V sobotu 6. října 1973 se početná egyptská a syrská vojska převalila přes izraelské hranice na Sinaji a v Golanech, čímž začala válka. Byl právě velký židovský svátek Jom kipur, Den smíření, podle kterého se tento konflikt dodnes jmenuje. Ačkoli útočníci neměli na své straně totální moment překvapení – posledních několik hodin před vypuknutím bojů už v generálním štábu izraelských ozbrojených sil probíhala intenzivní příprava na obranu –, bezpečnostní služby židovského státu stejně zaspaly natolik, že Izrael nebyl na válku dostatečně připraven. Což znamenalo vážnou hrozbu porážky, která by znamenala konec státu jako takového a snad i vyvraždění izraelských civilistů z rukou nepřátel.

Izrael nakonec katastrofu přežil a dokázal přejít i do protiútoku, ale k přežití mu výrazně pomohla vojenská pomoc od Spojených států amerických, které začaly leteckým mostem dodávat ohroženému státu stovky a tisíce tun materiálu a zbraní. (Až do té doby nepatřily vztahy mezi USA a Izraelem k nejsilnějším; tradičním vojenským spojencem Izraele byla Francie.) To pochopitelně vyvolalo hněv zbytku arabského světa, který byl tehdy daleko víc prostoupen myšlenkou solidarity s Palestinci než dnes a také daleko víc ochoten pro tuto věc podniknout konkrétní kroky. Odpovědí Arabů bylo ropné embargo vůči všem, kdo podporují Izrael, dále všeobecné zvýšení cen a snížení těžby ropy, odhlasované kartelem OPEC. To mělo, z pohledu producentů ropy, řešit i jiný problém: klesající hodnotu dolaru, který se nedávno odpoutal od zlatého standardu, a tím pádem snižující se tržby.

Měřeno dnešními standardy nebyl cenový skok příliš vysoký. Cena jednoho barelu ropy vzrostla během roku zhruba ze tří na dvanáct dolarů. Pro svět sedmdesátých let to ale představovalo šok.

Příliš svalnatá auta

Automobiloví konstruktéři té doby byli zvyklí na zcela jiné poměry. Zákazníci toužili hlavně po velkých a výkonných strojích, které podtrhnou jejich osobnost, a podle toho tehdejší modely aut vypadaly – zejména ty americké, kterým se říkalo „muscle cars“, svalnatá auta. Na rozdíl od Pepka Námořníka se svalnatá auta nedala živit špenátem, ale před ropným šokem řešil spotřebu paliva jen málokdo, takže dosahovala dnes těžko představitelných hodnot kolem 25–30 litrů na sto kilometrů. V době, kdy byl benzin jen o něco málo dražší než voda, nepředstavovala tato čísla žádný zásadní problém pro rodinné rozpočty. Nyní byla drtivá.

Situace v západních městech byla komplikována tím, že po celá desetiletí předtím demontovaly místní radnice starší systémy městské hromadné dopravy, hlavně tramvaje, které se v éře levného benzinu a auta v každé domácnosti jevily jako přežitek. I struktura samotného bydlení se změnila. Středostavovské rodiny opustily kompaktní zástavbu v centrech měst zamořených smogem a přestěhovaly se na předměstí, kde mohl každý mít svoji zahrádku s houpačkou a záhonem růží – ovšem za cenu každodenního dojíždění do práce, obvykle právě autem. Přesně to se ale najednou stalo luxusem, který si mnoho zaměstnanců nemohlo dovolit.

A vysoká cena nebyla jediným problémem. Na mnoha místech, zejména ve státech postižených ropným embargem, zavládl takový nedostatek, že pumpy „vyschly“ a benzin nebylo možné sehnat vůbec. Ve Spojených státech, které dokázaly domácí těžbou pokrýt svoji spotřebu jen zhruba z poloviny, dokonce chvíli uvažovali o zavedení přídělového systému, podobně jako za války. Federální vláda už nechala vytisknout i kupony, nakonec ale putovaly do stoupy nevyužité. V roce 1974, kdy už bylo patrné, že Izrael válku přežije, totiž OPEC embargo zrušil.

Tím se situace se zásobováním přece jen poněkud zlepšila, ale cena ropy zůstala vysoká.

Japonská auta a francouzské elektrárny

Otřes na světovém trhu s ropou byl natolik silný, že úplně změnil politické i ekonomické poměry v některých státech. Mimo jiné se některé strany a vlády na Západě rozhodly přiklonit v izraelsko-palestinském konfliktu spíš na palestinskou stranu. Ta měla před ropným šokem v západním světě jen minimální podporu. Relativně silná politická pozice Palestinců v dnešní EU nebo v některých východoasijských státech se datuje právě od doby ropné krize a má kořeny v naprosto pragmatické obavě o zásobování energií, nikoli v otázkách morálky a práva.

Ve Spojených státech se ropná krize stala startérem další krize, tentokrát amerických výrobců aut. Amerika, země automobilismu zaslíbená, byla i domovem řady automobilových koncernů, které byly na tento druh vnějšího šoku naprosto nepřipravené. Už předtím docházelo v USA k pozvolnému pronikání japonských aut na trh, ale až do ropné krize mohli američtí výrobci tuto konkurenci směle ignorovat; japonská vozidla byla menší, skromnější a jaksi nehodná tak velké země a jejímu apetitu po „svalnatých autech“. Jenže měla také podstatně menší spotřebu, a to najednou začalo hrát v rozhodování zákazníků kritickou roli. Prodeje japonských aut v USA se během krátké doby zněkolikanásobily.

Francie se jomkipurské války neúčastnila ani pasivně a zakázala dokonce i přistání amerických letadel dopravujících pomoc do Izraele. Embargo vyhlášené Araby se jí tedy netýkalo. Přesto se Paříž tváří v tvář nejistému mezinárodnímu trhu rozhodla posílit svoji strategickou nezávislost masivní výstavbou jaderných elektráren. Otec celého plánu, předseda vlády Pierre Messmer, prohlásil, že „ve Francii nemáme ropu, ale máme hodně nápadů“, a rozjel program, podle nějž mělo do roku 2000 vzniknout skoro dvě stě nových reaktorů. Program nebyl konzultován s odbornou veřejností, šlo spíš o politický dirigismus, navíc „ukuchtěný“ skoro přes noc. Realita se ukázala jako komplikovanější, reaktorů bylo postaveno něco přes padesát. Francie dnes kryje svoji spotřebu elektrické energie zhruba ze 70 % právě jádrem, ale tehdy vystavěná flotila reaktorů pomalu stárne a jejich opravy patrně nebudou nijak levné ani technicky jednoduché.

Západní Německo, další země se silným automobilovým sektorem a sítí kvalitních dálnic od hranice k hranici, zjistilo hned na začátku ropné krize, že domácí strategické zásoby ropy jsou naprosto nedostačující. Společně s několika dalšími zeměmi zakázali Němci jízdu v neděli. Fotografie prázdných dálnic v Porýní či Bavorsku jsou působivým svědectvím doby.

V rozvojovém světě způsobilo zdražení ropy dramatickou krizi, která se projevila mimo jiné značným zhoršením dostupnosti potravin. Čerstvě modernizované a mechanizované zemědělské podniky, které sotva nahradily tradiční sílu hospodářských zvířat stroji, najednou neměly peníze na jejich pohon. Navíc zdražila i hnojiva a další produkty chemického průmyslu, nezbytné pro zajištění dobré úrody. Jestliže na Západě měla ropná krize podobu ekonomické katastrofy, v chudších státech si nepochybně vyžádala i nějaké lidské životy. Vedla i ke zmizení jednoho státu z mapy – byl to Jižní Vietnam, už předtím oslabený dlouhou občanskou válkou. Jihovietnamskou ekonomiku „dorazila“ drahá ropa tak dokonale, že se celý stát stal relativně snadnou kořistí bojovných severovietnamských soudruhů.

Trvalým dědictvím ropné krize se stala zvýšená pozornost věnovaná spotřebě energie – nejenom ropy, ale i elektřiny. I pro sílící ekologické hnutí představovala krize dobrou příležitost upozornit na neúnosnost tehdejšího rozvoje průmyslové civilizace pro životní prostředí. Dnešní výrobci čehokoli, od automobilů po ledničky, musejí v reklamě upozorňovat na to, jak jsou jejich produkty úsporné.

Strategické zásoby

Staří Římané si udržovali strategickou zásobu olivového oleje, aby Věčné město nebylo při náhlém výpadku zásobování ohroženo hladem. Moderní státy se po roce 1973 přizpůsobily a začaly si udržovat rozsáhlé zásoby ropy a ropných produktů. Reálně vzato nestačí tyto zásoby k tomu, aby kohokoli přenesly například přes roční krizi, ale zajišťují aspoň to, že nedojde k okamžitému šokovému stavu ze dne na den. Ropa a benzin mají přece jen tu výhodu, že na rozdíl od potravin se nekazí.

Pro arabské státy znamenala zvýšená cena ropy obrovský růst příjmů a s tím spojené prestiže na mezinárodní scéně. Ještě ve 40. a 50. letech si západní státy na Blízkém a Středním východě mohly dovolit mnohé; vrcholem této postkoloniální aktivity byla patrně demontáž íránského premiéra Mosaddeka pomocí CIA roku 1953, kterou dnešní íránský režim rád připomíná coby urážku národní hrdosti. S daleko bohatšími emíry a princi však už bylo nutno jednat spíš diplomaticky než silou a tyto vztahy se časem rozvinuly natolik, že kolem přelomu století už nebylo patrné, kdo vlastně „kýve“ kým. Vrchol opačného stavu nastal za prezidentování George W. Bushe, politika, jehož rodina má mimořádně dobré vztahy s rodinou Saúdů. Ačkoli 15 z 19 útočníků, kteří 11. září 2001 zaútočili na Ameriku, byli saúdští občané, následný hněv Spojených států se pouštnímu království zcela vyhnul a dopadl raději na Afghánistán a Irák.

Tolik minulost a současnost. Co budoucnost? Nějaké suroviny budou strategické vždycky. Čeká nás v souvislosti s elektrizací dopravy a s přechodem na obnovitelné zdroje nějaká ta lithiová, kobaltová nebo palladiová krize? Řada těchto prvků se těží v nestabilních oblastech světa. Bylo by tedy divné, kdyby k ničemu takovému nedošlo.