Pandemie nemoci covid-19 nepůsobí jenom ztráty na životech a tělesné oslabení těm, u koho choroba měla vážný průběh. Poslední dobou se často mluví také o psychických dopadech pandemie – jak ve vztahu k nákaze samotné a úzkostem a dalším psychickým potížím, jež může vyvolávat, tak o vlivu omezení, vyhlášených jako reakce na ni. O psychice dětí, které nemohou do školy a přicházejí nejenom o možnost plnohodnotného vzdělávání, ale i o sociální kontakty, o dopadech uzavírky na dospělé, kteří mohou být vystaveni existenčním potížím, zakoušejí nejistotu, život v izolaci může neblaze ovlivňovat jejich vztahy. Psychiatr Petr Příhoda vnímá dopady pandemie na lidskou psychiku den co den. Je primářem Centra krizové intervence v pražské Psychiatrické léčebně Bohnice, kam mohou přijít lidé „z ulice“, když mají dojem, že svoje psychické problémy přestávají zvládat, nebo se cítí nějakým způsobem ohroženi. Za statistikami vnímá konkrétní tváře a konkrétní osudy, možná i proto je vůči jednoznačným soudům spíš zdrženlivý.

V politice a médiích se o pandemii mluví válečnou terminologií, s virem vedeme válku, nemocnicemi a zdravotnickými zařízeními probíhá první linie, fronta. Připadáte si v práci jako na frontě? 

Připadám. Jednak z praktických důvodů – i zařízení našeho typu je z epidemiologického hlediska vysoce rizikové, což nás v ledasčem omezuje. Dřív k nám lidé volně přicházeli a odcházeli, dnes máme zamčeno, klienti musejí zvonit a měřit si teplotu. Na jaře jsme s nimi pracovali s ochrannými štíty, dnes už jsme většinou proočkovaní a stačí nám respirátory. Ale naše práce spočívá hodně v mluvení s lidmi, a když při rozhovoru nevidíte velkou část tváře svého partnera a vidíte jenom jeho oči, hůř se taková konverzace „čte“, o část poznání přicházíte. Ale už jsme si na to zvykli. Podstatnější ale je, že covid různými způsoby figuruje v příbězích lidí, kteří k nám přicházejí. Poznamenává je na různých úrovních – existenční i existenciální, zažívají strach o sebe a blízké. Přicházejí k nám lidé, kteří nikdy úzkostmi netrpěli, teď je ale sužují panické ataky. Znám i případy lidí, u nichž se úzkost objevila až potom, co covid prodělali. Ani vyléčení jim ale nepřineslo úlevu. Mluví se o možnosti přímého vlivu koronaviru na lidský mozek, možná se v téhle oblasti na něco přijde. Jako jeden z typických příkladů psychologických škod způsobených pandemií můžu uvést člověka, který nikdy netrpěl úzkostmi. Pak mu ale diagnostikovali covid, zhroutil se, prožil karanténu ve strachu z toho, že jeho nemoc bude mít vážný průběh, což se nestalo. Ale i po vyléčení má strach z dlouhodobých následků, embolie, trombózy, necítí se dobře. S tou zvýšenou citlivostí vnímá i problémy v jiných oblastech, třeba vztahové. Dělá si starosti o věci, které ho dřív neznepokojovaly, a začne trpět úzkostmi.

Od psychoterapeutů slýchám, že psychické dopady pandemie se nejhorším způsobem projevují v domácnostech.

Samozřejmě, nějakým způsobem se to týká každého, pozoruju to i na sobě. K lidem domů se třeba stěhují závislosti. Dejme tomu, že někdo žije s partnerem, který hodně pije, cestou z práce si dá v hospodě několik piv, zanadává si tam třeba ve společnosti kamarádů, uleví se mu. Jasně že to není ideální, ale jeho domácnost i tak v tomhle nastavení nějak funguje. Jenomže pak mu zavřou hospodu a on teď pije doma, což všechno změní, je podrážděný, vybíjí si to na partnerce, ona a třeba i děti zase mají před očima, jak pije. Někdo byl zvyklý intenzivně pracovat, řídit a kvůli uzavírce nemůže chodit do práce, frustruje ho to a vybíjí si to na bezprostředním okolí, třeba začne „řídit“ rodinu místo svých podřízených. Nejsem statistik, z toho, co od lidí slyším, ale mám dojem, že domácí násilí se v době pandemie stalo častějším. Zaznamenáváme to i na krizové lince, kterou v centru provozujeme. Volající o domácím násilí mluví častěji a celkový počet hovorů se v době pandemie zvýšil asi o třetinu. Pandemie nějakým způsobem změnila poměry snad ve všech domácnostech, jistě existují i takové, kterým ta proměna pomohla a vztahy v ní se třeba zlepšily.

Psychické problémy se zvlášť v době pandemie vlastně šíří taky jako nákaza. Pokud jste doma zavřený s někým, kdo trpí vážnými psychickými potížemi, pravděpodobně je budete mít taky.

Jistě. Zvlášť v případě, když se ten partner vůči vám dopouští fyzického násilí. A děti to traumatizuje taky, když jsou toho svědky.

V souvislosti s nemocí covid se často píše o ohrožených skupinách – senioři, lidé s nadváhou, cukrovkou a podobně. Existují nějaké skupiny, které podle vás jsou ohroženější těmi psychickými dopady pandemie? Lidé, kteří před covidem žádné psychické problémy neměli, ale pandemie je nějakým způsobem zasáhla na citlivém místě?

Na té existenční rovině je to zjevné. Jsou lidé, kteří se v dosavadním životě s žádným existenčním ohrožením nesetkali, cítili se zajištěni. A teď o tu jistotu poprvé v životě přišli a teprve tak zjistili, že ten stav nejistoty špatně snášejí. Na té spíš existenciální úrovni... Jak jsem řekl, nejsem statistik, ale z praxe mám dojem, že pandemie hůř dopadá na psychiku lidí, kteří jsou orientovaní hodně na výkon nebo na konzum, nikdy neřešili svou existenciální nebo duchovní stránku. Nikdy nic takového neřešili a najednou na ně tyhle otázky kvůli pandemii dolehnou: Jaký má můj život smysl? Jaký má smysl život vůbec? Někdo se od nich může odrazit k tomu, že svůj život třeba i změní k lepšímu. Pro jiné se ale mohou stát zdrojem velkých úzkostí. A dalším stačí třeba vědomí, že mohou zemřít a může se to stát rychle. Naše společnost skutečně smrt vytěsňuje, namlouváme si, jak jsme zdraví, mladiství a v pohodě. A pro někoho může být náhlá konfrontace s možností brzké smrti skutečně šokující. Pandemie je velký stresor a naše stresy se, jak známo, sčítají. Zvlášť těžce pak lidé nesou stres, který nemohou ovlivnit, je mimo jejich kontrolu. A zatíženi tímhle stresem pak přestanou zvládat i to, co by ovlivnit mohli. Snažíme se lidi, kteří k nám přicházejí, přivést taky k tomu, aby dokázali rozlišit, co je a co není pod jejich kontrolou, a té šance ovlivnit svůj život tam, kde to jde, se nevzdávali.

Zatím jsme popisovali samé především mužské patologické případy související s pandemií. Někdo pije doma a chová se pak násilnicky, někdo je zvyklý řídit firmu, přijde o tu možnost a kompenzuje to tím, že „řídí“ rodinu doma. Existují také nějaké projevy těch psychických dopadů, které by byly charakteristické spíš pro ženy?

U žen tolik nenarážíme na problémy s alkoholem, také umějí svoje pití lépe skrývat, protože u nich je společnost méně toleruje. Ženy ale tvoří většinu lidí, kteří k nám chodí, protože trpí panickými stavy, zažívá se při nich bušení srdce, dušnost, strašný strach o život, lidé si v té situaci často volají záchranku, i když v tu chvíli ničím somatickým netrpí, někde za tou atakou je opět strach ze smrti, strach ze ztráty kontroly, ale to si v tu chvíli neuvědomují, jsou od svých prožitků odpojeni. Myslím, že ženy tímhle problémem v pandemii trpí častěji. Ale může za tím být i to, že ženy se ve srovnání s muži méně stydí říct si o pomoc. Přicházejí k nám dřív. Muži oproti nim mají tendenci v sobě svoje problémy dlouho dusit, často by považovali za svoje selhání, kdyby se na nás obrátili. Navíc alkohol aspoň po nějakou dobu úzkosti zahání, způsobí pak ale problémy, které mohou být ještě daleko větší.

Někteří lidé tvrdí, že psychický stav lidí nezhoršuje ani tak sama pandemie, jako opatření, která se kvůli ní přijímají, všechny ty zákazy a uzavírky, strach, který se šíří z médií. 

Podle mě je nejvíc zúzkostňující chaos, ve kterém žijeme, plácáme se ode zdi ke zdi, vládní opatření se nedají předvídat, lidé do toho žijí s vědomím, že patříme k těm nejpostiženějším zemím na světě. To všechno vede ke zvyšování stresu a úzkostem.

Dá se čekat, že s koncem pandemie pominou aspoň z větší části i ty psychické problémy, které způsobila?

Myslím, že pandemie v nás nechá dlouhou stopu, obavy a strachy, které způsobila, si hodně lidí ponese dál, mohou přetrvávat úzkosti z toho, že se ta situace bude z nějakého důvodu opakovat. Jestli někdo během toho roku třeba spadl do závislosti, bude s tím mít problém celý život, i když se té závislosti zbaví, bude muset vynakládat úsilí, aby se udržel střízlivý. Stejně tak se lidem z mysli nevytratí traumatizující vzpomínky na to, co se během covidu v jejich domácnostech třeba stalo. Pandemie v nás zanechá jizvy.

Dlouhou dobu pracujete také s lidmi, kteří za sebou mají sebevražedný pokus. O sebevraždách se často mluví jako o jasném a jednoznačném důsledku toho či onoho. Nedávno se takovým způsobem mluvilo o tom člověku, který se zastřelil před ministerstvem zdravotnictví. Dá se ale lidské chování, včetně toho nejkrajnějšího, vysvětlit takovými jasnými kauzálními řetězci typu „zabil se z těch a těch důvodů“?

Statistiky a kauzální řetězce mohou v takových případech sloužit jenom jako pomůcka. Když mám před sebou pacienta, který je rizikový, mohu to riziko vyhodnotit podle nějaké škály, na které je deset ukazatelů. Už třeba jenom to, že jste muž, vás dělá rizikovějšího, muži páchají sebevraždu čtyřikrát častěji než ženy. Mohu z těch ukazatelů spočítat nějaké skóre, pomůže mi to zorientovat se. Ale najít ve statistice nebo jednoduché kauzalitě vysvětlení činu konkrétního člověka, myslím, není možné. Sebevražednost vnímám spíš jako složitou mozaiku dispozic a třeba vnějších vlivů. A je možné najít poslední díl té mozaiky, který zapadl na svoje místo a celou ji dokončil. Ale v tom celku měly stejnou důležitost i ty ostatní díly. Všichni ti lidé po sebevražedném pokusu nebo s vážnými sebevražednými myšlenkami, s nimiž jsem během let mluvil a se kterými mluvím i teď, měli nakonec společnou jenom jednu věc. Dostali se na konec sil. Člověk je nastavený tak, aby chtěl žít a smrti se spíš bál, jim se ale nějak stalo, že představa pokračování života v nich budí ještě větší obavy než smrt. Substrát, z kterého tenhle stav vyrůstá, je ale u každého naprosto individuální. Nemůžu říct, že bych za ty roky měl dojem, že už bych sebevražednému chování rozuměl výrazně líp, spíš mi přijde ještě komplikovanější.

Pandemie také zesílila tendence, které ve společnosti existovaly už před jejím nástupem. Jestliže před příchodem covidu představovaly pro hodně lidí problém izolace a osamocení, je jich teď ještě víc. Jestli hodně lidí trávilo zbytečně moc času on-line, je jich teď ještě víc a toho času je taky víc.

To rozhodně. Přitom internet může třeba stav lidí, kteří trpí úzkostmi, výrazně zhoršit. Klasickým případem jsou lidé, kteří si na webu najdou seznam poruch osobnosti a všechny si je jednu po druhé diagnostikují. A co já vím, třeba jimi i malinko trpí, ale dřív jim to nevadilo, protože se u nich navzájem vyvažovaly. S vlivem internetu se často setkávám i u mladých lidí, velkou většinou dívek, kteří k nám chodí, protože mají problém se sebepoškozováním, jejich počet poslední dobou roste. Některé začaly proto, že se na nějakém internetovém fóru dočetly, že jim bude líp, když do sebe budou řezat. Na místa v našem stacionáři pro mladé lidi s rozvojem hraniční poruchy osobnosti, který se tomuhle problému a vůbec hraničním poruchám osobnosti u mladistvých věnuje, je pořadník, čeká na něm asi čtyřicet lidí.

To dřív nebývalo?

Bývalo, ale ne v tak hojném počtu. Ale může to souviset s tím, že se dřív tenhle problém řešil jinak. Pracujeme s nimi ve skupině, kde procházejí tréninkem zaměřeným na schopnost udržet pozornost a uvědomovat si, co se kolem nich i s nimi děje. Docházejí tam trochu jako do školy, dostávají tam domácí úkoly, různá cvičení. Pospolitost ve skupině a to úsilí, trénink je může přivést k tomu, že se naučí ovládat svoje emoce, trpí velkými emocionálními výkyvy. Pochopí třeba, že ty jejich negativní emoce často souvisejí s nějakým hodnocením – silně hodnotí někoho jiného nebo mají pocit, že někdo hodnotí je. Kolegové se jim snaží ukázat, že věci mohou být taky jinak, než to jejich první a silně emocionální hodnocení napovídá. Když tohle natrénují pod dohledem zkušené terapeutky, tak se posunou. Jak jsem řekl, velká většina lidí, kteří sami sebe poškozují, jsou dívky. Kluci svoje psychické problémy projevují jinak, třeba agresí nebo berou drogy a podobně.

Dá se říct, že ta souvislost mezi hodnocením a sebepoškozováním platí univerzálně, nebo aspoň většinově?

Za sebepoškozováním může být nějaká traumatická událost nebo sled menších traumat. Když se ale člověk dostane do spirály negativního sebehodnocení a silných emocionálních reakcí, je ve stavu, kdy traumatizuje sám sebe, pořád a pořád. Je to jev, který byl popsán už před desítkami let, poslední dobou se ale objevuje častěji. Možná taky proto, že dřív probíhal skrytě a teď vystoupil na povrch. Já si myslím, že případů sebepoškozování skutečně přibývá. Může to souviset i s tím, že „příklady táhnou“, a to i ty špatné příklady. I to je v psychiatrii známá věc, pamatuji si třeba jednoho našeho klienta, který spáchal sebevraždu, skočil ze skály v Divoké Šárce, nahoře nechal batoh, ve kterém byl časopis s velkým článkem o sebevraždě zpěváka Petra Muka.

A když si nějaký dospívající člověk na internetu přečte, že se mu uleví, když se pořeže, a zkusí to, uleví se mu skutečně?

Uleví. Může to na chvíli ulevit od neprožívání – prožiju aspoň tohle. Nebo to může na chvíli pomoci od psychické bolesti, kterou člověk zatlačí, přerazí bolestí těla. A taky sám sebe potrestám.

Může u někoho sebepoškozování vydržet až do dospělosti?

Bohužel může. A pokud přesáhne ten věk, kdy se člověk takzvaně odpoutává, dvacet šest, třicet let, může se to chování zakonzervovat a terapie je pak o dost obtížnější. Do našeho stacionáře chodí mladí lidé po škole, dodělat školu je taky často součást jejich motivace.

Spousta rodičů si dnes čte o všech možných negativních vlivech, jimž jsou jejich děti vystaveny a nad nimiž oni nemusejí mít žádnou kontrolu. Slyší třeba historky o tom, jak si něčí dcera na internetu něco přečetla a pak do sebe začala řezat. To je určitě musí zúzkostňovat a vést k nepřiměřeně kontrolující výchově, která nakonec děti poškozuje. Existují aplikace do mobilních telefonů, které člověku v reálném čase ukazují, kde jejich dítě je. Chápu, že třeba ženě, která je s dítětem sama a chodí do práce, to může přinést nějaké uklidnění. Zkontroluje si na dálku, jestli kluk přišel ze školy domů. Ale stejně mě to děsí.

Tímhle způsobem se sice rodiče můžou zbavit jedné úzkosti, ale místo ní si přivodí jinou. Dovědí se třeba, že se kluk cestou ze školy někde stavil, a budou v úzkostech myslet na to, co tam asi dělal. Rodiče lidí mojí generace takový přehled o tom, co jejich děti dělají, zdaleka neměli. Spíš jim to pomohlo. To nejdůležitější, co člověk může dítěti výchovou předat, je vést ho k nezávislosti.

Předpokládám, že během všech těch let, po která děláte svou práci, za vámi lidé chodí pořád s těmi podobnými problémy – v rodině, ve vztazích, s těmi existenčními i existenciálními. Máte dojem, že v pandemii tyhle problémy získávají nějakou novou intenzitu, že se situace zhoršuje, nejenom pokud jde o jejich četnost, ale i závažnost?

Skutečně si myslím, že ty projevy, se kterými sem lidé chodí dnes, jsou těžší, třeba v případě domácího násilí. Ale může to být také tím, že kvůli pandemii odkládají jejich řešení, podobný stav ostatně panuje i v somatické medicíně, kde lidé zanedbávají nemoci, mají symptomy, nejdou k lékaři a vypraví se tam třeba až ve chvíli, když už je ten problém skutečně vážný nebo je na jeho řešení už pozdě. Během první vlny loni na jaře sem nechodil skoro nikdo, přitom je jasné, že tehdy muselo hodně lidí psychicky strádat. Ale radši to v sobě tutlali. Teď, když nákaza ustupuje a kdy jsme si na ni také zvykli, chodí jako dřív. V čase rostoucí nákazy se neobjevovali, místo toho byla přetížena naše linka. Zrovna nedávno jsem tu dlouze mluvil s pánem, který byl skutečně na hraně sebevraždy, musel jsem ho nechat hospitalizovat. Za jiných okolností by pravděpodobně přišel dřív. Pandemická situace skutečně vytváří nějakou bariéru, snad se ale poslední dobou zmenšuje a dál se zmenšovat bude.