Vládní partneři Andreje Babiše ze sociální demokracie a komunistické strany (i to jsou vládní partneři, byť do kabinetu nevyslali své ministry) věděli, s kým se paktují. Při znalosti osobní historie Andreje Babiše si moc dobře uvědomovali, že se vystavují riziku stát se užitečnými idioty. Riziku, že Babišovi konečně pomohou po více než osmi měsících po parlamentních volbách získat většinu ve sněmovně. A ten se na ně vykašle a bude si, jak je jeho zvykem, dělat jen to, co chce on sám. Porušovat jakékoliv dohody a na nikoho se neohlížet. Věděli, že se proti tomu nemůžou nijak pojistit. 

V jedné věci se spletli. Andrej Babiš je začal okatě podrážet ještě dřív, než mu vůbec pomohli důvěru získat. To je novum proti jeho standardům z byznysu, kdy obchodního partnera nějakým vykutáleným způsobem podvede až ve chvíli, kdy má jeho firmu ve své moci. Andrej Babiš je podráží, protože ví, že si to může dovolit. Ví, že oni si to prostě nechají líbit a jemu nic nehrozí. Tak proč by to nedělal? 

Příběh se sociální demokracií je učebnicový. Na první pohled to vypadalo, že se svými sedmi procenty z voleb se jim při pěti křeslech včetně důležitého ministerstva vnitra podařilo uhrát docela hodně. Jenže politika není žádná čistá lineární matematika přepočtů hlasů ve volbách na křesla ve vládě. Je to taktický a strategický souboj o to, co kdo chce a koho kdo pro své záměry potřebuje víc. A poté, co se Andrej Babiš zjevně z nějakých důvodů, o kterých se bude dát ještě dlouho spekulovat, zalekl společné vlády s Tomiem Okamurou, nezbyla mu jiná možnost než sociální demokraté. Při vší jejich zoufalé situaci, podpoře voličů padající pod práh vstupu do sněmovny, je Babiš potřeboval víc než oni jeho.

Ze začátku to vypadalo, že si svoji silnou pozici uvědomují a hrají tvrdě. Získání ministerstva vnitra. Nominace Miroslava Pocheho, který se nijak netají tím, že jeho hlavní kvalifikací je schopnost ovládat předsedu strany Jana Hamáčka, na ministerstvo zahraničí. Přes hodně ostrý a otevřený odpor nejdřív prezidenta Zemana a poté i samotného Babiše a předsedy komunistů Vojtěcha Filipa sociální demokraté Pocheho urputně drželi. Odmítli nabídnout jakékoliv jiné jméno. Babiš nakonec slíbil, že ho do vlády nominuje. To znamenalo otevřený kompetenční spor s prezidentem, pokud Miloš Zeman neustoupí.

Ústava mluví dost jednoznačně a nedává prezidentovi právo navrženého ministra vetovat. Kdyby dal Andrej Babiš odpor k Pocheho jmenování k Ústavnímu soudu, s vysokou pravděpodobností by vyhrál. A Miroslav Poche by se ministrem zahraničí stal. Že by byl vzhledem k jeho osobnosti a minulosti hodně špatným ministrem zahraničí, který by byl těžko schopný skutečně hájit české zájmy v cizině, je jiná kapitola na samostatný komentář.

Jenže Poche se nakonec mezi jmenovanými ministry neobjevil. Nikoliv proto, že by ho prezident Zeman nejmenoval. Ale s nejvyšší pravděpodobností proto, že mu ho Andrej Babiš vůbec nenavrhl. A do kolonky ministra zahraničí napsal Jana Hamáčka. Ústavní právníci tady mluví zcela jasně. Nikdo není pověřen, takový ústavní termín neexistuje. To je jen babišovská mlha zastírající podraz na sociální demokraty. Jan Hamáček je řádným ministrem vnitra a řádným ministrem zahraničí.

Při pohledu na to, jak se Andrej Babiš vytáčí a odmítá říct, jaké jméno na vládním seznamu dodaném na Hrad měl, je zřejmé, že to nebylo Pocheho jméno. To fakticky znamená, že sociální demokraty podrazil. Oni si o to ale sami řekli, když Jan Hamáček v podvolujícím útěku před konfliktem řekl, že v případě Zemanova odporu k Pochemu by diplomacii dočasně řídil sám.

Zeman ani Babiš nemuseli porušovat ústavu. Sociální demokraté se nechali zoufale obelstít. Kvůli své slabosti a ústupkům Babišovi.

To stejné se přihodilo komunistům. Andrej Babiš je obelstil při nominacích do dozorčí rady elektrárenské společnosti ČEZ. Dost brutálně. Vytáčkami a výmluvami.

Pokud mu dají přes všechny zkušenosti důvěru, můžou se připravit, že pak už bude jenom hůř. To není Babišova síla. To je jejich zoufalství a slabost. Proto si to Andrej Babiš může dovolit. A moc dobře to ví. Budeme tady mít čistě babišovskou vládu se socialistickými a komunistickými komparzisty.