V Jablonci nad Nisou, v tom městě, které se kdysi proslavilo bižuterií, jeden takový klenot bijou právě rozežraly sbíječky a rozjezdily buldozery. Jedna z několika nejzajímavějších a nejcennějších staveb města, bývalý zámeček Schlaraffia, byl s heroickým barbarstvím srovnán se zemí. Majitel pozemku se tolik snažil, aby ho zachránil, že léta usiloval o jeho demolici, až se mu to podařilo. 

Dostal konečně povolení, a tak se s chutí dal do díla. Prý mu stavba bránila v podnikatelském záměru. Lze si představit v jakém: v nějaké ošklivé šedooranžové krabici, jichž už pár nasel do okolí. Byla to sice již léta devastovaná barabizna, ale někdo ji do toho stavu převedl. Přečkala komunismus, nepřečkala podnikatelský záměr.

Nepomohl jí v tom ani stát, konkrétně ministerstvo kultury, které opakovaně odmítlo originální stavbu zapsat do seznamu nemovitých kulturních památek. Co jiného by asi tak nemovitá památka mohla být než tato hmotná památka na věc tak originální, jako byla ta Schlaraffia?!

Víte, co to byla Schlaraffia? To jméno zní povědomě a tak trochu bláznivě nebo pohádkově a patří také do trochu pohádkových časů. Byl to mužský spolek (ženy by tam nemohly, ani by je to nebavilo) hravých a umělecky založených německých mužů, jejichž náplní bylo vytváření podivností. Měli vlastní regule, které byly trochu podobné zednářským, ale zparodované, vlastní hatmatilku, vlastní řády a vlastní rituály, zbraně a vlastní zasvěcení. Zásadní podmínkou členství byla schopnost nebrat se vážně a smysl pro humor, třebaže často takový trochu morbidní, prostě německý, viděl jsem třeba fotografie jednoho spolku, kdy důstojní páni drží v ruce mrtvou husu. Druhým znakem byla záliba v tajemnu, středověku a komičnu. Jejich heslem bylo in arte voluptas: v umění je rozkoš. Prostě estéti. Blízká by jim mohla být činnost tajného spolku Bude konec světa B.K.S., českých uměleckých mostů v čele s Františkem Skálou, ba mám takové podezření, že se Schlaraffií inspirovali. On totiž první spolek Schlaraffie vznikl v 60. letech 19. století v Praze (tehdy napůl německé), odkud se rozšířil do celé Germánie. Nebyli to, jak by si někdo mohl myslet, žádní nacionalisté, i když spolkovou řečí byla výhradně němčina: to aby si rozuměli. Přijímali však do svých řad bez problémů i Židy, což byl důvod jejich zániku po nástupu nacismu. Ti jednak neměli smysl pro humor, jednak trvali na arizaci. Tak se schlaraffinci raději rozpustili.

Po vyhnání Němců po nich toho moc nezbylo, na území Čech dvě stavební památky, dům v Chebu, který ovšem není zas tak nápadný, a bizarní zámeček v Jablonci, unikát z roku 1908, který by v kulturnějším městě a zemi byl chloubou. Buď by tam bylo něco kulturního, nebo nějaká restaurace, kavárna, doupě, či tak, třeba i nevěstinec by byl pořád lepší řešením. Ale ne, v Jablonci, kde se sice dost lidí snažilo demolici zabránit, nepřežil. Bestia triumphans, jak to psal kdysi Vilém Mrštík na obranu proti kulturnímu vandalismu. Bestie žije a je stále při chuti.