Jak pamětihodně prohlásil 28. března Jiří Pehe: „Jelikož Švédsko vede ve světových žebříčcích čehokoliv, co se týká rozumné správy věcí veřejných, předpokládám, že se jejich přístup bude jednoho dne studovat.“ Je to způsob, jak se alespoň zástupně stát občanem vyspělého Západu: osvojím-li si jejich namyšlenost, budu aspoň trochu jako oni.

Jak vypadá srovnání dnes? Švédsko má 119 mrtvých na milion obyvatel, Holandsko, další země, která zvolila ten přístup, který se bude jednoho dne studovat, 183. My 16 a jiné středoevropské země ještě méně.

Ach, ale oni se zmohli jen na tupou karanténu. Oni netestují, nic nedělají – zní typická obranná reakce Švédů na sociálních sítích.

My jsme provedli podle aktuálních údajů 12 856 testů na milion obyvatel. Švédsko 7387, Holandsko 7877.

Určitě tam bude ještě nějaký rozdíl, musí přece existovat něco, co potvrdí, že vyspělé země jsou vyspělé a zaostalé země jsou zaostalé, ne? Ale spíš než toužit po uznání svých starších západoevropských bratříčků (ojedinělý text na toto téma přinesl Wall Street Journal) by pro všechny bylo užitečnější podívat se na země, jako je Jižní Korea, Singapur a Tchaj-wan. Jsou to všechno země s intenzivními kontakty s Čínou a hustě osídlené (celý Singapur je vlastně velkoměsto), což jsou pro šíření epidemie přitěžující faktory.

Počet obětí na milion obyvatel tam nepřesahuje 4. A přitom je tam život pro většinu obyvatel relativně normální, i více než ve Švédsku a v Holandsku. V čem spočívá ten rozdíl?

Určitě v tom, že tyto země mají ještě „v kostech“, že příroda je nepřítel a mohou se dít strašné věci – v dávnější i nedávnější minulosti (epidemie SARS v roce 2003).

A pak ve využití technologie.

„Chytrá karanténa“, jejíž zavádění se u nás chystá, je tam realitou už delší dobu. S tím rozdílem, že tam je opravdu chytrá, tedy že technologii je přepuštěn mnohem větší prostor. Na Tchaj-wanu například jsou lidé v karanténě sledováni přes mobil. Vedle automatického sledování jim dvakrát týdně telefonuje živý člověk, aby se přesvědčil, že nenechali mobil doma a někde se promenují. A když si mobil vypnou nebo si ho nechají vybít, přijede policie.

A to není jediná technologická inovace, která z této části světa přichází. Drony schopné detekovat zvýšenou teplotu mnoha lidí najednou. Facial recognition technologie odhalující, kdo nenosí roušku. A samozřejmě contact tracing. To, co u nás rozjíždějí Mapy.cz a eRouška, je v Singapuru realitou (i když se údaje načítají v případě potřeby z mobilu přímo na místě a neuploadují na žádný vládní server).

Manželé Záhumenští z Brna by jistě dokázali vypočíst, jaká všechna práva by něco takového u nás porušovalo (zřejmě včetně toho, že je zde občanu ukládána povinnost mít mobil). Ale mají tamní občané méně práv než my? Nám sice do mobilů nikdo neleze, ale zase nemáme právo jít se nechat ostříhat. Něco za něco.

Ale opět tu nastupuje náš komplex nadřazenosti. My máme své právo na soukromí, této věci rozumíme víc než ostatní.

Možná ano, možná je v tomto práh citlivosti v konfuciánských společnostech opravdu nižší. A přinejmenším Čína možnosti zneužití názorně demonstruje.

Ale zároveň je naše chápání do značné míry iluzorní. Co se týče soukromí v digitální éře, jednak nám už ujel vlak a jednak ho chápeme špatně.

Nejsilnější tradicí, s jejíž pomocí si ohrožení soukromí názorně představujeme, jsou paranoidní hollywoodské filmy ze 70. let, třeba Coppolův Rozhovor z roku 1971. Pokud nás někdo špehuje, je to nějaká tajemná, skrytá, všemocná vládní agentura. Proto se stala pro dnešní dobu paradigmatickými odhalení Edwarda Snowdena – protože vynesl na světlo vládní programy. A pak kauza Cambridge Analytica – protože ta měla souvislost s Donaldem Trumpem. Celé týmy aktivistů si našly živnost v boji proti ohrožování soukromí na tento způsob.

Ale ono využívání big data v té či oné povážlivé formě pokračuje, zejména v boji proti terorismu, v Americe i v Evropě. Protože zavření center měst, konec volného pohybu nebo uvalení omezení na celé etnické kategorie obyvatel prostě nejsou myslitelná opatření.

A mezitím jsou osobní data (zne)užívána docela jinak, než si při slovech „prolomení soukromí“ nejčastěji představíme. Kritici současného modelu sociálních sítí jako Jaron Lanier pro ně používají termín „stroj behaviorální modifikace“. Protože to, že nějaký Pentagon nebo Facebook má naše data, je jen jednou stránkou věci; tou druhou je, že může ovlivňovat naše chování. Facebook, Instagram ani Twitter (pokud si to výslovně nenastavíte) vám neukazuje mechanicky, v chronologickém pořadí, co lidé, které sledujete, zveřejnili. Ukazuje vám to, co vám ukazovat chce.

Zlověstné možnosti tohoto jsou každému jasné na případě Číny, která permanentně usměrňuje, o čem se na sociálních sítích smí a nesmí mluvit. Ne už tak jasné je to každému v případě Facebooku a spol., protože máme zažité, že jsou to soukromé firmy, jejichž služeb přece využíváme dobrovolně. Jenže za určitou hranicí, kdy se používání sociálních sítí stává nezbytností, to začne být jedno. Podívejte se na praktiky těchto společností – koho vyhazují z práce, jaký obsah vyhlašují za „hate speech“. Chcete, aby nám tito lidé vládli?

Nemluvě o tom, že tuto „donucovací pravomoc“ sociálních sítí nevyužívají jen jejich provozovatelé, ale svým stádním způsobem i běžní uživatelé. Kampaně za znemožnění někoho na sociálních sítích jsou dnes běžnou realitou, pracovním nástrojem aktivistů, kteří se netají tím, že cílem je zničit někomu existenci, učinit ho nezaměstnatelným, necitovatelným, bez přátel.

„Svět uvědomělých lidí je světem práskačů, krys, informátorů,“ napsal levicový aktivista Freddie de Boer. „Navštivte jakýkoli prostor věnovaný sociální spravedlnosti, a co najdete? Nekonečné sledování. Každý je souzen. Každý je podezřelý. Vše, co řeknete, bude rozpitváváno a bude se v tom hledat něco pobuřujícího. Každý je detektivem v oddělení problematičnosti a obchází svůj rajon dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu.“ De Boer mluvil o progresivní levici, ale v jinak ideologicky orientovaných komunitách to není o mnoho lepší.

Lidské smečky tak dělají decentralizovaně, „distribuovaně“ totéž co čínské politbyro.

Využití digitálních technologií na boj s virem nemusí proti současnému stavu znamenat zvýšené riziko. Je tu jedna velká výhoda – je pod drobnohledem. V moderní společnosti nehrají roli informace samy o sobě, ale „ekonomika pozornosti“. A máloco je dnes předmětem soustředěnější pozornosti než potenciální zneužití pravomocí spojených s epidemií. Z tohoto hlediska je proto širší využití aplikací, jako je „koronavirový modul“ Mapy.cz nebo eRouška, možnou a správnou cestou, jak vyjít z dilematu promořovat, nebo zablokovat a vypořádat se s koronavirem méně středověkým způsobem než dosud.

A když posloucháte Romana Prymulu, je na něm vidět, jak se snaží, aby nezněl příliš toužebně, když popisuje, že systém Mapy.cz na dobrovolné bázi „propíše“ rovnou telefonní čísla kontaktů nakaženého. Samozřejmě by věci pomohlo, kdybychom zrovna teď neměli premiéra, který zpopularizoval slova jako „zakleknout“ a „složka“. Ale různé jeho pokusy o malé domů se už podařilo od začátku epidemie odchytit a zablokovat, a on couvne, když je přistižen.