Krása a ošklivost nezná na Sicílii střední cestu. Krajina je proklatě vyprahlá a na kost obnažená, přitom hned vzápětí malebně líbezná a smavě měkká. Panoramata měst, městeček a vesnic, zalitých nevyčerpatelnými přívaly světla, přivádějí člověka do vytržení, ale hned vzápětí ten samý pozorovatel žasne nad zubožeností a zašlou špínou uliček, které přitom vedou k těm nejnádhernějším náměstím, na nichž zurčí voda z barokních fontán.  

Takové je Dómské náměstí (Piazza del Duomo) v Katánii, uprostřed něhož trčí štíhlý jehlan egyptského obelisku připoutaného na hřbetě černého slona. Ze tří stran obklopují čtvercovou piazzu tmavé barokní paláce, v jednom je radnice, druhý je prázdný, ve třetím je asi hotel pro přátele Belliniho oper, neboť je to rodné město tvůrce nejmelodičtějších árií. Na čtvrté straně se zdvihá mohutné průčelí dómu, zasvěceného zdejší patronce, svaté Agátě, mučednici, jejíž kouzelná prsa urvaná kleštěmi ve třetím století při mučení pohanskými pochopy přirostla druhý den k její svaté hrudi. To jen rozlítilo vztek mučitelů, takže smrti neušla. Na barokním podstavci černý slon pohazuje bílými kly, pod nimiž dopadá chladná voda do mramorové kašny. V představách si přejete, aby voda svlažovala Agátinu hruď, na niž si kamenná socha Agáty ukazuje jako na svědectví své vytrvalé lásky k Ježíšovi.

Celá kompozice vyvolává dojem, že jste se ocitli na obraze Salvadora Dalího, v nějaké surrealisticko-katolické performanci, o níž nevíte, nezpůsobil-li to ve vaší hlavě úžeh a úpal, kterého se v létě na Sicílii vlastně nikdy nezbavíte. 

Ten slon je antický, nalezený prý v troskách po zemětřesení na konci 17. století, a ten obelisk, který disciplinovaně nese, má hlásat úctu k bohyni Isis, což ovšem bylo rozluštěno mnohem později. Místní barokní stavitel Vaccarini ho dal na slonova záda po vzoru známého římského Berniniho obelisku na náměstí Minerva. Isis se zvláštní úctě těšila těsně před nástupem křesťanství zvláště mezi legionáři, tedy mezi drsnými muži, dlícími daleko od domova. Jak religionisté vědí, v křesťanství ji nahradila Panna Marie, která od Isis převzala péči o rodinu a ženskou vlídnost, kterou tolik potřebuje svět. Spolu se sadisticky mučenou Agátou vytváří mateřsky měkkou a kouzelnou atmosféru místa, které stráží a podpírá maskulinní elefant. Účinek této kombinace je nejsilnější za měsíční noci, kdy zmizí většina turistů, kterých tam však není tolik jako třeba v Palermu nebo v Syrakusách, a také místní křiklouni se ztišili a šli snad spát. Magie toho místa je tak silná, že máte pocit, že jste tu už museli někdy být, jen si nemůžete vzpomenout, kdy to bylo a čím jste tehdy byli. A už nikdy vás neopustí touha se sem jednou vrátit.

Katánie čili Catania je po Palermu druhým největším městem na ostrově. Patří k nejstarším ve Středomoří, osada tu byla už před Řeky, kteří tady v osmém století před Kristem zřídili kolonii a přístav. Pak se tady střídali Kartáginci, Římané, Vandalové, Byzantinci, Arabové, Normané, Španělé, Italové ze severu, a samozřejmě turisté: to poslední je obvykle nejhorší. Vládci přicházeli a odcházeli a Sicilané zůstávali a hleděli na to ze své neměnné majestátnosti a fatality. Věděli, že všechno je pomíjivé a dočasné, s jedinou výjimkou, a tou je smrt, která je definitivní a jednou přijde, takže život je její stálý odklad. V Katánii si to člověk uvědomí víc než kde jinde, neboť je to město odsouzené k zániku. Ale tento rozsudek, který nikdy nebude odvolán, trvá odpradávna, takže jeho rezultát je stále oddalován. Katem a mučitelem je blízká Etna, která je zároveň korunou a žezlem, které nad městem vládne. V průběhu staletí se vícekrát proud jejího magmatu zastavil tak blízko, že dýchala své sirné výpary místním obyvatelům do tváře. Byly to žhavé tekutiny, sliz a sliny, které jednou za čas vypouští z podzemí Týfón, obluda o tisíci dračích hlavách, kterou tady dle mytologie přemohl a spoutal Zeus. Narval toho zplozence Gaie pod homoli Etny, kterou ho překlopil jako deklem od sýra. Omráčený netvor permanentně vypouští z vulkánu kouř a jednou za čas se probudí a vysoptí. V novodobých dějinách to bylo v letech 1669 a pak v roce 1693, kdy se k sopce přidalo zemětřesení, které zničilo polovinu města. To bylo skoro celé kompletně postavené v 18. století, přičemž jako stavebního materiálu se použil sopečný tuf, ztuhlá drsná vyvřelina temně šedé barvy. Z ní jsou chodníky, silnice, stejně jako domy a paláce. Vše je v tom městě jaksi načernalé a smuteční, jako by to bylo město vdov, město, ve kterém jsou samé pohřební ústavy a krematoria. 

Tato zvláštní ponurost může při prvním dotyku s městem, tedy když tam rychle vjedete po via Etna a ocitnete se někde u nádraží, za kterým začíná přístav, člověka až vyděsit. Rychle pryč! může být reakce slabších povah, ty odolnější se ostražitě rozhlížejí, neboť tuší, že to jsou klam a mimikry, že se to město odělo do smuteční barvy, aby nedráždilo Týfóna pod Etnou. Když tomu městu pak dáte šanci, obklopí vás svým závojem, jehož barvy přecházejí od sépiové a béžové k holubí šedi, která s věčně modrou oblohou a mořem v pozadí vytváří zázračnou kombinaci, jejíž eleganci nelze nepropadnout.

V krásném románu Gepard od stoprocentního Sicilana Guiseppeho Tomasiho di Lampedusa říká hrabě Fabrizio piemontskému úředníkovi, který přijel ostrov modernizovat, ale vůbec jeho obyvatelům nerozumí: „Sicilané nikdy nebudou chtít zlepšení. A to z toho prostého důvodu, že věří, že jsou dokonalí. Jejich marnivost je silnější než jejich bída. Jakékoli vměšování cizinců, ať původem, nebo, jde-li o Sicilany, nezávislostí ducha, zvrací jejich fantazírování, že dosáhli dokonalosti, a hrozí, že rozruší jejich uspokojené vyčkávání na nic. Pošlapáni desítkou odlišných národů věří ve svou imperátorskou minulost, která jim dává právo na oslnivé pohřby.“

Kousek za hlavním náměstím se tahle funerální dokonalost promíšená s něčím dávným a surovým demonstruje na rybím trhu, jehož proslulost vstoupila do bedekrů. Katánská pescheria je veselý, hlučný, a přitom krutý pohřeb ryb, malých sardinek a metrákových mečounů a tuňáků, kteří se porcují širočinami, jako by to byly štangle salámu. Oči přecházejí a citlivější žaludek se zvedá při pohledu na hromady mořských nechutností, ježků, ústřic, mlžů a plžů, krabů a chobotnic. Mořem a předsmrtným sekretem temně čpící organismy jsou vyloženy na hrubých prknech, mnohé se ještě hýbou, klepety pohybují, žábry zachvívají, oči poulí, a když na vás mrkne chobotnice, máte z toho půl dne trauma. Po černé tufové podlaze stále teče voda vyvěrající z pramene říčky Amenano, který je sveden do fontány v antickém duchu: pochází z poloviny 19. století. Ale nejzajímavější jsou pescatori et venditori, rybáři a prodavači, kteří ten cirkus ovládají, starají se o svůj sortiment, vydávající temnou vůni. Jsou tvorové, kteří s nenapodobitelnou grácií předvádějí divadlo, na které byste mohli hledět celé hodiny, od sedmi od rána, kdy trh začíná, do poledne, kdy končí, protože zde se prý prodávají jen zaručeně čerstvé úlovky. Pak musí ryba do lednice a čeká na turisty, kteří ji snědí večer, kdy se trh promění v rybí restauraci. Ale zážitek je to dopoledne, kdy je tam trh a kdy o něco jde. Je to jako opera pro samé hrubé hlasy, jako commedia dell‘arte pro tlupu mořských loupežníků. Jeden přeřvává druhého, hrdelní hlasy se slévají do symfonie výkřiků, jeden začne, hned vedle další ho chce trumfnout, nasadí fistuli, která rychle přejde do mručení, vtom se přidává třetí a čtvrtý a za chvíli řve celý ansámbl katánských rybích pěvců, basů i tenorů. Lze si představit, že opěvují své sardinky, mečouny a chobotnice, vychvalují jejich chuť, kvality a láci. Ale možná že také zpívají pohřební píseň, která je přitom veselá, protože jiná v tom městě, které jednou, nikdo neví kdy, zalehne tělo Týfóna, ani být nemůže. V tom městě, které se už dávno přichystalo na pohřeb, ale do té doby si to užívá, jak nejlépe umí.

http://www.jiripenas.cz/fotoblog/