Mezi oblíbené činnosti vrcholných českých politiků patří „nevylučování“. Je to snadný způsob, jako upoutat pozornost. Říct něco dostatečně vágního, aby to bylo možné považovat za „nevylučování“. Protože takové nevyloučení může být předzvěstí třeba i budoucího vzdáleného připuštění nějaké možnosti. A pokud nebude, všichni na ně do té doby bezpečně zapomenou. A ti politici se mohou spolehnout na média, která tomu jejich nevylučování dají dostatečný prostor a také ho důkladně zanalyzují. Jako například včera, kdy bylo publikum všech médií seznámeno s tím, že bývalý prezident Václav Klaus v pořadu televize Prima nevyloučil budoucí pokus o návrat do úřadu.

Obecně se dá říci, že nejlepší den pro nevylučování je neděle, většinou se ten den nic neděje, v redakcích se ze zoufalství sledují televizní debaty, takže stačí do nějaké přijít a to či ono v ní nevyloučit a dál se už jen spolehnout na mašinerii zpravodajství, která – vděčná za možnost vytvořit zdání události – roznese zvěst o tom, že proběhlo nevyloučení, i do té poslední chaloupky.

S takovým záměrem mohl jít do Primy i Václav Klaus, i když těžko říct – třeba byl mediální hlad po aspoň nějakém nevyloučení tak silný, že ho zpravodajci viděli i tam, kde k němu nedošlo. Předmětná věta „Nevím, jestli starý pán mého věku může o něco takového usilovat“ nezní zas až „zprávotvorné“. 

Jistě je možné spekulovat o tom, že exprezident to svoje „nevědění“ bude chtít změnit ve vědění a pokusí se o kandidaturu, aby zjistil, jak se věci mají. Taky by to bylo, troufám si napsat, dost pošetilé. Václav Klaus rád vítězí, v životě se mu to taky několikrát podařilo, asi by chtěl být jako vítěz zapsán. A usilovat po osmdesátce o prezidentský úřad by z jeho strany bylo značně riskantní.

I člověk, který vskutku není náchylný podceňovat vlastní význam, tohle asi ví. Stejně jako ví, že od jeho odchodu z veřejných funkcí se zdejší politika dost změnila a získat v ní někdejší dominantní postavení po desetileté pauze by asi šlo dost ztuha, že samo jméno Klaus samo o sobě volby nevyhraje. Jasně, až za pár roků usedne na Hradě, mohou mi čtenáři tuhle předpověď omlátit o hlavu. 

Ale o budoucí prezidentské volby zas až tak nejde, spíš o vztah politiků a médií. Politici se rádi nechávají slyšet, jak je média iritují svou povrchností, zájmem o nepodstatné věci a tak dále a tak podobně. Právě za tohle by je ale měli naopak chválit, jedině díky tomu s nimi totiž média takhle spolupracují, přisuzují nemístný význam jejich slovům i – po klausovsku řečeno – neslovům. A když už nic jiného, aspoň jim umožňují připadat si náramně důležitě.