Není sídliště jako sídliště. O velkých obytných souborech z montovaných betonových panelů se často pejorativně mluví jako o ošklivých a nepříjemných „králíkárnách“, kam by se dnes nikdo dobrovolně nepřestěhoval a která napáchala víc škody než užitku. V drtivé většině případů sídliště velmi negativně ovlivnila podobu našich měst, rozbila jejich po staletí budovanou strukturu a „obohatila“ je o humpoláckou zástavbu neforemných levných staveb, s jejichž podobou, řešením a širšími návaznostmi na okolí si nikdo příliš hlavu nelámal.

Od začátku do konce

Existují ale čestné výjimky, které si hození do pytle králíkáren zkrátka nezaslouží. U nás bychom je sice spočítali na prstech jedné ruky, o to větší pozornost si ale zaslouží. Architektura v poválečném Československu se na svůj vrchol dostala během šedesátých let, kdy vznikla řada úžasných projektů, na kterých spolupracovali špičkoví architekti a výtvarníci. A výjimkou nejsou ani sídliště. Ne nadarmo tak autoři úspěšných publikací Paneláci 1 a Paneláci 2 nazývají sídliště spadající do tohoto období jako „krásná“. Jejich nejlepším příkladem je pražské sídliště Ďáblice, na jehož návrhu se pracovalo takřka celá šedesátá léta.

Dlouhá léta příprav spolu s uspořádanou urbanistickou soutěží přinesla velmi promyšlený návrh, který se podařilo během let 1969–1982 bez velkých změn také realizovat, na což po celou dobu pozorně dohlížel hlavní architekt projektu Viktor Tuček. Právě to představuje hlavní důvod úspěchu ďáblického sídliště. U většiny sídlišť neznáme konkrétní autory, uvádějí se povětšinou pouze anonymní projektové týmy, Tuček je ale se sídlištěm Ďáblice spjat velmi úzce, vzpomínají na něj dokonce i první obyvatelé sídliště a až do své smrti bojoval za jeho podobu.

V čem ale kvalita sídliště Ďáblice vlastně spočívá? V první řadě jde o dobrou polohu v blízkosti parkově upravených lesů Čimického a Ďáblického háje, uváženým urbanismem, velkoryse pojatým veřejným prostorem, občanskou vybaveností i samotnou architekturou jednotlivých domů. Tedy přesně tím, v čem ostatní sídliště selhávají. Právě uniformita ryze bytových panelových sídlišť způsobuje, že se z paneláků stávají pouze noclehárny, kde se nikdo nechce příliš zdržovat. Sídliště Ďáblice ale doplňovala velmi bohatá občanská vybavenost s prvky typickými pro klasické město, jako jsou obchody a další nebytové prostory, piazzetty, pasáže, jesle, školky i školy. To bylo i s ohledem na budování sídliště na severní periferii Prahy nutností.

Sídliště k procházce

Co se týče architektury, nabízejí Ďáblice neobvykle bohaté řešení budov, které u nás nemá srovnání. Je přitom důležité si uvědomit, že sídliště vznikalo v době tvrdé prefabrikace, kdy se šetřila každá koruna, a pokud někdo chtěl realizovat nějakým způsobem nevšední řešení, musel si to vybojovat. Díky nasazení architekta Tučka sídliště tvoří pestrá skladba budov od osmnácti podlažních věžových domů po řadové rodinné domy. U řešení staveb můžeme také určit inspirace architektů úspěšnými zahraničními projekty, jako jsou třeba tzv. Unité d’habitation guru modernistické architektury Le Corbusiera nebo experimentální obytný soubor Habitat 67 v Montrealu. To se projevuje například u volného parteru domů stojících na betonových nohách uvolňujících místo veřejnému prostoru a průchodům i u kaskádových stupňovitých podnoží, která do areálu přinášejí jakýsi avantgardní nádech. I samotné byty nabízejí obyvatelům vyšší standard, než bylo běžné. Některé stavby dokonce měly disponovat střešními terasami, kvůli tehdejší nízké úrovni stavebnictví se ale nedokázaly udělat v dostatečné kvalitě, aby do nich nezatékalo, takže byly uzavřeny.

Kapitolu samu o sobě pak představuje umělecká výzdoba a velkorysé řešení zeleně. Díky centrálnímu parku s jezírkem bylo sídliště ve své době považováno za místo, kam stojí za to zajít na procházku. První obyvatelé dokonce osobně pečovali o záhony a stromy. Byla tu i veřejně přístupná brouzdaliště a mlhoviště, časem z bezpečnostních důvodů zrušená. Lidem nicméně dnes slouží koupaliště, jež bylo před pár lety zrekonstruováno.

Aby se mohly dnes všechny přednosti sídliště Ďáblice opět naplno projevit, potřebuje areál komplexní obnovu. Také kvůli tomu vznikla poutavá publikace Sídliště Ďáblice – Architektura pro lidi vydaná Spolkem přátel sídliště Ďáblice, usilujícím dokonce o památkovou ochranu, aby si soubor udržel své kvality a nedošlo k zamýšlenému zahuštění sídliště novými stavbami. Vzhledem k výjimečnosti sídliště by si to soubor zasloužil.