Zpráva o líté řeži na poli hampdenském
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Sluneční žár zalil pole hampdenské, kde skotský lid se shromažďuje, aby se oddával kratochvílím skotským, a žhnulo to tam včera, v podvečer sobotní, víc než zvykem bývá v tom drsném kraji, kde zarputilí muži v sukních svou svobodu jsou zvyklí hájit, po vřesovištích běhat a kopců strmých jak kamzíci skákat a tváře si do bitvy modře zdobit. A na pole hampdenské vyběhla jedenáctka reků českých, jež zde druhdy vojskům domácím památným způsobem sukně provětrala, udatný Patrik Schick na ně seslal létavici ohnivou a dobře mířenou, do brány skotské zdaleka se snesla a skotský lid šel si v slzách jinam hledat zábavy své.
Včera však jiný protivník na druhé straně hřiště stál, vojsko země charvátské, loupením a drancováním proslulé, strašlivým hejtmanem Lukou Modričem vedené, nikoho nešetřící. Silné řeči před zápasem tím velikým z jejich řad zněly, vítězství se jim dosáhnouti chtělo, věřili, že hradby vůkol českého území pokutového strženy budou, míč dírou tou proletí a v síti české se zatřepotá, třeba i opakovaně.
Během času oddechového král země charvátské v týmu složení změny udělal, nové hráče do boje vyslal a českým hrdinům úzko bylo. A v minutě třetí strašná věc se stala, lapkové Modričovi výhodu trestného kopu na polovině vlastní měli, s mazanou rychlostí míč rozehráli a náhle Ivan Perišič, strašlivý muž lesní, se k brance české řítí. Jen udatný Vladimír z Coufalova rodu proti němu stojí, ku brance svojí couvá, čeká, až Perišič napřáhne levačku svou pověstnou. Leč jiný plán se zrodil v hlavě raubířově, jinak on stříleti bude a Vladimír, to srdce české, pohybu směr mění, avšak stojná noha jeho na trávě hampdenské klouže a padá Vladimír, bezmocen, a Perišič svou střelu k tyči zamíří, marně po ní Tomáš Vaclík natahuje ruce své, míč se v síti české třepotá a zbojníci ze země charvátské hlasitě sláva volali, do úsměvů širokých roztáhli mordy své. A po strašné té ráně obraz hry změnil se, nikomu se příliš riskovat nechtělo, náznaky nadějné v útoku českém sice objevilo, jen u těch náznaků zůstalo však. A tak se dvě družiny nakonec smírně rozešly, potřásnuvše si navzájem rukama svýma. Pro hrdiny české sladká i hořká ta remíza byla, v předvečer bitvy spokojeni by s ní byli, na pažitu hampdenském na víc však měli. Snad paní Fortuna v nevyzpytatelnosti své pověstné v bitvě proti anglické té hordě přáti jim bude, hodilo by se to velice.