Britů a 649 Argentinců.

Zpátky v plné síle

Pro Británii a Thatcherovou to byl přelom, symbol toho, že Spojené království je zpátky v plné síle. Ve volbách 1983 konzervativci získali největší parlamentní většinu od roku 1945. Roli hrál i fakt, že Labouristickou stranu ovládli radikálové, kteří přišli s „nejdelším dopisem na rozloučenou“, jak se říkalo jejich programu.

Následujících pět let ekonomika utěšeně rostla, vláda v roční stávce horníků zlomila moc odborů jednou provždy, Thatcherová na ES vydobyla britský rabat, tedy slevu na příspěvcích do společného rozpočtu, privatizovaly se velké firmy, od plynárenství přes Telecom až po elektřinu, inflace byla nejnižší za posledních 20 let. Rozběhl se obří prodej bytů vlastněních radnicemi jejich nájemníkům, zdaleka nejpopulárnější program Thatcherové, který chválili i zarytí labouristé. Regulace v City byly uvolněny, nic nebránilo tomu, aby se z Londýna stalo finanční centrum světa. Volby v roce 1987 konzervativci potřetí za sebou s přehledem vyhráli.

Paradoxně úspěch Thatcherové zapříčinil její pád. V roce 1989 bylo v podstatě splněno vše, co si předsevzala. Británie již nebyla „nemocným mužem Evropy“, naopak se zdálo, že je zemí budoucnosti, odbory se propadly do politické irelevance, labouristé si postupně uvědomovali, že starý ekonomický konsenzus je mrtvý, konzervativci starého typu postupně ze strany odešli a nahradili je mladí thatcheristé, sovětská říše zanikla. Z hlediska splněných slibů Thatcherová byla jistě nejúspěšnější mezi premiéry moderních dějin. Jenže mezitím se proměnil i svět. Jedna z organizací, jež prodělaly změnu, bylo Evropské společenství, které nastoupilo cestu přeměny v Evropskou unii. Thatcherová s tím hluboce nesouhlasila, stejně tak s přípravami na přijetí budoucího eura. V tom se rozešla se svými dvěma nejbližšími spojenci, ministrem financí Nigelem Lawsonem a ministrem zahraničí Geoffreym Howem. Taktéž ji opouštěly její politické instinkty, v kabinetu se chovala čím dál autokratičtěji a pustila se do reformy místních daní, čímž si rozhněvala celou Británii. Staré aliance se rozpadly. Železná lady byla čím dál opuštěnější. Dne 1. listopadu 1990 rezignoval Howe. Při té příležitosti pronesl ve sněmovně řeč vyzývající k nahrazení Thatcherové. Volání vyslyšel Michael Heseltine, jeden z úhlavních premiérčiných vnitrostranických protivníků. Ve volbách lídra strany konaných o tři týdny později ho Thatcherová porazila, ale s překvapivě nízkým rozdílem. Získala 204 hlasů ku 152. Pochopila, že její čas vypršel, a odstoupila. Předtím ještě zařídila, aby byl zvolen „jeden z nás“ a určený dědic John Major. Nejdéle trvající premiérské období 20. století skončilo. Za sebou Thatcherová zanechala zemi mnohokrát silnější, než jaká byla, když se jí ujala.