Některé stavy mysli a společenských nálad se těžko vysvětlují. Poslední měsíce a roky jsou přesně takové. Z různých signálů je zřejmé, že se lidé cítí relativně šťastní a spokojení. Ale chybí jim víra a důvěra, že si ten stav udrží, nebo se dokonce zlepší. Naopak jsou velmi často přesvědčeni, že bude hůř. Že to, co dnes mají, je ohroženo.

A jejich děti už to nejspíš mít nebudou. Budoucnost je pak bohužel často právě výsledkem sebenaplňujících se proroctví. Optimisté žijí šťastnější životy než pesimisté, i když je potkávají stejné věci. Jen je jinak prožívají.

Česko v čase Vánoc roku 2017 je šťastnou zemí, která se ale nějak bojí budoucnosti. Štěstí se těžko měří, byť se na to OSN od roku 2012 snaží dávat dohromady Zprávu o světovém štěstí (World Hapiness Report). Štěstí je pocit a prožitek. Tohle je pokus nějak tu náladu objektivně vystihnout.

Srovnává se několik kategorií od bohatství přes bezpečí či vztahy mezi blízkými až po důvěru nebo vnímání korupce. Je to pokus dát dohromady to, co o společnosti zjistili ekonomové a psychologové.

Některé trendy a zlomy, které se ve společnosti projevují, se z toho dají vytušit. V posledních deseti letech se třeba dramaticky propadla úroveň štěstí a spokojenosti v Americe. Skončila víra v americký sen. Atmosféra ve Spojených státech a pocit rozdělené společnosti zjevně narůstá.

Dalším zajímavým trendem je stagnující pocit štěstí v Číně. Lidé tam za posledních pětadvacet let výrazně zbohatli. Přinejmenším městské střední vrstvy se dostávají na západní životní standard. Šťastnější z toho ale nejsou.

Česko skončilo v prvním žebříčku štěstí z roku 2013 na 39. místě. Bylo to daleko za v Evropě nejšťastnějšími Skandinávci, Švýcary nebo Holanďany. Ale byl to nejlepší výsledek z celé postkomunistické střední Evropy. Od té doby se nám každý rok podařilo vyskočit o několik příček. Letos už jsme sedmadvacítkou. Daleko před Slováky, Poláky, Maďary, ale také Italy nebo Francouzi. V pocitu štěstí se blížíme Němcům a Rakušanům.

Obchodníci si letos před Vánocemi pochvalují historicky rekordní tržby. Můžeme nadávat na konzum, ale ochota utrácet je také barometrem toho, jak se lidé cítí. A oni se v této chvíli cítí dobře, jinak by byli mnohem opatrnější.

Proč je v takové chvíli ve společnosti zároveň nejméně víry a důvěry, je mysteriem dnešní doby. Časem čekání na skutečné elity, schopné lidi svým příkladem z té pasti vyvést.