Nejhorší ozbrojený konflikt dosavadních moderních dějin byl sotva u konce, když přišla další rána.

„Tito muži vykazují zprvu příznaky zcela běžné chřipky. Když jsou dopraveni do nemocnice, rychle se u nich rozvine ten nejagresivnější druh zápalu plic, jaký jsem kdy viděl. Dvě hodiny po přijetí mají na tvářích tmavě hnědé skvrny a o několik hodin později začínají modrat, nejprve kolem uší, pak se cyanóza šíří po celé tváři. V tu chvíli už je smrt otázkou hodin. Je to strašné. V průměru máme stovku mrtvých za den. Došly nám rakve a těla se začínají vršit na hromadách.“

Když doktor Roy Grist ve výcvikové základně americké armády Camp Devens, nacházející se nedaleko Bostonu, psal tato slova, bylo září 1918. Chřipková epidemie udeřila na rozválčený svět jako blesk. Sedmého září přijali v Camp Devens do nemocnice prvního pacienta s příznaky popsanými výše. Tou dobou byl špitál skoro prázdný, z 1200 lůžek bylo obsazeno jen 84. Koncem září už ale lůžková kapacita nemocnice zoufale nestačila. Na vrcholu epidemie onemocnělo na základně chřipkou 1543 vojáků za jediný den.

Mladí a zdraví Američané, kteří proti svým evropským vrstevníkům méně trpěli podvýživou, měli mít velmi odolné imunitní systémy. Přesto je chřipka kosila po desetitisících. Nejhoršími ohnisky nákazy byly právě vojenské tábory, kde žilo mnoho lidí pohromadě a virus se mezi nimi snadno přenášel. V tehdejších nemocničních knihách americké armády se úmrtí zapisovala červeným inkoustem. Počínaje zářím 1918 se jejich stránky proměnily v rudé moře.

Španělská chřipka zabíjela přednostně osoby ve věku 20–40 let, vojáky i civilisty. Její šíření můžeme dodnes dobře sledovat na mapě. Víme například, že do Filadelfie byla nemoc zavlečena po moři a první ohnisko epidemie se rozhořelo přímo v přístavu. V nejhorší den filadelfské epidemie zemřelo na chřipku 759 místních obyvatel a jejich těla neměl ani kdo sbírat, natož pohřbívat.

Zatím poslední velké vymírání lidstva si během pár měsíců vyžádalo minimálně padesát milionů lidských životů. Třikrát víc než první světová válka s jejími čtyřmi lety průmyslového zabíjení.

Nemoc divokých zvířat

Chřipka je zvířecí nemoc, kterou v přírodě trpí psi, prasata, koně a různé druhy ptáků. Od kterých z těchto živočichů ji naši předkové poprvé dostali, nevíme; ale právě divocí ptáci tvoří dodnes mohutný rezervoár infekce, která snadno přeskakuje na lidi. Výsledné virové kmeny pak bývají geneticky „promíchány“.

Virus chřipky mutuje často a rád, takže lidský imunitní systém si vůči němu nedokáže vytvořit trvalou ochranu. Chřipka vás může za život sklátit mnohokrát. To je i důvod, proč se proti ní jen obtížně připravuje nějaké očkování. Maximum, co můžete dělat, je sledovat aktuální vývoj ve světě, odhadnout, který chřipkový kmen bude letos ten pravý, a vakcinovat citlivější jedince proti němu. Takový odhad nemusí vždy vyjít, pak na tom vakcinovaní jedinci nejsou o mnoho lépe než ti ostatní. Účinnost vakcíny v jednotlivých letech kolísá mezi 10 a 60 procenty (údaje z USA). Přesná čísla je ale těžké určit, protože podobné projevy jako chřipka má řada dalších virových onemocnění.

I běžné každoroční epidemie mají oběti na životech. Vysoce riskantní je zejména chřipkový zápal plic. Ohroženými skupinami lidí jsou hlavně děti a starší lidé nad 65 let věku. Samotná chřipka usmrtí v České republice kolem stovky lidí ročně. Daleko větší je počet lidí, které chřipkové onemocnění oslabí natolik, že podlehnou jiné nemoci, například jim selže srdce. Každý rok tímto způsobem doplatí na chřipku zhruba dva tisíce Čechů.

Pandemie

Španělská chřipka roku 1918 ve skutečnosti španělská nebyla. (Lidé mají vůbec roztomilou tendenci připisovat nové, smrtelné nemoci svým sousedům.) Španělsko přišlo k nálepce tím, že se první světové války neúčastnilo a tamní noviny nepodléhaly vojenské cenzuře – tudíž mohly o epidemii psát bez zábran, na rozdíl od zemí válčících. Britští vědci, kteří v roce 1999 zkoumali šíření španělské chřipky, se nicméně kloní k názoru, že začala ve Francii, ve velikém vojenském špitálu a táboře Étaples.

Étaples bylo provizorní křižovatkou národů, táborem prošlo přes sto tisíc lidí, včetně dobrovolníků z koloniálních říší. Léčili se tu vojáci otrávení bojovým plynem, jejichž poraněné plíce byly pro infekce všeho druhu něčím jako domovem zaslíbeným. A právě zde na konci roku 1917 vojenští lékaři zaznamenali rozšíření nové, často smrtelné plicní choroby, jejíž příznaky v popisech dost odpovídají pozdější španělské chřipce. To byl nejspíše začátek první vlny.

Na americkém kontinentě je za počátek epidemie považován zemědělský stát Kansas, kde máme doložen časný výskyt španělské chřipky v pevnosti Fort Riley. Chřipka se zde určitě „nevylíhla“, někdo ji sem zanesl – možná z Bostonu, významného přístavu, ve kterém jsou také zaznamenány časné případy. Výborná dopravní infrastruktura Spojených států každopádně umožnila chorobě rychlé šíření.

Ať už nemoc začala kdekoli, na podzim a v zimě 1918 byla „všude“, od Aljašky po Indii. Podzimní vrchol epidemie se označuje jako druhá vlna. Úmrtnost byla vysoká, napříč glóbem ale značně kolísala. Dánská Kodaň vyšla z infekce velmi dobře, podlehlo jí jen 0,29 % všech měšťanů – příčinou tak nízké úmrtnosti byla nejspíš skutečnost, že městem několik měsíců předtím proběhla slabší vlna podobného viru a lidé získali dočasnou odolnost. Zato na tichomořském ostrově Samoa pomřela skoro čtvrtina všech obyvatel a v Íránu se odhady pohybují mezi 8 a 21 procenty populace. Mimořádně citliví byli na chřipku američtí indiáni.

Skoro polovina všech zemřelých patřila k mladé části populace mezi dvaceti a čtyřiceti lety věku, pouze jedno procento mělo více než 65 let. Vzorec umírání, pro chřipku jinak obvyklý, se kompletně převrátil.

Na rozdíl od morových epidemií dřívějších staletí už lidstvo roku 1918 vědělo, že infekční nemoci se šíří z člověka na člověka nějakými předvídatelnými a popsatelnými cestami. (Staré jméno nemoci, influenza, v sobě ale ještě odráží původní víru ve zhoubné působení hvězd.) Města zasažená epidemií rušila divadelní představení, zavírala školy a omezovala veřejná shromáždění. Ostrovy vyhlašovaly zákaz přistávání lodí z ciziny.

Moderní průmyslová společnost se ale úplně zastavit nemůže a mladých lidí bylo potřeba v práci. Epidemie se tak šířila dále. Žádné léky nezabíraly (s výjimkou transfuze krevní plazmy od rekonvalescentů, která měla určité výsledky), dokonce mohly situaci zhoršovat. Panuje podezření, že část obětí v USA a dalších bohatších zemích zemřela nikoli na chřipku samotnou, ale na předávkování aspirinem, jehož bezpečné dávkování tehdy ještě nebylo známo. I oficiální vládní zdroje tehdy pacientům doporučovaly příliš vysoké dávky léku, jehož patentová ochrana právě vypršela, takže byl velmi levný a snadno dostupný. Předávkování aspirinem může způsobit smrtelný plicní edém, který se dá za zápal plic snadno zaměnit. Zejména při hromadném umírání, kdy lékař nemá na ohledání jednotlivých těl moc času. Záchranou sužovaného lidstva se nakonec stala přirozená proměnlivost viru.

Během zhruba dvou měsíců od svého propuknutí se druhá vlna „vyzuřila“. V Americe byl měsícem s největším počtem obětí říjen 1918. O měsíc později však úmrtnost poklesla téměř na nulu. Je pravděpodobné, že virus zmutoval do méně nebezpečné formy. Třetí vlna počátkem roku 1919 byla proti druhé vlně o něco mírnější. Pak virus zmizel a od té doby se ve srovnatelné krutosti neobjevil.

Kulturní stopa velké chřipkové epidemie je velmi mělká, zvláště srovnáme-li ji s předcházející první světovou válkou. Sem tam narazíte na zmínku v dobových románech. Pod jménem Bledý jezdec, bledý kůň vyšla sbírka tří povídek Katherine Porterové, i ta už je ale zapomenuta. Kapacita lidstva pro kreativní zpracování různých ran osudu byla nejspíš válečnými lety vyčerpána.

Hledání příčiny

Myšlenka, že by se něco podobného španělské chřipce mohlo vrátit, je velmi nepříjemná. Vědci se proto dlouho snažili odhalit důvod, proč byla epidemie tak smrtící a proč si vybírala hlavně mladé oběti.

Znamenalo to rekonstruovat genetickou informaci viru, a to nebyla jednoduchá (ani bezpečná) práce. Většina obětí trpěla zároveň bakteriálním zápalem plic, takže izolovat z jejich těl právě jen genom viru, nesmíšený s jinými genetickými informacemi, bylo nemožné. Nakonec k sekvencování genomu posloužilo několikero ostatků zemřelých Inuitů, nalezených ve věčně zmrzlé půdě Aljašky.

Rekonstruovaný virus zabíjel pokusné laboratorní makaky způsobem, který velmi připomínal umírání lidí na španělskou chřipku roku 1918. Věda 21. století dokázala tento proces analyzovat lépe než za našich pradědečků. Záhada umírání mladých, silných lidí byla brzy objasněna.

Virus španělské chřipky dokáže v těle vyprovokovat velmi silnou reakci imunitního systému, tzv. cytokinovou bouři. Čím silnější imunitní systém – a imunitní systém zdravých mladých lidí bývá silný –, tím mohutnější cytokinová bouře. Dosáhne-li určité úrovně, organismus takovou mobilizaci sil neustojí a zhroutí se. Nešťastníky před sto lety tak nezabíjela nemoc sama, ale snaha jejich těl se jí bránit.

Virus, rekonstruovaný japonskými vědci, leží v jejich laboratoři a můžeme doufat, že v ní také zůstane. Daleko horší je možnost, že něco jemu podobného vznikne v přírodě obvyklou spontánně mutační cestou. Španělská chřipka patřila k typu H1N1, jenž je ve světě dodnes běžný. Byla dost podobná ptačím kmenům – natolik podobná, že možná přeskočila z ptáků přímo na lidi. Může se to stát kdykoli znovu.