Evropská komise buď ostudně zbabrala nákup vakcín proti koronaviru, anebo je vakcín dost, a pokud není, je to vina Andreje Babiše a řady ostatních členských zemí Unie. Buď tak, nebo onak, podle toho, jaké zdroje sledujete a komu věříte. Je to klasická ukázka toho, jak fungují dezinformační kampaně – ne že by všechny přesvědčily o své lži, ale vytvoří nejistotu o tom, zda se to, jak se věci mají, lze vůbec dozvědět. Jenže aktéry této kampaně nejsou Rusko ani Čína, ale ani dezinformační weby alt-right, nýbrž slovutné instituce evropského veřejného života.

S obviněními přišel nejprve loni v prosinci německý týdeník Der Spiegel. Evropská komise uzavřela kontrakty na nákup vakcín pozdě, takže hrozí, že nebude dost vakcín. A vzhledem k tomu, že jiní zákazníci byli a jsou rychlejší, už to v roce 2021 možná nepůjde napravit. Komise chybovala zejména v tom, že se neorientovala na ty vakcíny, jež v testech vykazovaly nejlepší výsledky, ale snažila se mít širší portfolio a nakupovat levně. Neblahou roli sehrál mimo jiné tlak Francie na to, aby se neobjednávalo víc vakcín od americko-německého konsorcia Pfizer-BioNTech, pokud se neobjedná taky od francouzsko-britského Sanofi-GSK. Ta se ovšem v testech neosvědčila.

Následovaly další zprávy. Deník Bild například zveřejnil dopis ministrů zdravotnictví Německa, Itálie, Nizozemí a Francie z loňského června, v němž oznamují, že končí se svou iniciativou společného nákupu vakcín a předávají ji Evropské komisi. Hlavní příčinou měl být tlak kancléřky Merkelové, která chtěla udělat „proevropské gesto“.

Komise i Francie nikoli překvapivě zprávy popřely. A co jste čekali? Že Francie řekne: „Ano, pochopitelně jsme žádali, aby francouzská firma dostala přednost?“ Dementi mluvčího kritizované organizace zpravidla v investigativní novinařině nebývá tím rozhodujícím finálním argumentem. Ve zpravodajství nejhorlivějších českých proevropských novinářů tomu ovšem tak bylo. Zvlášť když se ke kritice Bruselu oportunisticky připojil i Andrej Babiš. Na něj zase stejně mechanicky reagoval ministr zahraničí Petříček. „Ve veřejném prostoru se začínají objevovat fake news, že nás Evropská komise zdržuje v očkování, protože při nákupu vakcín zaspala. Opak je pravdou,“ napsal. Nestává se často, aby za fake news byly označeny nikoli zprávy ze Sputniku, RT.com nebo anonymních serverů, nýbrž z tradičních německých mediálních domů.

Jak se věci mají, je těžko říct. Býváme často poučováni, že EU je demokratická instituce, protože exekutivu, Komisi, kontroluje Evropský parlament. Jenže europoslanci, kteří se o nákup vakcín zajímali, narazili na hradbu mlčení. Obchodní tajemství, dozvěděli se.

V každém případě se ke kritice připojili šéf BioNTech Uğur Şahin i šéf Moderny Stéphane Bancel. Oba veřejně a na jméno kritizovali nákupní politiku Evropské komise.

Ta pak 8. ledna oznámila, že pořídila dalších až 300 milionů dávek vakcín. Což se jeví být zbytečné, když už jich bylo zajištěno dost.

Celý tento spor se odehrává na pozadí celosvětového dění, takže jakákoli snaha o oslavný ráz oznámení o evropském úsilí je na každý pád poznamenána tím, že všichni vidí, že EU není světovým lídrem, že USA, Británie a Izrael začaly očkovat dřív. Všechny pokusy najít na evropské cestě něco světoborného mají příchuť ceny útěchy. Mohou jim tleskat jen zaslepení jedinci. Že EU přispěla v minulosti firmě BioNTech pár miliony eur? Americká vláda nalila do operace Warp Speed 18 miliard dolarů. Že EU nakupuje vakcíny levněji než Británie? Odhaduje se, že každý den lockdownu stojí českou ekonomiku asi miliardu. Tady opravdu není třeba na pár milionů hledět.

Ale proč je ten příběh tak zamlžený, proč má ty dezinformační charakteristiky? To je podobně zajímavé jako očkování samo.

Většina té kritiky se odehrává v němčině. Šéf Moderny, Francouz, mluvil ve francouzštině pro L’Express. Ještě před začátkem očkování byly u nás vládní přípravy na očkování dávány do kritického kontrastu s Německem – to mělo nejlepší studie na očkovací strategii, to postavilo novotou zářící očkovací centra. Čtrnáct dní po započetí očkování ale na čele žebříčku v počtu naočkovaných na obyvatele v EU není Německo, a to ani zdaleka. Je jím s odstupem Dánsko. Ale dánsky moc lidí neumí, a tak se o tom, jak to Dánové dělají, moc nedočtete.

Evropskou lingua franca je angličtina. Anglicky se učí 73 procent žáků základních škol a přes 90 procent studentů středních škol v Evropě. Nějaký jiný cizí jazyk se jen málokde učí víc než 5 procent studentů a jsou to v různých zemích jazyky různé – němčina, francouzština, španělština, ruština. Připočtěme k tomu vliv pop kultury a počítačových her, na nichž řada dětí pochytá víc angličtiny než ve škole. Dominanci angličtiny jako evropského dorozumívacího jazyka nic v dohledné době neohrozí, a to i kdyby se s tím nějaký diktátor od zítřka snažil něco dělat.

V bruselské bublině je pochopitelně situace jiná. Většina lidí, co tam odchází pracovat, umí dva cizí jazyky. Francouzština tam dlouho hrála větší roli než v jakékoli jiné sféře lidské činnosti. Ale angličtina je jediným jazykem, jímž může Komise komunikovat naráz alespoň s částí unijních občanů. Za to, že je to oficiálně možné, vděčíme dnes jen té v podstatě nahodilé skutečnosti, že angličtina je oficiálním jazykem v Irsku a na Maltě.

Ne že by to někteří nezkoušeli. S návrhem odstranit angličtinu přišla například hned po britském referendu jedna zvlášť eurohujerská polská europoslankyně. Tento týden francouzský ministr pro Evropu hovořil o tom, že by byla chyba, kdyby pobrexitová Evropa komunikovala jen v jednom jazyce, že Francie bude hájit „jazykovou diverzitu“ v unijních orgánech. Ne, nemyslel tím jen francouzštinu. Ale to, že by se eurokrati začali učit česky, asi taky ne.

Angličtina je jediným jazykem, v němž lze kultivovat alespoň jakýsi fragment celoevropského politického prostoru. Odehrávají-li se důležité věci v jiném jazyce, ostatní se o nich dozvídají zkresleně, kuse, bez celkového kontextu národní politické diskuse (Nepominutelným podtónem německého zpravodajství je obtížně krocený pocit, že Německo na Unii doplácí).

Další důvod toho, proč se zprávy o stavu očkování scházejí tak podivně, je, že většina těch zpráv je za paywallem.

Americký programátor a komentátor Antonio García Martínez před několika týdny v brilantním textu o budoucnosti médií napsal:

„Zákazník vždy dostane to, co chce. V případě byznysového modelu založeného na inzerci, kde je skutečným zákazníkem inzerent, je to vyvážené politické zpravodajství spolu s lehkovážnými lifestylovými story jakožto plátno pro reklamy. Pokud jde o předplatitele, ti si polichotí tím, že se k nim dostává odražený jejich světonázor v artikulovanější formě. Za zpravodajství ve skutečnosti nikdo neplatí, pokud na tom není závislé vaše živobytí, což je důvod, proč budou dál prosperovat tituly jako Wall Street Journal a Bloomberg, ale jinak ve světě poháněném předplatným nic, co by se byť jen vzdáleně podobalo zpravodajství, nepřežije.“

García v kontextu svého textu slovy o předplatitelském modelu mířil na New York Times. Obsah placených titulů, které dnes čím dál tím víc utíkají za paywall, bude asi na určité škále od zpráv utvrzující předplatitele v jejich světonázoru po snahu o zevrubnější zpravodajství. Wall Street Journal, Bloomberg či Financial Times budou stále přinášet korektní, exaktní zprávy přinejmenším o ekonomice, za které jim jejich zákazníci – bankéři, finanční analytici, investoři, vysocí úředníci – platí, protože je potřebují ke své práci. A taky budou nebo už jsou kompletně za paywallem.

I to, co zbude volně přístupné, bude pochopitelně reagovat na svou cílovou skupinu. Server Politico.eu, který zůstává převážně volně přístupný, se zaměřuje na lidi, kteří dělají v Bruselu kariéru. Nebude chtít iritovat ani je, ani zdroje, které si každý reportér kultivuje. Pro všechny ostatní tu zbude jednak veřejnoprávní zpravodajství se svými známými tendencemi, jednak různé formy bulváru, clickbaitu a amatérských překladů přes Google Translate.