V jedné malebné obci na Valašsku najdeme od minulého roku stavbu, která se může sebevědomě zařadit mezi nejlepší příklady vstupu soudobé architektury do venkovského prostředí u nás. Odvážná a pokorná realizace něžně objímající farní areál vyniká nejen svým elegantním uspořádáním, ale i kvalitně zpracovanými detaily.

Srážka s realitou

Dnes už není žádným překvapením, že při lovu těch nejlepších staveb musejí architektoničtí nadšenci čím dál častěji vyjet z velkých měst do odlehlejších koutů republiky. O nový „bod zájmu“ na mapě se nedávno postaral brněnský architektonický studio AEIOU vedený architektem Janem Vojtíškem a stavebním inženýrem Jakubem Staníkem. Podniknout výlet na Zlínsko za farním centrem římskokatolické církve v Lidečku se vyplatí z vícera důvodů. Občas se stává, že stavby vypadají mnohem lépe na profesionálních fotografiích, takže jejich prozkoumávání na místě je pak zklamáním – v tomto případě je to však spíš naopak a jako bonus tu na vás čeká překrásná krajina podhůří Beskyd.

Na studio AEIOU se obrátil nový lidečský farář Petr Martinka, který projekt nového farního centra převzal po svém předchůdci. To mělo vzniknout na místě chátrajícího kulturního centra, které poměrně hrubiánským způsobem hodným stavební kultury padesátých let zabralo místo hned vedle krásné budovy fary ze šestnáctého století, bez jakékoli vazby na své okolí. Novostavba se vydala zcela opačným směrem. Je to sebevědomá a současně pokorná stavba s velkou mírou empatie vůči svému fyzickému okolí i regionálním tradicím.

Pýcha obce

První, co vás na budově zaujme, je samozřejmě její velmi nezvyklý tvar. O něm prý měli autoři poměrně jasno už v prvních fázích projektování farního centra, jehož investor, římskokatolická farnost Lidečko, požadoval hlavně variabilnější využívání a možnost uplatnění venkovních prostorů. Důmyslnost návrhu tkví především v tom, že jeho uspořádání plní hned několik „služeb“ – kromě samotného vnitřního sálu se zázemím je stavba také jakousi velkorysou pergolou, zídkou jasně vymezující areál farnosti a zároveň představující novodobou protiváhu k historické faře i sousednímu kostelu sv. Kateřiny, k jehož věži se farní centrum stáčí.

Realizace stavby byla v mnoha ohledech vzhledem k její atypičnosti technicky velmi náročná. Tvar si vyžádal zakřivené vazníky z jedlových lepených prvků, velmi obtížnou práci měli také pokrývači, neboť hliníkové plechy bylo potřeba pečlivě nastříhat na jednotlivé kusy, aby na sebe plynule navazovaly v oblouku, a snadné nebylo ani „obléct“ stavbu do pláště ze štípaných šindelů z českého modřínu. Realizaci zajišťovali místní dodavatelé, ať už jde o stavební firmu, nebo jednotlivé řemeslníky. Podle architekta Jana Vojtíška si mnoho z nich při stavbě notně zanadávalo na složité řešení budovy, další však byli rádi za příležitost odběhnout si od konvenčních staveb k takto originálnímu projektu, který byl pro všechny velkou výzvou. A všem je potřeba zatleskat, jelikož se jim podařilo precizně zvládnutými detaily udržet elegantní čistotu a křehkost architektonického návrhu.

Autoři projektu se rozhodli zachovat torzo bývalé stodoly pro zpřítomnění paměti místa. Půvab této staré zdi rovněž doceníte až na místě, když je pěkné počasí, slunce dopadající na ni pouze shora díky lehkému odsazení od pergoly jemně vykresluje všechny její fragmenty. A jak oceňují místní, zídka jednoduše kryje zastřešené venkovní prostory ze severu, takže je lze využívat prakticky po celý rok. Mnozí obyvatelé Lidečka byli k návrhu poměrně skeptičtí, obávali se o to, aby stavba na důležité místo jejich obce dobře zapadla a nepůsobila jako pěst na oko. Výsledek nicméně většinu z nich přesvědčil, za pár let už bude samozřejmou součástí obce a nikdo se nad budovou nepozastaví – pomohou tomu také různá ocenění, která ji jistě neminou. A přijetí napomáhá samozřejmě také fakt, že jde o funkční stavbu, kterou bude většina obyvatel pravidelně využívat, skvěle se hodí k oslavám, kulturním i církevním akcím.