Politické projekty Andreje Babiše a Tomia Okamury mají jedno společné – jsou to jasně hierarchicky sestavené organizace s jasným řetězcem velení, předsedu všichni poslouchají na slovo. Má to svoje výhody – Babišovo ANO i Okamurova SPD skutečně mluví (s nějakými nepodstatnými výjimkami) jedním hlasem. Nikdo v nich neodporuje předsedovi, alespoň na veřejnosti ne. V očích stoupenců těch stran to asi představuje výhodu – odpadá všelijaké to hádání se, klikaření a další průvodní znaky života normální politické strany.

Babiš má svoje hnutí po téhle stránce „ošéfované“ důkladněji, struktura ANO je skutečně firemní a výstupy hnutí tomu odpovídají. Tomio Okamura si vyvodil ta správná poučení z rozpadu jeho Úsvitu, řídí stranu pevně, součástí toho je i „rádiové ticho“, kromě šéfa a místopředsedy Fialy nikdo z poslanců SPD nesmí mluvit s novináři (jak ukázal pořad Newsroom na ČT).

Z Okamurova pohledu to je dost možná nutnost – různí zástupci jeho strany mají sklon říkat dost neuvěřitelné věci, když k tomu dostanou příležitost, partajní reputaci to nedělá dobře. V tomhle kontextu se dá chápat i uzavření víkendové konference SPD před médii – jako prevence škod, které by mohli způsobit delegáti nějakou tou upřímnou promluvou na mikrofon, během níž by mohli projevit svou názorovou koherentnost, rozhled, formulační schopnosti a další charakteristiky. Navenek se to dalo prezentovat jako boj proti nepřející moci, prolhaným médiím, jež chtějí škodit – na to část elektorátu slyší docela dobře.

Je ale otázka, jak dlouho se dá to obecné mlčení v SPD vynucovat.

Andrej Babiš je ve srovnání s Okamurou v o dost lepší pozici, stranu si ukáznit umí a činitele svého hnutí také dokáže k té kázni motivovat. Šéf SPD toho nemá tolik v ruce. Krátce po úspěšných volbách to sice v jeho straně, zdá se, všechno šlape. Přijde ale chvíle, kdy se jeho poslanci trochu rozkoukají, zjistí, že si taky chtějí říct to svoje, že chtějí být v televizi stejně jako kolegové z jiných partají, mají přece hlavy plné skvělých nápadů.

Partaje podobného typu jako SPD přitahují také podobný typ lidí, troufám si odhadnout, že přes všechno to utužování kázně čekají SPD značné vnitřní tenze. Jistě to tuší i Tomio Okamura, také asi ví, že podobný comeback jako v letošních sněmovních volbách se mu už nejspíš nepovede.

Taky se může jednou okoukat, případně se znemožnit způsobem, který budou i jeho oddaní stoupenci vnímat. Ony totiž ty strany jednoho muže (ženy) nemají jenom výhody. Stojí s ním. A s ním i padají. To je osud, který jednoho dne potká Tomia Okamuru a taky – jakkoliv to dnes může být nepředstavitelné – i Andreje Babiše. Pokud se do toho času podaří udržet elementární demokratické fungování společnosti, může ten pád být pro všechny až překvapivě rychlý.