Kritik by měl být věrný svému zážitku, řekl kdysi Jiří Cieslar, významný český filmový publicista a vysokoškolský učitel. V praxi to tak ale často nebývá. Nemálo z ambiciózních textů (nejen) o filmu zážitek svých autorů v konfrontaci s kritizovaným dílem ignoruje a někdy třeba i popírá, konstatuje třeba netušené hlubiny díla, jež ve skutečnosti kritika strašlivě nudilo. Jasně, ta prvotní reakce nemusí být určující; a smyslem práce kritika či recenzenta jistě není zprostředkovat právě a jenom ji, pisatelé by od sebe měli chtít přece jen o trochu (o hodně) víc. Ale těžko se tvářit, že nebyla, vyhýbat se jí, aby neohrožovala autorovy teze, když třeba vynáší mistrovské kvality komedie, při jejíž projekci se nezasmál.

Potřeboval jsem tento úvod, než začnu psát o filmu Moje učitelka chobotnice, oceněném Oscarem pro nejlepší dokument a těšícím se velmi vřelému kritickému i diváckému přijetí. Můj zážitek s ním totiž byl docela jednoznačný – trochu pobavené a místy i udivené odmítnutí. Uznávám ale, že se ten postoj obtížně převádí do nějakých myšlenek. Nezbývá než to zkusit.

Je docela logické, že film Pippy Ehrlichové a Jamese Reeda měl tak výrazný ohlas právě nyní. V časech lockdownu ukazuje daleké kraje, fantasticky působící scenerie, jednou z hlavních postav je člověk snažící se vystoupit z izolace, navázat kontakt s okolím, najít nějakou bytost, která ho bezvýhradně přijme. Osamělost, již pandemie hodně lidem přinesla, pro mnoho z nich zmírňují domácí zvířata, procházka se psem v čase strachu z nákazy často znamenala nejdůležitější kontakt se světem. A lidé se taky na zvířata moc rádi dívají. Na Moji učitelku chobotnici je také možno nahlížet jako na produkčně náročnější a prodlouženou verzi jednoho z těch mnoha videí, jimiž se těší miliony uživatelů sociálních sítí, v nichž zvířata udivují svou roztomilostí a podobností s lidmi, taky v nich žijí nějaké minipříběhy, projevují vlastnosti podobné lidským, nebo tak aspoň působí. Moje učitelka chobotnice ovšem není jen dokument ze života zvířat. Je to i filmová varianta „self help“ knihy, jednoho z těch spisků, které mívají na přebalu fotografii člověka na vrcholu hory, pod nekonečným nebem, a jež popisují jeho cestu ze dna osamění a nenaplněnosti k výšinám smyslu a životní harmonie, podávají to cituplným jazykem a hezky přehledně, nejlépe v sériích etap, z nichž každá vrcholí nějakým dílčím poučením. Na druhou stranu – o vztazích lidí a zvířat pojednávají nejenom videa na YouTube, ale i velká umělecká díla, někteří autoři označují za první „self help“ knihu Dantovu Božskou komedii; Moje učitelka chobotnice by se zjevně viděla raději v téhle společnosti.

Hlavní postavou snímku je jeden z producentů Craig Foster. Jihoafrický filmař, který vyrůstal v těsné blízkosti oceánu, natáčel v životě ledacos, třeba dokument o původních obyvatelích pouště Kalahari a jejich neuvěřitelných stopařských schopnostech. Po desetiletích práce si ale připadá úplně vyhořelý, nedokáže na kameru ani pomyslet, natož ji vzít do ruky. Krizi zažívá i v rodinných vztazích. V té situaci se rozhodne vrátit se ke kořenům, do oceánu. Začne se pravidelně potápět u pobřeží, kde s rodinou žije. Prozkoumává chaluhový les. Jednoho dne tam potká chobotnici pobřežní, ten nejběžnější druh. Poprvé ji spatří maskovanou za hromádku mušlí, když tu kamufláž shodí a předvede se mu v celé své osmichapadlové nádheře, Foster jí propadne. Navštěvuje ji pak každý den a ona si na něj postupně zvyká, navážou spolu vztah, který se snad dá označit jako důvěra, hrdina k ní cítí velkou blízkost, je jí až posedlý, věří, že chobotnice mu cosi důležitého ukazuje. Snaží se „proniknout do jejího světa“, vnímat ho jejíma očima, myslet jako ona. A taky věří, že setkání s ní byl úradek osudu, život mu dal chobotnici do cesty, aby Fostera vyvedla z jeho osobní krize, ukázala mu správnou cestu. Její čas na tomhle světě je velice omezený – chobotnice žijí přibližně rok, je příznačné, že Foster to popisuje jako „životní strategii – žít rychle, zemřít mladá“, se svou učitelkou prožije i její poslední chvíle, tou dobou už je ale protagonistova psýcha plně zhojená, hrdina přetéká energií do práce a jeho vztahy by nemohly být zdravější. Chobotnice jistě mohla odejít smířeně, její poslání bylo naplněno beze zbytku.

Pokud divák od toho díla očekává především atrakce charakteristické pro žánr přírodopisného snímku, měl by být spokojen. Svět chaluhového lesa pod mořskou hladinou i jeho obyvatelé jsou fascinující, obraz ve vysokém rozlišení to ještě umocňuje. Fosterova chobotnice je navíc atraktivní hrdinka, kamera ji má ráda a někdy se zdá, že hlavonožec si její pozornost marnivě užívá. A taky demonstruje intelekt, jaký by neznalec u bezobratlého živočicha nečekal, způsob, jímž zvládne honičku s pyžamovým žralokem, rozvrženou na několik etap, je až udivujícím způsobem mazaný. Lidský protagonista snímku je ovšem méně fascinující, dalo by se říct otravný. A uznávám, hranice mezi postavou dokumentárního filmu a skutečnou žijící osobou je velmi mlhavá, je něco jiného vyjadřovat se k fiktivní figuře a k živému člověku, který na kameru mluví o svém životě. Na druhou stranu – Craig Foster jako producent měl dohled nad výsledným tvarem filmu, zjevně se tedy chtěl prezentovat právě takhle.

Jistě, vykonal v mnoha ohledech obdivuhodné dílo, hodně toho vydržel, tvrdě na něm pracoval, zažil něco velice neobvyklého a dokázal to spolu s kolegy zachytit na kameru. Kam se na něj většina obyčejných smrtelníků – mě nevyjímaje – hrabe. Ale nemohu si pomoct, nějak mi ten pán na obrazovce lezl na nervy. Záběry z podmořského světa jsou kombinované s jeho vyprávěním u stolu doma v kuchyni. Jsou to často velmi emotivní promluvy, párkrát přemáhá pláč. Stává se to lidem, kteří se snaží postihnout předmět svého hlubokého citu. Fosterovy popisy jeho vztahu s chobotnicí někdy působí až eroticky, taky si toho někteří kritici všimli a vyvolali tak poněkud bizarní debatu. Jistě, když Foster vypráví, jak se mu o chobotnici zdálo nebo jak v jednom citově vypjatém okamžiku přestával rozlišovat, kde končí jeho tělo a kde začíná její, může to vyvolávat všelijaké asociace, mohou být konkrétně rozvíjeny díky sdělení, že chobotnice ovládá všechny své přísavky separátně a je to, „jako kdyby člověk měl dva tisíce prstů“. No dobře, průvodce dějem si nehraje na vševědoucího Davida Attenborougha, neváhá projevit citové zaujetí, když „jeho“ chobotnice loví, radostně žasne nad jejími schopnostmi, je-li lovena, přetéká jeho hlas smutkem. No a co? O svých psech přece hodně lidí mluví tak, jako by to byli lidé. Jenomže Foster tu svou platonickou romanci s chobotnicí prezentuje (spolu s dalšími autory filmu) jako příběh přesahující běžnou lidskou zkušenost a její význam. Odpovídá tomu i forma: plno záběrů, na nichž se vypravěč zamyšleně dívá v dál, případně se zpomaleně pohybuje po pobřeží, pod nebem jasným či zachmuřeným, aby to odpovídalo aktuální fázi jeho vztahu s tím roztomilým hlavonožcem pod hladinou. Rádoby oduševnělá hudba, jako z nějakého motivačního videa, je v takových momentech samozřejmostí. Netroufám si posuzovat hloubku a opravdovost jeho prožitků, při snaze je nějak vyjádřit z nich ale udělal okázalý a vyleštěný kýč, pomník svých citových hnutí, jež není schopen ve slově či obraze vyjádřit jinak než mělce. Bůhví, jaká ve skutečnosti byla.

Craig Foster ve filmu často mluví o hranici mezi světem lidí a světem zvířat, vnímá ji jako nepřekročitelnou a zároveň touží dostat se na její druhou stranu. Ve světovém filmu není první takovou figurou – jemu v něčem podobný je Timothy Treadwell ve skvělém Herzogově dokumentu Grizzly Man, který prožil velmi dlouhou dobu s medvědy na Aljašce, choval k nim podobné city jako Foster k chobotnici. A pak ho sežrali. Nebo Jacques z Bessonovy Magické hlubiny, který ve finále odplouvá kamsi s delfíny a zjevně také vstříc smrti. Fosterův příběh má ovšem happy end, budiž mu přáno. Ztrácí tak ale sílu tragičnosti, tu jedinou, již podobná story může mít. Jeho love story s chobotnicí jistě byla platonická, nemohu se ale ubránit dojmu, že toho hlavonožce stejně jistým způsobem zneužil. Ty výjimečné obrazy podmořského světa nakonec velmi fádním způsobem vyprávějí velmi fádní story. Pán v krizi středního věku se k něčemu upnul, jak už to podobní pánové v té situaci dělají. Trochu mu splývá sebereflexe se sebestředností, jak už se tak podobným pánům stává. Nezbavil se iluze o světodějnosti a hloubce svých prožitků, o tom, že svět, život, osud se točí kolem něho. Moje učitelka chobotnice tak – aspoň na mě – nepůsobila jako love story, ale spíš jako příběh okouzlení sebou, vydávaného za sebereflexi, a právě v tomhle taky příběh velice dnešní. Jenom dojem, uznávám. Byl ale velice silný.