Máme nejmenší nezaměstnanost v Evropské unii. Tak zní standardní sebechvála vládních politiků, ovšem za poslední měsíce se tento výrok stal mediálním šumem, který nikdo nevnímá. Namísto toho poutají pozornost informace o nejnovějších skandálech politické třídy. Přitom údaje o zaměstnanosti označují to nejdůležitější, co se v Česku děje, a paradoxně vysvětlují, proč lidé nemají rádi politiky.

Nová a nová čísla ukazují, že nezaměstnanost konverguje ke dvěma procentům. Opravdu to je nejméně v Evropě. O výpovědní hodnotě jednoho statistického parametru jde pochybovat, existují však další, které ukazují, že jsme unikátem. Důležitější než počet lidí bez práce je zaměstnanost, která podle Eurostatu u nás v prvním pololetí dosáhla 79,5 procenta mezi lidmi ve věku 20–64 let. Tím jsme předstihli Estonce a vystoupili na stupně vítězů v Evropské unii, hned za Švédy a Němci. Je pravda, že v rámci celé Evropy ještě zaostáváme za Islandem a Švýcarskem, ovšem ve srovnání s obdobím před deseti lety jsme se posunuli ze všech evropských zemí takřka nejvíc. Zaměstnanost vyrostla o víc než šest procent a rychlejší nárůst zaznamenali z nižší základny pouze Maďaři.

Existuje několik důvodů, proč se Češi posunuli tak vysoko. Především se prodlužuje život a právě Česko na to radikálně reagovalo zvýšením důchodového věku. Pracujících příslušníku silného pohlaví ve věku 55–64 let přibylo 13 procent a důsledkem je fakt, že čeští muži pracují nejvíc v celé Evropské unii a jen těsně za Islanďany. Ovšem rychleji roste důchodový věk žen, proto starších Češek přibývá v pracovním procesu nejvíc v celé Evropě. Ubývá i žen na mateřské dovolené. Zatímco dříve se díky relativně vysoké státní podpoře raději věnovaly výchově potomků, teď se už propracovaly na deváté místo v Unii, když před deseti lety byly osmnácté. Čechům nahrává, že počet vysokoškoláků ještě nedosáhl úrovně západoevropských zemí, a totéž platí o přistěhovalcích z Asie a Afriky, kteří obvykle pracují méně.

Ve skutečnosti nejde jen o dílčí superlativy. Češi chodí nejvíc do práce v celé Evropě, protože jen každý dvacátý využívá možnost zkráceného úvazku. Mezi pracovníky ze západních zemí se srovnatelnou či vyšší zaměstnaností je to přinejmenším každý pátý, v Nizozemsku každý druhý.

Šlo by shrnout, že se v Česku nejlépe uskutečnil neoliberální ideál, kdy pokud možno každý přispívá k výkonu ekonomiky, nezatěžuje stát svými nároky a nepadá za okraj většinové společnosti. Výkony kapitalistické transformace musí ocenit i bývalí komunisté. V Česku se podařilo čistě ekonomickými prostředky uskutečnit ideální představy reálného socialismu, tedy plnou zaměstnanost. Předlistopadový režim se o ni pomocí úřední represe pokoušel marně. Přesto v tomto neoliberálním ráji nežijí lidé úplně šťastně. Proč by jinak byli nespokojeni s politickou situací a neměli rádi politiky, kterým by měli být vděčni? Sami je zvolili, a i když ministři nemohli prosperitu přímo zařídit, přinejmenším nepřekážejí.

Peníze namísto rodiny a víry

Důvody jsou jinde než v ekonomice nebo politice. Jen za deset let se zaměstnanost žen zvýšila z šedesáti na sedmdesát procent, v případě Češek mezi 55 a 64 lety dokonce o třetinu. To je doklad nevídaného společenského převratu, který nepochybně oslabuje rodinné zázemí, zvláště vícegenerační rodinu. Protože víc pracují i staří muži, tak je zřejmé, že vydělávání peněz nahrazuje jakýkoli zájem o náboženské otázky. Jak upozorňuje francouzský sociolog Emmanuel Todd, rodina a náboženství jsou základní prvky společenské stability, ztrácejí však na významu, když je život stále víc určován ekonomickými poměry, které navíc mají tu vlastnost, že se stále dynamicky mění. To zvyšuje nejistotu, prohlubuje obavy ze selhání, tím roste nespokojenost s poměry a v konečném důsledku s politikou. Je skvělé, že pracuje přes 85 procent Čechů a přes 70 procent českých žen. Stojí však za to prozkoumat, jakou daň za to platí ve svém soukromém životě. Je možné, že dochází k největším společenským změnám v historii, a nikdo na ně není připraven.