„Berlín je odsouzen k tomu, jaký bude, a ne jaký je,“ napsal německý historik umění a publicista Karl Scheffler. Jeho slova zůstávají i po sto letech aktuální. V Berlíně si nedávno připomněli třicáté výročí pádu Berlínské zdi – symbolického konce studené války. Za tu dobu si město prošlo překotným vývojem od laboratoře modernity v 90. letech až po nejvíc multikulturní město současnosti, které na svoji hudební, uměleckou, startupovou scénu a další oblasti láká talentované lidi z celé Evropy.

Konec Berlínské zdi kromě masových demonstrací odstartovala tisková konference a jedno nešťastné vyjádření člena politbyra a de facto mluvčího vlády Güntera Schabowského, který 9. listopadu 1989 na otázku novinářů, odkdy platí zákon o svobodné možnosti cestovat do zahraničí, zmateně odpověděl: „Dle mého mínění… to platí okamžitě, neprodleně.“ Tím výrokem jeho autor vstoupil do dějin. Cestování sice mělo být východoněmeckým občanům povoleno až od 10. listopadu, ale zpráva už si žila svým vlastním životem a stráže stojící u zdi dělící město na dvě poloviny začaly pouštět opatrně slavící východní Němce do Západního Berlína.

To všechno je už dávno pryč a Berlín je dnes docela jiný než tehdy. Pravda je, že mnoho obyvatel bývalé západní části města si po znovusjednocení Německa zvykalo na nové poměry jen těžko. Například velkou ránu zažili, když pro ně byl v roce 1994 zrušen Berlinzulage, berlínský příspěvek. Šlo o dávku ve výši osmi procent hrubé mzdy, která se nedanila. Západoněmecká vláda s její pomocí bojovala od roku 1971 s nedostatkem pracovní síly ve městě. Kompenzovala tak jeho obyvatelům dražší potraviny dovážené do města a další problémy spojené s životem v západní enklávě vetknuté do NDR. „Bylo skvělé po pádu zdi poprvé v životě cestovat k Baltskému moři, vidět rodiny kolem nás dávat se dohromady, ale když nadšení opadlo, začali jsme vidět problémy. Můj muž pracuje na soudu a pro něj to ze dne na den znamenalo dvojnásobek práce. Navíc jste v jeho profesi nemohli najmout odborníky z východu, protože byli politicky infiltrovaní, a tím pádem nepoužitelní v demokracii,“ vzpomíná Sabine Junickeová. „Pracovala jsem v pojišťovně a naše společnost málem zbankrotovala kvůli množství práce a výdajů, navíc spousta společností začala preferovat Němce z východních sektorů, protože pracovali za nižší mzdu a stačila jim vidina kariérního postupu. Ale i když to byla těžká doba, už nikdy bychom si nepřáli, aby v naší zemi stála někdy nějaká další zeď,“ uzavírá.

Hodina nula

Po znovusjednocení Německa se Berlín stal laboratoří modernity. Bohužel dějiny 90. let se dodnes kvůli limitům zakotveným v archivních zákonech napříč Evropou a dalším překážkám vyprávějí spíš jako soupis historek očitých svědků a pamětníků. Pro vývoj města v posledních dekádách byly z politického hlediska formující především dvě události. Zaprvé pochopitelně rozhodnutí o přesunu parlamentu a mnohých ministerstev z Bonnu do Berlína v roce 1991, což učinilo z města na řece Sprévě opět hlavní město německého státu. Zadruhé už dnes téměř zapomenuté referendum z roku 1995, v němž obyvatelé Brandenburska a Berlína odmítli spojení obou částí do nové spolkové země Berlin-Brandenburg, přání politiků napříč politickým spektrem navzdory. To hlavní se však dělo mimo politiku, v opuštěných budovách, které se přeměnily na squaty, kavárny, galerie, nelegální technokluby, nebo v ulicích na obřím festivalu taneční hudby s názvem Loveparade.

Bohužel pro mnohé toto krátké období mocenského vakua netrvalo věčně a dnes zbyly z doby krátce před koncem milénia většinou už jen vzpomínky účastníků. Aby však doba, v níž se Berlín opět zrodil a stal se ze symbolu studené války opět světovou metropolí, neskončila nenávratně v propadlišti dějin, rozhodl se malý tým umělců připomenout tuto překotnou dobu v rámci multimediální výstavy nineties berlin (mimochodem, financovanou stoprocentně ze soukromých zdrojů), kterou mohou návštěvníci vidět v galerii Alte Münze nedaleko náměstí Alexanderplatz. Nad dveřmi galerie stojí citát z nejznámějšího hitu Nirvany Smells Like Teen Spirit: „Here we are now, entertain us“ neboli česky Jsme tady, bavte nás. „Vybrali jsme si ten citát naprosto účelně, protože podle nás nejlépe vystihuje atmosféru té doby z pohledu mé generace,“ říká kreativní ředitel výstavy Matthias Kaminsky. Návštěvníci expozice mohou zhlédnout například na obří zdi, vysoké pět metrů a obklopující jednu z místností, souhrn nejdůležitějších událostí z hudby, politiky, umění a dalších oblastí doplněný o amatérské i oficiální fotografie a videa z té doby.

Jedna z částí expozice navíc obsahuje kus originální Berlínské zdi, který můžete ozdobit libovolným nápisem z barevných lepicích pásek. „Většinu zdi, která je zde k vidění, jsme našli na jedné farmě na severu Německa, jejíž majitel na začátku 90. let přijel do Berlína a koupil obrovský kus zdi, načež mu stála skoro třicet let na zahradě, než jsme si pro ni přijeli. Byla šíleně zanedbaná a měsíc nám trvalo dát ji do odpovídajícího stavu,“ vypráví Kaminsky. Na druhé straně pak návštěvník nalezne instalaci složenou z kališnikovů mířících na seznam obětí komunistického režimu, lidí zastřelených při pokusu zeď překonat. V další místnosti zase mohou příchozí narazit na labyrint klubové scény, v němž se ukrývá několik dotykových obrazovek připomínajících nejdůležitější místa paměti té doby jako například technomagazín Frontpage nebo legendární klub Tresor, který mezi lety 1991 a 2005 sídlil nedaleko Postdamer Platz v podzemních prostorech plných starých rozbitých sejfů, které daly podniku jméno. Taneční hudba byla pro Berlín té doby a 90. léta jako taková naprosto klíčovým prvkem, v jehož centru byl festival Loveparade; první ročník spontánně uspořádal už v létě 1989 Matthias Roeingh alias DJ Dr. Motte. Akce se postupně rozrůstala a to, co bylo původně party pro 150 účastníků, se v průběhu dekády rozrostlo v celosvětově známou akci, kterou v roce 1999 navštívilo milion a půl návštěvníků. Pořadatelé festivalu totiž využili kličky v zákoně a Loveparade pod záminkou propagace porozumění, sblížení a diverzity fungovala roky jako politická demonstrace, což státu ukládalo povinnost přebrat výdaje za čištění, bezpečnost, udržení pořádku atd. a pořadatelům ušetřilo valnou část nákladů.

„Já jsem na Loveparade zažil asi nejúžasnější okamžik svého života. Na jednom ročníku jsem stál na ulici se spoustou dalších lidí a proti nám stálo snad padesát náklaďáků s reproduktory. Dr. Motte měl řeč před začátkem festivalu, a když skončil a DJ začal pouštět hudbu, tak tisíci lidí kolem mě projela neuvěřitelná vlna a začali šílet. To už se bohužel nikdy nevrátí,“ zasní se Kaminsky.

Tavicí kotlík

A jaký je Berlín dnes? Na to se jen těžko odpovídá. Město se každopádně ze sebe snaží setřást cejch studené války, ale zároveň na svoji minulost nezapomenout. Kupříkladu McNair Barracks – kasárny americké armády ve čtvrti Lichterfelde na jihozápadě Berlína, které zůstaly po definitivním odchodu spojeneckých vojsk v roce 1994 prázdné, by se měly od následujícího roku začít přestavovat na byty. Berlín se v posledních třech dekádách snaží co nejvíc přiblížit pověsti, jakou měla německá metropole v meziválečné éře výmarské republiky – volnomyšlenkářské, kosmopolitní město, v němž si každý najde to své, místo, kde vás nebude nikdo odsuzovat, centrum kultury a centrum inovací. Minimálně ekonomicky to však stále není ono. Podle studie Ústavu pro ekonomický výzkum v Kolíně nad Rýnem by Německo naopak získalo 0,2 % HDP, pokud by se Berlín jednoduše vypařil. Kdyby však pro porovnání zmizela Praha, Česká republika by ztratila 14,2 % HDP, v případě Slovenska a Bratislavy by šlo až o 18, 9 %. Berlín díky své rozloze a decentralizaci nepůsobí jako jednotné město, spíše jako dvacet menších městeček sešitých horkou jehlou dohromady.

Zatímco čtvrť Dahlem, kde sídlí Svobodná univerzita, vás překvapí mírou zeleně a pomalejšího životního stylu, v Kreuzbergu zase naleznete snad tu nejpestrobarevnější multikulturní část jakéhokoli města v Evropě. Včetně nechvalně proslulého Görlitzer park, známého místa pro dealování drog, které ovšem obsahuje také komunitní zoo, kam rády chodí rodiny s dětmi. Státní moci tak dlouho překupníci drog v místním parku vzdorovali, až místní radní napadlo zřídit pro ně letos v květnu speciální zóny, kde by mohli svůj byznys provozovat. Nakonec k tomu však nedošlo a místo toho se město rozhodlo policejní přítomnost v parku ještě posílit. Marně. Mimochodem, Kreuzberg byl přitom ještě před třemi dekádami jednou z nejchudších čtvrtí hlavního města. Dnes jde o nejvyhledávanější lokalitu pro hipstery v Berlíně, která zároveň ukazuje, že různorodé komunity ve městě spolu žijí pospolu v poklidu dost možná jen díky kapitalismu.

„Existuje bengálské přísloví, v němž se někdo ptá schodů, po nichž stoupá vzhůru, komu patří, a schodiště mu odpoví, že tomu, kdo po nich chodí. Pořád si myslím, že to je asi ta nejlepší charakteristika Berlína, a to tu žiji už skoro deset let,“ říká s úsměvem doktor Gautam Chakrabarti, rodilý Ind, který na Svobodné univerzitě vyučuje německá studia. Berlín skutečně jako město prožívá každý jeho obyvatel jinak kvůli téměř úplné absenci centra. Kromě toho rodilí Berlíňané často říkají, že pokud nedostanete depresi tady, tak už nikde na světě. Berlín má totiž v zimních měsících kvůli takřka chybějícímu geniu loci tendenci vypadat prázdně, odtažitě, skoro až zlověstně. V létě však podobnou úzkost pocítíte i vzhledem k všudypřítomným parkům a pivním zahrádkám jen zřídka. Navíc proto, že město bylo po druhé světové válce vybudováno téměř úplně znova od základů, nedýchá na vás z okolních budou záchvěv starých časů, člověk necítí k místu a jeho historii silné pouto a přepadne ho spíš pocit osamělosti. Německá metropole je skvělá adresa, pokud chcete prožít zábavný víkend s kamarády a pokusit se dostat do legendárního klubu Berghain, s žitím je to ale už poněkud horší. „Berlín je město, které dovede být depresivní a špinavé, ale vzápětí vás zase dokáže přijmout takového, jaký jste. Žít tady není jednoduché. Platí zde tzv. berlínský trojúhelník: potřebujete zde k životu práci, byt a partnera. Nikdy ale nemůžete mít všechno najednou – buď hledáte byt, nebo práci, nebo někoho, kdo by s vámi chodil,“ říká o metropoli Češka Tereza Vondráčková, která zde žije a pracuje už pět let.

Jaká budoucnost Berlín čeká? Pravděpodobně bude s přibývajícími roky ještě multikulturnější a nadále tak bude plnit roli tavicího kotlíku Německa. Město se v současné době potýká především s bytovou krizí, kterou se jeho vedení snaží řešit částečným zmrazením nájmů po dobu pěti let, což je zhruba krok, který byste od silně levicového vedení radnice očekávali. Fungovat však téměř jistě nebude. O budoucím směřování Berlína, popřípadě celého Německa, bude dost možná čím dál víc rozhodovat také progresivní názorové křídlo, které je v hlavním městě vlivem jeho kulturních reálií silně zastoupeno a má občas pocit, že to, co funguje v Kreuzbergu, může fungovat fakticky po celém Německu. Slabinou výše zmíněné skupiny je však netrpělivost a absolutní nechuť bavit se s kýmkoli, kdo nesdílí stejné hodnoty jako ona. Uvidíme, jak to bude za pár let, zda se místní progresivisté ještě víc zradikalizují, nebo jednoduše pochopí, že být cool není alfa a omega žití.