Čím jste nejvíc, pane Orneste?

Slavný pianista a skladatel Herbie Hancock v nějakém rozhovoru řekl, že se mu úplně změnil život, když si uvědomil, že není jenom muzikant.

A vy už jste si to taky uvědomil?

Ano, díky němu. To jeho zjištění mě velmi zaujalo.  Ale co jsem nejvíc, to nevím. Asi proto, že mě nic nenutí to rozhodovat. Někdy mám dobré nápady a za trest je pak musím dotáhnout až k realizaci (smích).

Dobrá, tak začněme tím, čím jste byl ze všeho nejdřív. Dítětem vyrůstajícím v herecké rodině. Jaké jste měl dětství?

Odmalička jsme s bratrem měli možnost vidět divadelní zákulisí, sledovat rodiče doma jak se učí text… Poslouchali jsme jak komentují své kolegy i zahraniční herce. Sledovali jsme jejich oblíbené filmy, četli nám knížky, které měli rádi. Určitě to hodně formovalo náš vkus a možná i nároky na sebe samé. Oproti jiným rodinám jsme toho toho asi méně nasportovali. Kdybych to měl shrnout, na dětství vzpomínám docela často a rád.

Chodili jste za rodiči na pracoviště? Tedy do divadla? Na veřejné generálky? Na premiéry?

Občas jsem byl na zkoušce, párkrát jsem sledoval celé představení ze zákulisí. Jako malé nás ale na divadle bavila samozřejmě nejvíc rekvizitárna.

Nikdy jste nechtěl být hercem jako vaši páni rodiče? Nebo režisérem a divadelním ředitelem jako dědeček Ota Ornest?

Naši nás k divadlu nijak cíleně nevedli, nechávali to na nás. Táta měl doma spoustu jazzových desek, sbíral je a my jsme je odmalička poslouchali. Asi nejvíc chtěl, abychom byli muzikanti. Což se snad u mě aspoň částečně povedlo. A vlastně jsem se dostal i k divadlu. Poprvé, když táta režíroval na Zábradlí hru Poslední pomazánka. K ní jsem napsal muziku. No a teď s divadelním představením Nefňuka, které táta napsal podle předlohy francouzských autorů pro The Tap Tap. Zde mám i pár rolí. Pokaždé hraju nesympatického šéfa (smích).

O dětech z hereckých rodin se tradují mýty: rodiče nechtěli, aby potomci byli herci, ti se hlásili na konzervatoř či DAMU tajně, často tam ti rodiče učili, seděli v přijímacích komisích, překvapeni pak hleděli na své ratolesti, skoro jim v tom chtěli zabránit, protože sami nejlépe věděli, jaká je to řehole, atd. Není to spíš naopak? Že si rodiče herci (podobně jako rodiče s jinou profesí) docela přejí, aby jejich děti dělaly totéž? Taky proto, že jim v tom mohou být nejvíce nápomocni?

Pokud si naši rodiče intenzivně přáli, abychom byli herci, docela se jim povedlo nedat to na sobě příliš znát…

Jak hodnotí vaše herecké výkony maminka?

Máma byla u toho, jak Nefňuka vznikal. Od nápadu do realizace to trvalo skoro šest  let, táta mezitím prodělal mozkovou příhodu po operaci srdce na Homolce a další velké zdravotní komplikace. Myslím, že představení se jí celkově hodně líbilo, moje výkony jsme neprobírali. Sám k nim přistupuji s rezervou, ale baví mě a snad je to i vidět.

Synem vaší kutnohorské prababičky byl velký básník Jiří Orten, strýc vašeho otce. Cítíte Ortenovo básnické dílo jako… metu? Odkaz? Závazek?

Táta měl k dílu a životu Jiří Ortena velkou úctu. Ostatně jako všichni v naší rodině. Já jsem od něj četl pár věcí a líbily se mi. Ale ne zase tak, abych se stal znalcem každého písmene, které napsal. Pokud jsem po něm, dědovi, tátovi nebo po komkoli z naší rodiny zdědil nějaký talent, závazek to určitě je. Ale zároveň jsem moc rád, že to není typ dispozice, která by mi nedovolila žít svůj vlastní svobodný život.

Když už jste se sám zmínil o souboru The Tap Tap, tvořeném frekventanty a absolventy Jedličkova ústavu, musím se zeptat: Jak jste se tam v roli kapelníka a manažera ocitl?

Před nějakými šestadvaceti lety jsem nastoupil jako vychovatel do domova mládeže škol Jedličkova ústavu. Té budově se od nepaměti říkalo tapky, což je zkratka  pro technicko-administrativní práce. Následně tak vznikl i název celé kapely. V době mého příchodu jsem hrál asi ve čtyřech kapelách a cvičil jsem na saxofon čtyři hodiny denně. Zlobila mě pasivita většiny tamních studentů, tak jsem se rozhodl, že se pokusím nadchnout je pro muziku. A jak říká náš tiskový mluvčí a moderátor Tap Tapu Láďa Angelovič, časem se nám to trochu „vymklo z rukou“…

Zcela vás to pohltilo? Stal jste se „rukojmím“ té zvláštní kapely?

Tak bych to asi necítil… Práce s Tap Tapem mě baví a mám v ní docela jasnou dlouhodobou vizi. Určitě cítím velkou zodpovědnost za naše výsledky. A myslím, že jsou zatím docela dobré.

A jaká je ta vize? Eurovize?

V podstatě vlastně ano… Jde tady o efektivní způsob vzdělávání lidí s handicapem se zaměřením na atraktivní obory na trhu práce.

Počkejte, všechno to hraní, zájezdy a vydávání desek má vést k nalezení dobrých pracovních míst pro členy souboru? A daří se to?

Nejde jen o členy souboru, ale i o studenty škol Jedličkova ústavu a další handicapované zájemce o studium z celé České republiky. Úzce s tím souvisí i stavba nového vzdělávacího centra přímo v Jedličkově ústavu. Ta by po deseti letech jednání měla být dokončena v roce 2021. Během tří několikaletých období čerpání podpory z Evropských strukturálních fondů jsme vytipovali dva nejvhodnější obory. Práci se zvukovým záznamem a práci s obrazovým záznamem. Vzdělávat se u nás ale budou zájemci v podstatě v čemkoli, o co budou mít zájem. Vidíte, jaká je to nuda (smích).

Hrajete před domácím i zahraničním publikem. Reakce jsou podobné, nebo odlišné?

Před sedmi lety jsme měli první velký koncert v zahraničí, letěli jsem do Madridu. Hráli jsme tam v dost prestižním prostoru, který se jmenuje Teatro Circo Price. Nebylo úplně vyprodáno, ale diváci křičeli, plakali dojetím, dělali mexické vlny a potlesk na závěr byl vyčerpávající. S takovými reakcemi se v Čechách nepotkáte, jsme prostě jiný temperament.

Kde ve světě už jste byli?

Hráli jsme ještě v Německu, Lucembursku, Bruselu, Londýně, Moskvě, Jeruzalémě a v Bratislavě. Aktuálně o nás projevili zájem na Berklee v USA. Toho pozvání si velmi vážíme, protože Berklee College of Music je jedna z nejprestižnějších hudebních škol na světě. A pokud mají dojem, že děláme něco, co i tam stojí za vidění, je to pro nás velká čest.

Setkal jste se v zahraničí s podobným hudebním souborem, nebo jste jedineční? 

Skoro to vypadá, jako bychom opravdu jedineční byli. Setkali jsme se s kapelami, kde účinkovali lidé se stejnými nebo hodně podobnými handicapy. Ale náš systém, kdy v týmu každý člen plní roli, na kterou právě stačí, kdy klademe důraz na vzestupnou tendenci, vymýšlíme stále nové věci a komunikujeme spolu i s veřejností velmi nesentimentálním způsobem, je asi opravdu originál…

Máte jiný repertoár pro domov a jiný pro svět?

Nemáme. Muzika je univerzální jazyk.  Je ale pravda, že například v Londýně jsme měli jednu písničku přeloženou do angličtiny, v Moskvě do ruštiny a v Jeruzalémě do hebrejštiny. Jinak se ale náš repertoár snažíme stavět hlavně na kvalitě.

Ale to říká každý, ne?

Možná. My pro každého člena poctivě hledáme nejvhodnější zapojení. Myslím, že kombinace té kvality se zážitkem ze skvěle fungujícího týmu lidí s různými handicapy lidi prostě baví. Nezáleží na tom, jak moc emotivně to vyjadřují, důležité pro nás je, že většinou přijdou zas a určitě ne z lítosti.

Jenže soucit a dojetí či pohnutí jsou přece nutně „ve hře“…

Tak… záleží na každém, jak si to přebere. Lidé, kteří nás viděli a slyšeli, v naprosté většině případů říkají, že zažili velkou dávku zábavy, ale i naděje a motivace „nebrečet“ nad každou maličkostí…

Jak vypadá výběrové řízení do vašeho souboru? A co ti odmítnutí?

Jednou za čas, když jsme třeba v televizi, se nám hlásí nadšení zájemci. Většina z nich při prvním setkání zjistí, že po nich budeme opravdu chtít poctivou práci, a jejich zájem prudce ochládá. Lidé s handicapem jsou často zvyklí na velkou chválu za naprosto běžné věci, jenže tak to u nás opravdu nechodí. Hledáme vždy hranice individuálních možností našich muzikantů. Zároveň jedinou skutečnou podmínkou je odhodlání na sobě dlouhodobě pracovat.

Kolik lidí už souborem prošlo?

V začátcích Tap Tapu se muzikanti střídali tak, jak přicházeli a odcházeli ze škol Jedličkova ústavu. Tipuji, že takto mohlo kapelou projít zhruba pětadvacet až třicet členů… Nyní už je sestava zhruba deset let stálá, což je pro kapelu samozřejmě super.

Ano, pokud v takovém neměnném kolektivu občas nepropukne ponorková nemoc. Vůči ní jste imunní?

Samozřejmě nejsme a občas je to opravdu náročné.  Zhruba před rokem jsme měli během května asi dvacet koncertů, mistrovským kouskem byly tři koncerty v jeden den v Praze…Ale tyhle vypjaté situace docela prozaicky srovnává výdělek. Všichni v Tap Tapu jsou za svoji práci finančně hodnocení, a čím více se hraje, tím více vydělají. Což považuji za úplně normální.

Kdybyste měl v nějaké kolonce vyplnit „hudební styl souboru“, co byste napsal?

Jsme rozhodně pop music! Chceme dělat taneční a srozumitelné písničky. Zároveň se ale neohraničujeme žádnými styly ani žánry. Muzika je jen jedna – pokud je to muzika…

Kolik hodin týdně věnujete zkouškám?

Pravidelně zkoušíme dvakrát týdně zhruba hodinu a půl. Před velkými akcemi nebo když cvičíme více nových písniček, zkoušíme víc, někdy i pětkrát týdně.

Představuji si, že hráči The Tap Tap jsou odkázáni na cizí pomoc, a tak je někdo musí přivézt na zkoušku a po jejím skončení je zase odveze domů. Co ale na zájezdech, především zahraničních?

Někteří ano, většina členů je ale naprosto samostatná, nebo mají své vlastní asistenty. Máme čtyři členy na elektrických vozících, ti se běžně přepravují po městě úplně sami. Nevidomého pianistu Petra většinou přiváží i odváží jeho máma. Tři další členy doprovázejí rodiče na srazy a někdy i na koncerty. Když cestujeme, je to stejné.

Jaká je nejčastější diagnóza členů souboru?

Máme členy s dětskou mozkovou obrnou, svalovou dystrofií, myopatií, diastrofickou dysplazií, zvýšenou lomivostí kostí, fibrodysplazií ossificans progressiva, lehkými poruchami autistického spektra a s lehkým mentálním deficitem. Především jsou to ale lidé, kteří zvládají vysoké pracovní nasazení; každý podle svých možností skvěle doplňuje sehraný a spolehlivý tým s názvem The Tap Tap.

Ta spolehlivost a sehranost je hlavně vaším dílem. A jsme zase na začátku tohoto povídání. Nejvíc jste přece jen kapelníkem a manažerem. Ale čím ještě? Když se souborem nejste a když na něj ani nemyslíte, jsou-li ovšem takové chvíle…

Když nejsem s Tap Tapem, snažím se být dobrým tátou svých dvou dětí. A sám občas přemýšlím, kdo jsem a co to vlastně dělám…

Zajdete si někdy na koncert někoho jiného?

Dnes už moc často ne. Ale občas mě pozvou spolupracující muzikanti nebo je nutné takhle realizovat nějakou schůzku, setkání. Pak si to obvykle užiju.

Sledujete politiku, nebo na ni nemáte čas?

Po letech nadávání na politiku jsem se rozhodl kandidovat v komunálních volbách. Tak uvidíme…

Když se kdysi ptali Kurta Vonneguta, s jakým heslem by šel, do voleb, odpověděl: Obyčejná slušnost. S jakým heslem půjdete do voleb vy?

Moje téma je bezbariérovost veřejných institucí a dopravy. Je to základní a naprosto nezbytná podmínka a služba nám všem. Každého nás maminka vozila v kočárku, snad každý z nás zažije v životě nějaký úraz (stačí zlomená noha), leckdo z nás bude ve stáří používat nějakou kompenzační pomůcku. Za celkem užitečné volební heslo bych považoval: Plnit sliby, chodit včas.

Vaše předvolební kampaň se objede bez proklamací, nebo voličům něco slíbíte?

Jak říkám, moje téma je bezbariérovost. V předvolebních postech a videích se chci tomuhle tématu věnovat. Je možné, že vznikne i nějaký slogan v tomto smyslu. Po šestadvaceti letech práce s lidmi s handicapem jsem bytostně přesvědčen, že se to týká nás všech.

Dejme tomu, že vás lidé zvolí. Bude vás bavit trávit čas na schůzích zastupitelstva? Hádat se s opozicí, ale možná i s koaličními partnery, hledat kompromisy, schůdná řešení…