Od minulého týdne leží herec Ján Sedal v brněnské nemocnici s těžkým poraněním hlavy. V noci ho nějaký násilník před barem po drobném incidentu, který Sedal ale nezavinil, udeřil do hlavy a Jano skončil s frakturou lebeční kosti. Po několika dnech, kdy se tato zpráva šířila nejprve mezi jeho přáteli, pak se objevila na sociálních sítích, pronikla i do médií. „Známý herec po útoku v umělém spánku,“ napsali dokonce v Blesku.

Myslím, že Jano Sedal není případ „známého“ herce. Jano Sedal je případ kultovního herce. Existoval-li v českém herectví underground, pak je jeho představitelem Jano Sedal, tento rodák z Bratislavy, jehož prešporský, blavácký přízvuk (natahování první slabiky) se lahodně propojil s brněnským akcentem a vytvořil harmonii, která českým uším zněla jako píseň federální touhy. Jano je neodmyslitelně spojen se zlatou érou brněnského divadla 70. a 80. let, především s Hanáckým divadlem, kdy tam působil Arnošt Goldflam a hudbu skládal geniální Jiří Bulis, od jehož absurdní smrti uplyne právě zítra už pětadvacet let… Ján Sedal hrával u Hanáků ty nejjímavější role různých těch ztroskotanců, zoufalců, básníků, proklatců. V paměti autora tohoto článku se trvale drží zážitky z hostování Ha-divadla na žižkovské Chmelnici, kdy Sedal spolu s Rychlíkem, Černouškem nebo Hynkem Chmelařem exceloval třeba v úžasné Goldflamově režii Klímovy Lidské tragikomedie. V jeho projevu bylo něco démonického a křehkého zároveň, byl expresivní i lyrický a hlavně – stála za tím vším silná osobnost člověka s názorem a charakterem: Jano je na seznamu signatářů Charty, což bylo možné jen tak, že v Brně přece jen existovalo jakési příšeří a Jano se necpal do televize a ve filmu se před rokem ’89 také jen mihnul. Ale v alternativním divadle hrát mohl – nebo spíš to nějak vždycky dopadlo – a ta léta nebyla černobílá. 

Sedal byl – tedy je! – bohém. To staré dobré slovo z kulturní historie je už zprofanované a neznamená to, že jen člověk vede nezřízený život provázený alkoholickými excesy. Jan byl bohém v tom smyslu, že „cikánství“ (není nutné vysvětlovat, kde se slovo bohém vzalo) provozoval jako do života přenesenou verzi vypjatého umělectví. Jano byl zdrojem nekonečného množství historek, příběhů a situací, které zčásti vyvolával sám a pak se na něj lepily, jak se to u požehnaných lidí stává. Nejlepším jejich vypravěčem byl kromě něj jeho kolega Břetislav Rychlík, jenž je zároveň nejlepším imitátorem Sedalova specifického přízvuku. 

Třeba historka o tom, jak někdy v roce 1987 nebo ’88 vyjde Jano Sedal v noci z vinárny, která byla ve sklepě Reduty na Zelném trhu. Vyjde tedy lehce bohemizován na vzduch a spatří, že celý Zelňák je plný jakýchsi lidí, které zalévá nepřirozené světlo reflektorů. V čele náměstí pak stála tribuna, pokrytá červeným plátnem, které působilo v tom umělém světle pekelně. Užaslý Jano si protírá oči a nevěřícně hledí, když vtom na tribunu vystoupí muž v beranici a začne do noci číst huhlavým hlasem projev: „Soudruzi a soudružky…“ Je to sám Klement Gottwald! V tu chvíli se ozve do ticha výkřik Jana Sedala, který se vrhá k tribuně: „Lííídi, névěřte mu, to je zlóčinec, už jédnou vás nápalil, rudý vráh je to!“ Z místa, které bylo dosud ve tmě, se ozve: „Stop!!! Co to je za kreténa?!“ A už se na Jana vrhají pochopové, nikoli ale únoroví milicionáři. Již ho odvádějí na stanici, když si ho všimne režisér Jiří Adamec, který natočí v Brně televizní seriál Rodáci. „Prosím tě, Jano, jdi se vyspat,“ domlouvá mu spolužák z mládí. Každý to prostě dotáhne někam jinam.

Poslední zprávy z Brna jsou, že se Jano pomalu probouzí z umělého spánku a že snad je to na dobré cestě. Bohémové jsou křehcí, ale mají několik životů. Kéž by.