Magdalena Sidonová je výjimečná herečka svým naturelem, svým výrazem, svou tváří, svým zázemím. Je vtisknutá do paměti diváků Divadla Na zábradlí, které přesvědčila, že čechovovské hrdinky může přesně vystihnout i pražská holka, jejíž tatínek se posléze stal zemským rabínem. Teď žije v Karlíně v domě plném svých snivých obrazů, na některých je režisér Petr Lébl jako Hamlet, kterého snad měla v jeho chystané inscenaci kdysi hrát.

Už pětadvacet let hrajete v Divadle Na zábradlí. To je kus života.

Hm. Je to tak. Teď to v divadle spočítali, měla jsem tam 55 rolí.

Jeviště je tam snad nejmenší v Praze. Není to takový váš druhý pokojíček?

To ne, ale Rubín je taky malý, i Řeznická je malá… Ale je fakt, že teď jsme na Zábradlí přišli po rekonstrukci o bar, ony tam byly nějaké složité vlastnické vztahy, takže se musel udělat jiný přístup do jeviště, to se asi nedalo nic jiného dělat. Ale člověk asi nechodí do divadla kvůli baru. Prý se to bude ještě nějak řešit.

Pamatujete si, kdy jste přišla na Zábradlí poprvé?

Jako divák? To si pamatuju, protože to bylo na Hlučnou samotu, kde hrál Zdeněk Dušek, což byl velký kamarád mé mámy. A během toho představení jim vypadla z jeviště brambora a zakutálela se ke mně a já si ji vzala a zapsala si do deníčku, že jestli mi vyklíčí, budu herečka. To mi bylo asi patnáct.

A vyklíčila?

Shnila… Další naší známou byla Jana Březinová, ta mě jednak připravovala na přijímačky a taky mě seznámila s Doubravkou Svobodovou, která měla soubor Příšerný děti, kde jsem začínala. Na konzervatoř mě nevzali, ale pak jsem se dostala na DAMU na herectví, navzdory té bramboře.

A jak jste se dostala na Zábradlí?

Vlastně jsem tam málem hrála hned po škole, to jsem hrála v Disku, mohlo to být tedy v roce 1991, a přišli se tam podívat pánové Grossman, Pavelka a Steigerwald, že bych hrála v jeho hře Hoře, hoře, strach, oprátka a jáma, jenže ono se to na Zábradlí právě hroutilo, tak jsem šla raději do Liberce, jenže tam se po roce měnilo vedení, tak jsem volala Doubravce Svobodové, jestli o něčem neví, a ona říkala, že mi právě chtěla volat, že vyhráli s Petrem Léblem konkurz na Zábradlí, jestli bych tam šla. To bylo v roce 1993. 

Petra Lébla jste znala?

Ze školy, z DAMU.

Když teď v inscenaci Bernhardova Mýcení padne narážka na jeho tragickou smrt (oběsil se v prosinci 1999 nad jevištěm Divadla Na zábradlí – pozn. red.), myslíte si, že tomu diváci rozumějí?

Ti, kteří na Zábradlí chodí, asi ano. Mladší diváci už možná ne, ale na druhé straně, když se o něm bavím s mladšími divadelníky, třeba s režisérem Janem Fričem nebo s naším scénografem Markem Cpinem, tak říkají, že pro ně Lébl znamenal hrozně moc. A třeba Honza Frič když prý jako mladík viděl poprvé Léblovy inscenace, rozhodl se, že bude dělat divadlo.

Co bylo na Léblovi tak fascinující? Jak byste ho popsala těm, kdo jeho inscenace už neviděli?

To je těžké… On měl úplně osobitý humor… úplně originální vidění… zvláštní poetiku… bezbřehou fantazii.  

Pamatujete si na kritiku Sergeje Machonina, který při všem obdivu upozorňoval na nebezpečí právě té bezbřehosti?

Ale Sergej Machonin napsal na Petra několik vynikajících kritik a vracel se na představení a přesně se snažil vystihnout, v čem je Petr jedinečný. To už snad nikdo nedělá. A je také nutné říct, že Petr se vyvíjel a že ze začátku možná neznal míru, ale postupně se ukázňoval a takový Strýček Váňa, to už byla úžasně vytříbená věc.

Řekl bych, že vaše velmi výjimečná tvář se mu skvěle hodila do jeho kouzelné poetiky.

No jo, on byl Petr takový výtvarný… Občas ty postavy byly jako malované figurky, to je fakt. Ale já bych nezdůrazňovala jen tu formální stránku. Myslím, že tam byl taky nějaký obsah, nějaké sdělení, vždyť to muselo na ty lidi, kteří na něj chodili, nějak působit. A to samé i herci, pamatuju si, že když jsme zkoušeli, tak jsem si připadala, že se pohybuju jako ve snu, jako v nějakém jiném světě, kde platí jiná pravidla. Když zemřel, najednou jsem vůbec nevěděla, co bude dál. Najednou mi připadalo všechno realistické, popisné, ploché. Vzpomínám si, že jsme zkoušeli jednu hru, kde jsem měla přiběhnout jako z moře a měla jsem na sobě mokré plavky. To mi přišlo úplně jalové, doslovné.

Jak by to vymyslel Lébl?

To nevím, on by to pojal jako obraz, on myslel v obrazech. Ale člověk se přizpůsobí jiné poetice, hlavně když nějaká je. Nemám moc ráda realismus, do toho se ani nehodím.

Mě na divadle fascinuje schopnost lidí, často naprostých individualit, spolu zůstat a dávat dohromady něco tak zvláštního, jako je divadelní inscenace. A vydržet spolu několik let…

To asi v divadle jinak nejde. Ale je fakt, že někdy se to vyvine do podoby takové sekty. Je pravda, že kolem Petra něco na způsob sekty existovalo. Ale to bylo tou jeho silnou osobností.

Už vás v té sektě moc nezbylo…

Už je to taky dost let. Ale třeba Petr Čtvrtníček je taky pořád na Zábradlí.

Když se to tehdy stalo a Petr Lébl se rozhodl, byla jste hodně… překvapená?

Bylo to hrozné, ale… Já jsem tehdy u Petra bydlela…

Vy jste bydlela u Lébla?

On si to tak přál. Bydleli jsme u něho v Břevnově ve třech, asi necelé tři měsíce. Já jsem tehdy odešla od svého prvního muže, byla jsem těhotná s Pavlem, to byl technik z divadla, a Petr chtěl, abychom šli k němu. Takže jsme tam bydleli, myslím, že on to tak chtěl mít narežírované.

Myslíte jako, že to už byla součást toho plánu?

On si mě, myslím, tak vybral, asi chtěl mít někoho u sebe. Potřeboval mít kolem sebe lidi.

Dalo se podle něčeho poznat, k čemu se chystá?

Myslíte, jestli se tomu dalo nějak zabránit? Asi nedalo. On o tom vlastně mluvil pořád, takže to člověk už nebral vážně. Nebo vlastně bral, jako všechno bylo u Petra vážné i nevážné zároveň, ale to, že půjde a udělá to, se myslím poznat nedalo. Přitom to měl připravené. Já jsem potom dostala od něho dopis, kde mi píše, že si přeje, abych byla pořád skvělá herečka. A taky mi dal nějaké úkoly, že mám někomu odnést nějaký dárek, a takové věci. Ale to jsem nebyla sama, spoustě lidí napsal.

Zůstala jste pak v tom bytě?

Už moc dlouho ne, pak jsem se tam i bála.

Jak na to tehdy reagoval ansámbl? Nepřevládala chuť to zabalit?

Ne, soubor chtěl jednoznačně pokračovat. Tehdy se chystala odejít Doubravka, ale pak se rozhodla zůstat a držela to pohromadě. Taky byl hodně důležitý Jiří Ornest, ten soubor podržel.

Pak tam přišel režisér Jiří Pokorný, který inscenoval Platonova, tak trochu v Léblově stylu.

Ale Jirka tam byl už za Petra, oni se dobře znali a byli si blízcí. To bylo logické, že Jirka měl podobné vidění jako Petr. Režíroval tam už za jeho života. Ale Petr měl svou představu, kdo by měl pokračovat, a taky to v těch dopisech na rozloučenou napsal.

A kdo to měl být?

Jan Nebeský a J. A. Pitínský.

Proč se to nestalo?

No, neprošlo to. Myslím, že se vedení bálo Honzy Nebeského…

Hm, zajímavé, že Zábradlí vždy přitahovalo takové, řekněme, radikální typy, včetně té zběsilosti, která v nich je: Nebeský, Pokorný, Čtvrtníček, Karel Dobrý… To třeba takové Dejvické divadlo mi připadá jako parta slušňáků.

To asi bude tím, že se u kluků vždycky přitahují podobné typy. Jeden divoký přitahuje další.

Ten zmizelý bar něco zažil.

No jéje.    

Kdy to bylo nejdivočejší?

Asi za toho Jirky Pokorného, to jsme k sobě měli asi nejblíž. Za Petra se hodně hulilo, on to tak trochu rozhulil… Ale ono je to taky věkem, v určitém věku k tomu má člověk větší sklony. K té divokosti.

Taky jste tam měli Leoše Suchařípu, ten rozuměl ruské duši, vodce a Čechovovi. Jak se vlastně na Zábradlí dostal?

Mám takový pocit, že tam už byl těsně před Léblem, ale možná ho tam vzal Petr...? Už nevím, ale každopádně si rozuměli.

Určitě si rozuměli v Čechovovi. Vy ostatně taky. Považujete se za čechovovskou herečku?

Tak... Baví mě to. Ty vztahy, ty sny, to, jak se to hroutí… Je mi to blízké. A taky je to hrozně vtipné. To jak sedí, mluví, představují si, co by měli udělat, a přitom to nikdy neudělají.

Taková ruská pasivita.

Ale oni jsou zase hrozně aktivní v tom snění.

Už to budou dva roky, co na Zábradlí přišli z Brna Dora Viceníková a Jan Mikulášek se svými herci a svými představami. Je to kontinuita, nebo diskontinuita?

Myslím, že je to tak, jak má být. Divadlo potřebovalo nějakou změnu, nějakou silnou osobnost, nějakou představu, jak dál. Je to výborné, jak to je. To, jak se psalo, že Brňáci nemají pro to cit a že nechápou, oč na Zábradlí šlo, je nafouknutá bublina.

Možná nemuseli změnit ten design a logo, které tam bylo ještě od Libora Fáry.

Nevím, možná, vím, že se tomu logu říká Zetor. Ale není přece možné na všem lpět, věci se prostě mění.

Bylo na těch lidech znát, že jsou z Brna?

Jestli jsou jako jiní? Každý je svůj. Ale v souboru se už dřív střídali herci z Brna: Pavel Liška, Josef Polášek, Marek Daniel… Myslím, že víc než v jiných divadlech. A já jsem ráda, že je tady teď Honza Mikulášek, jeho inscenace jsem už předtím viděla a líbilo se mi to.

Myslíte si, že jste víc herečka psychologická, nebo expresivní?

Řekla bych, že psychologická.

S expresivním výrazem…

Hm, někdy bych měla ubrat.

Diváci mají rádi, když herci trochu přehánějí, ne?

Úplně jsem nesnášela, když jsme v inscenaci Push-up, což je hra o ambiciózních ženách, musely celou dobu sedět s Marií Spurnou a nesměly se ani hnout. To jsem měla schízu, že na mě někdo míří a chce mě zastřelit.

V roce 1995 měl premiéru film Zdeňka Tyce Už, kde hráli snad všichni herci klasické léblovského Zábradlí. Zajímavé je, že pak jste se takhle ve filmu už nikdy nesešli.

Ale Petr Lébl chtěl točit film a plánoval ho. Jenom k tomu už nedošlo. Už je zvláštní film a myslím, že se mu tehdy hodně ukřivdilo. Nedávno jsem ho viděla a vůbec mi nepřipadal špatný, takový ulítlý, to jo.

O čem měl ten Léblův film být?

Mám pocit, že to bylo o vztahu maminky a syna, o tom, že jí plní sny. Měla jsem tam hrát přítelkyni jednoho jevištního technika.

To jste tehdy byla?

Ne, to jsem ještě nebyla.

Aha, a kdy jste potkala Davida Němce, otce svého nejmladšího dítěte? Tipoval bych, že už v dětství.

To je pravda. Poprvé jsem ho potkala, když mi bylo devět a táta mě vzal na Mikuláše k Věře Jirousové a Jiřímu Němcovi, Davidovu tátovi. Ale já si to nepamatuju a David si jen vzpomíná, že tam byla nějaká holka. A pak jsme se seznámili přes Eliáše, mého bratra, který chodil na Zábradlí na bar. Občas tam byl David taky. Pak jsem ho potkala jednou, když jsme šli s Halkou Třešňákovou do Krásných ztrát – a tam seděl David myslím s Eugenem Brikciusem a my jsme se tam bavily tím, že jsme si hrály na tátu: Halka na Vlastu Třešňáka a já na Karola Sidona.

Jednou snad někdo napíše velký společenský román o disidentských rodinách, jenom k tomu čtenář bude potřebovat takového pavouka se sítí vzájemných vztahů. Někdy člověk tápe. Třeba s Halkou Třešňákovou příbuzné nejste, že?

Ne, pokrevně ne, ale táta si vzal Marcelu, Třešňákovu manželku, ale žili spolu v pohodě v Dušní, pak Vlasta Třešňák odjel do Švédska. Táta pak s Marcelou a Halkou do Německa.

Věděla jste jako malá, že váš otec je spisovatel?

Jo, tátův Sen o mém otci jsem četla, snad mi bylo dvanáct. To se mi hrozně líbilo a přečetla jsem to na jeden zátah. A vzpomínám si, že mi bylo táty hrozně líto. Sen o mně se mi líbil už míň. Nelíbilo se mi, jak tam píše o mé babičce a o mé mámě.

Někdy je ta otevřenost zraňující.

Traduje se, že když si to babička, tedy tátova máma, přečetla, chtěla skočit z okna. Moje sestra Kateřina píše taky hodně otevřeně, ale ona je přece jen holka, takže je to jemnější.

Jakou vlastnost jste po svém otci nejsilněji zdědila?

Asi tvrdohlavost. A možná si někdy o sobě moc myslím… Ale to spíš Kateřina je po tátovi.

Když jsem vám v sobotu psal, tak jste mi odepsala, že nemůžete volat, a já se plácl do čela, vždyť v sobotu otravuju dceru zemského rabína, má přece šábes!

Ale ne, to já nedržím! Já jsem se učila roli, večer jsem hrála teprve potřetí v Krásných psacích strojích, tak jsem si to musela projet.