Co týden, to další soudem zrušené protiepidemické opatření ministerstva zdravotnictví. Nejnověji zrušil Nejvyšší správní soud nařízení, kterým byly v dubnu zavřeny mateřské a základní školy. Jak nás poučují právníci, pro správní rozhodnutí platí tzv. presumpce správnosti správních aktů. To znamená, že na správní rozhodnutí se hledí jako na bezvadné do doby, dokud není zákonným způsobem shledán opak.

U opatření ministerstva zdravotnictví ale už přinejmenším empiricky platí zásada nesprávnosti – můžeme předpokládat, že rozhodnutí bude zrušené. Přinejmenším do doby, než nastane nějaký výjimečný případ a Nejvyšší správní soud ho nezruší. To se skutečně stalo, šlo o povinné testování zaměstnanců přicházejících do styku s pacienty v léčebnách dlouhodobě nemocných. Ale zrušující rozsudky opravdu převažují. A jestliže ministr zdravotnictví přímo řekne, že to, že je nějaké opatření nezákonné, nevadí, protože on mezitím vydá opatření jiné, není tu ona presumpce nesprávnosti oficiálně potvrzena? Vypadá to, že jediným principem, na kterém pandemická regulace funguje, je to, že od vydání zákazu po jeho přezkum soudem to chvíli trvá.

Když Nejvyšší správní soud tuto výtku poprvé formuloval, dalo se předpokládat, že se s ní úředníci ministerstva vypořádají jednoduchým způsobem – připojí k opatření hustý odborný text plný dat a tabulek, jejichž souvislost s pojednávaným problémem je pro laika těžko zhodnotitelná, a předloží jej soudu s úšklebkem: jen si počtěte. Arogantní, ale účinné, hrajeme-li o čas.

Ministerští právníci kupodivu nejsou schopni ani toho.

Jak vysvětlil v jednom rozsudku soudce NSS Petr Mikeš: „Pokud určité opatření nejde odůvodnit v souladu se zákonnými požadavky, zpravidla to bude tím, že zákonným požadavkům nevyhovuje. Pokud by ministerstvo odůvodnění vždy řádně sepsalo, již v této fázi by mělo zjistit to, že opatření má případně slabiny. Ty by bylo možné napravit ještě před jeho vydáním.“

Kdyby si někdo chtěl dát tu práci a opravdu odůvodnit, proč zavírá to, a ne ono, musel by se opřít o nějaké poznatky.

První problém je, že tyto poznatky nemůžeme mít, protože nefunguje trasování. O tom, jak se infekce šíří, víme jen nepřímo. Trasování přitom umožňuje jedinou účinnou metodu boje proti šíření nemoci bez lockdownu. Při rychlosti trasování a počtu vytrasovaných kontaktů ovšem těžko můžeme pomýšlet na dosažení japonské praxe, kde propracovali metodu nazývanou cluster busting. Vychází z poznatku, že lidé jsou nakažliví velice odlišně a velká většina lidí se nakazí jen od pár vysoce infekčních jedinců. K těm je třeba se dotrasovat a pak postupovat přednostně od nich. To je potřeba nejdříve vědět a pak podle toho jednat. Když to vědět nechceme a zařídit se podle toho neumíme, zbývá jedině vytvářet paniku a dojem, že se každý může nakazit kdekoliv. Připomeňme, že odpovědnost za chytrou karanténu si vzal osobně premiér Babiš, a to loni 27. července.

Zbývá možnost opřít se o poznatky ze zahraničí, které jsou jistě ve většině případů přenosné. Mikešova rada platí i pro opatření zpřísňující nošení ochrany dýchacích cest, které stát nařídil 9. dubna a Nejvyšší správní soud zrušil kvůli absenci zdůvodnění 27. května. Když by legislativec, ponechaný odborníky ministerstva na holičkách, byl postaven před úkol zdůvodnit, proč musí občané nosit respirátory po celém zastavěném území katastru, dospěl by rešerší literatury k šokujícímu zjištění: covidem se prakticky nelze nakazit při běžném pohybu mezi lidmi v otevřeném prostoru. Podle jedné metastudie se nakazilo venku jen 95 z 10 926 zaznamenaných případů, podle jiné 4 ze 103 případů.

Ale to není všechno. Vyšlo najevo, že všechny ty případy venkovní nákazy pocházely z jedné studie ze Singapuru. Bližší pohled na ni ukázal, že tam výzkumníci kódovali jako „venku“ i případy ze stavenišť, kde se ovšem dělníci často pohybovali v uzavřených prostorech. Nutit lidi nosit respirátory na ulici je holý nesmysl, hygienické divadlo.

Kdyby ministerstvo dostálo požadavku na řádné odůvodňování opatření, mohlo předejít nesmírné naštvanosti obyvatel, které mělo pocit, že se jedná o bohapustou buzeraci. A, jak je vidět, oprávněný.

Opatření tak v praxi byla směsí hygienického divadla, vyvolávání strachu, aby lidé pokud možno zůstali uvnitř, a, což je nejhorší, cesty nejmenšího odporu. Tíhu restriktivních opatření od počátku nesly děti – tato politická garnitura dlouho ukazovala, že jí na školství nezáleží, takže co se dalo čekat jiného. Pak podnikatelé ve službách a pohostinství. Protože to se dá prezentovat jako zbytná, rekreační aktivita, byť to pro ty provozovatele není. A taky se část té cílovky, na kterou nyní premiér míří, dívá na tyto lidi se záští a závistí. A naopak až jako na poslední došla řada na průmysl, přestože v továrních halách se nákaza musí šířit neméně než na mnoha jiných místech. Jak řekl v jednom rozhovoru majitel firmy Brano a poslanec ANO Pavel Juříček: „Máme povinnost dodávek v automobilovém průmyslu.“ A tato povinnost zřejmě platí nejvíc.