Americký prezident Joe Biden včera zahájil virtuální Summit pro demokracii, akci, jíž se účastní zástupci stovky zemí, které jeho administrativa vnímá jako demokratické. Demokracie na tom nikdy nebyla líp, zdálo by se. Jako kdyby se naplňovala dávná a často vysmívaná vize Francise Fukuyamy, podle níž je liberální demokracie jaksi finálním stadiem vývoje lidstva.

No. Akce tohoto typu nemohou být jiné než symbolické, pokud komentátoři kladou čistě rétorickou otázku, co takovýhle summit může přinést. Odpověď je přece známá. Plus minus nic. Hodně lidí si řekne to svoje. Další lidé se mohou bavit prazvláštními kritérii výběru účastníků, díky nimž se na summit „kvalifikovaly“ demokratické mocnosti typu Pákistánu nebo Demokratické republiky Kongo, na rozdíl třeba od Maďarska.

Demokracie potřebuje zastánce, poslední dobou je ale, bez ohledu na počet účastníků podobných summitů, ztrácí a ten proces akceleruje – přinejmenším na Západě, jehož je Česko součástí, kde se demokracie jako idea i jako procedura zrodila. Ta eroze není jenom dílem mocichtivých elit, jakkoliv jejich část se na ní také podílí. Přichází ale také zezdola, od těch jednotlivců, jejichž práva by měla chránit.

Slovem demokracie označují zřízení, kde nejenom probíhají svobodné volby, ale kde jsou také zaručena práva jednotlivce, jež jsou nadřazena v určitých situacích těm kolektivním, její hodnotou je pluralismus, koexistence lidí s různými přesvědčeními, není vnímána jen jako nutné zlo, ale třeba i hodnota sama o sobě. Moc by v ní v zájmu celku měla být omezená – nejenom způsobem jejího uplatňování, ale i dosahem, měla by respektovat hranici mezi veřejnou a privátní sférou.

Současný Západ ale trpí nárůstem počtu „malých autoritářů“, kteří z různých příčin – většinou ušlechtile znějících – takovou představu odmítají. Různé podoby těch autoritářských tendencí se navzájem potřebují a využívají jako memento – důvod sáhnout k mimořádným (nedemokratickým) prostředkům v zájmu ochrany proti těm strašným nedemokratům z druhé strany. Na těchto stránkách se často i právem píše o nebezpečí, které pro demokracii představuje současná identitářská „woke“ levice. Jenomže podobné sklony se objevují i mezi jejími odpůrci, kteří tvrdí, že boj proti tomuto nebezpečí opravňuje mimořádné prostředky.

Část konzervativních kritiků soudobé ideologie pokroku přichází s vlastní utopií, představou jakéhosi tradičně orientovaného paternalismu, který by společnost atomizovaného a narcistního Západu hezky srovnal do latě. Naivní a potenciálně nebezpečné. Ohrožením pro demokracii je narůstající neochota snášet a chuť trestat, racionalizovat si to obecným zájmem. Nic nového. V mnoha končinách světa má ještě slovo demokracie jasný a srozumitelný význam a přihlášení se k ní je skutečně odvážným činem. Zmatení současného Západu může být symptomem jeho celkové eroze, vytrácení se, jehož si mnozí Zápaďané, plně zaujati prožíváním své dějinné úlohy, třeba ani nevšimnou.