Jaký význam pro český případ odebraných dětí Evy Michalákové má diplomatický incident, který propukl mezi Norskem a Polskem? Právní dopad ne, ale pro hledání pravdy o případu Michalákových důležitý je.

Předevčírem vešlo ve známost, že norská vláda požádala polskou vládu, aby urychleně stáhla svého konzula v Norsku Slawomira Kowalského a nahradila ho někým konciliantnějším. Jak je dobrým zvykem norských úřadů, mluvčí ministerstva zahraničí, který to oznamoval, se neobtěžoval s podrobnostmi. Kowalského zásadní přestupek prý spočíval v jeho „chování v řadě konzulárních záležitostí, zejména ve vztahu ke státním úředníkům“.

Mluvčí tu odkazuje na konflikty Kowalského s norskou sociální službou, známou jako Barnevernet. Konzul ale dělal to, co je práce konzula: bránil práva občanů svého státu, tady v několika případech práva rodičů, jimž Barnevernet odebral děti. Stěžoval si například, že norské úřady neinformovaly polskou stranu, když k odebrání dětí občanů Polska došlo, čímž Norsko porušovalo Vídeňskou úmluvou o konzulárních záležitostech. Ale nejdramatičtější incident, kdy Barnevernet na Kowalského zavolal policii, je starý asi dva roky. Takže proč teď? Před dvěma měsíci Polsko mělo tu troufalost, že poskytlo azyl norské rodině s dětmi, která prchala před Barnevernetem. Autor poznámky byl jednou přítomný sezení, na němž nejmenovaný český politik, který se angažoval i ve prospěch Michalákové, odepisoval na e-mail norské matky. Ta mu líčila svou zoufalou situaci, strach o dítě a ze sociálky, a sondovala, jestli by náhodou v České republice měla šanci získat azyl. Onen politik ji přesměroval na Polsko, vedla ho k tomu zkušenost vypozorovaná právě v golgotě Michalákové a jejích dětí.

Aby se český stát rozpohyboval aspoň k minimální pomoci, musel tomu vždycky předcházet nátlak sněmovny nebo médií. Ledabyle maskovaný nezájem českého státu o ženu a její dvě děti je hlavním dojmem, který po tomto smutném případu trvale zůstává.

Tehdejší norská velvyslankyně v Praze postupně tvrdila různé věci. Například ujišťovala Michalákovou, že jí samozřejmě nikdo nezakazuje mluvit o případu na veřejnosti, aby posléze u soudu, který nejenže jí nevrátil syny, ale ještě jí odebral rodičovská práva, v rozsudku černé na bílém stálo, že matka publikuje případ veřejně a tím dokázala, že nejlepší zájem dětí jí na srdci neleží. 

Velvyslankyně také opakovala, že Barnevernet, stejně jako soud, je nezávislý na vládě, tedy že naše představa o vládní intervenci je zcela neopodstatněná. Teď ale norský stát vyjel po diplomatovi spojenecké země v NATO – kvůli „státním úředníkům“ (Barnevernet)  riskuje diplomatickou válku. Může někdo argumentaci Norska v této věci ještě brát vážně?

Konzervativní vláda ve Varšavě se na Západě, respektive v jeho převažující pokrokové části, netěší dobré pověsti. Znamením toho, že už začaly jiné časy než ty, které se počítaly od roku 1989 (tehdejší polský ministr zahraničí Krzystof Skubiszewski: „Když je nevěsta ošklivá a chudá, musí být vděčná za každý zájem.“), je, že si z toho moc nedělá. Má to někdy nevýhody – například veřejnoprávní televize je provládní způsobem, který by většina západních společností pořád ještě nesnesla – a někdy výhody. Toto, připravenost státu hájit své občany, což je hlavní a vlastně jeho jediná funkce, je jedna z nich. 

Naše konzulka v Norsku byla pedant, ale neiniciativní. Někteří lidé z ministerstva zahraničí v Praze dokonce Michalákovou soukromě pomlouvali. Při troše zjednodušení můžeme napsat, že česká politická reprezentace a ministerská byrokracie se svého kulturního komplexu před „Západem“ – tedy před tou či onou konkrétní vládou – nezbavily. Zatím český stát prokáže, že má vlastní hlavu, spíš výjimečně – důležitou výjimkou byl úspěšný odpor vůči zavedení povinných migračních kvót –, jinak odmlouvá, jen když jde o premiérův osobní byznys.