Sluneční žár zalil pole hampdenské, kde skotský lid se shromažďuje, aby se oddával kratochvílím skotským, a žhnulo to tam včera, v podvečer sobotní, víc než zvykem bývá v tom drsném kraji, kde zarputilí muži v sukních svou svobodu jsou zvyklí hájit, po vřesovištích běhat a kopců strmých jak kamzíci skákat a tváře si do bitvy modře zdobit. A na pole hampdenské vyběhla jedenáctka reků českých, jež zde druhdy vojskům domácím památným způsobem sukně provětrala, udatný Patrik Schick na ně seslal létavici ohnivou a dobře mířenou, do brány skotské zdaleka se snesla a skotský lid šel si v slzách jinam hledat zábavy své.

Včera však jiný protivník na druhé straně hřiště stál, vojsko země charvátské, loupením a drancováním proslulé, strašlivým hejtmanem Lukou Modričem vedené, nikoho nešetřící. Silné řeči před zápasem tím velikým z jejich řad zněly, vítězství se jim dosáhnouti chtělo, věřili, že hradby vůkol českého území pokutového strženy budou, míč dírou tou proletí a v síti české se zatřepotá, třeba i opakovaně.

Během času oddechového král země charvátské v týmu složení změny udělal, nové hráče do boje vyslal a českým hrdinům úzko bylo. A v minutě třetí strašná věc se stala, lapkové Modričovi výhodu trestného kopu na polovině vlastní měli, s mazanou rychlostí míč rozehráli a náhle Ivan Perišič, strašlivý muž lesní, se k brance české řítí. Jen udatný Vladimír z Coufalova rodu proti němu stojí, ku brance svojí couvá, čeká, až Perišič napřáhne levačku svou pověstnou. Leč jiný plán se zrodil v hlavě raubířově, jinak on stříleti bude a Vladimír, to srdce české, pohybu směr mění, avšak stojná noha jeho na trávě hampdenské klouže a padá Vladimír, bezmocen, a Perišič svou střelu k tyči zamíří, marně po ní Tomáš Vaclík natahuje ruce své, míč se v síti české třepotá a zbojníci ze země charvátské hlasitě sláva volali, do úsměvů širokých roztáhli mordy své. A po strašné té ráně obraz hry změnil se, nikomu se příliš riskovat nechtělo, náznaky nadějné v útoku českém sice objevilo, jen u těch náznaků zůstalo však. A tak se dvě družiny nakonec smírně rozešly, potřásnuvše si navzájem rukama svýma. Pro hrdiny české sladká i hořká ta remíza byla, v předvečer bitvy spokojeni by s ní byli, na pažitu hampdenském na víc však měli. Snad paní Fortuna v nevyzpytatelnosti své pověstné v bitvě proti anglické té hordě přáti jim bude, hodilo by se to velice.