Prezident Miloš Zeman po delší době vystoupil v televizi – od nástupu pandemie se z veřejného prostoru stáhl, poslední dobou měl navíc zdravotní komplikace. Taky trpím drobnými zdravotními komplikacemi, tudíž jsem se na tu Partii na Primě na lůžku díval. A byl to svým způsobem silný zážitek, především díky tomu, jak výstižně ilustroval relativitu plynutí času.

Těch několik měsíců, v nichž se Zeman příliš neprojevoval, najednou působilo jako daleko delší doba, protože prezident v televizi zněl jako ozvěna čehosi dávno minulého, člověk, který předvádí stará čísla světu, který se proměnil nebo přinejmenším tu jeho absenci docela dobře snesl. Teď se Zeman slavně vrátil, aby předvedl to co vždycky, ale znělo to najednou jinak – ne jako projev „velkého hráče“, který má jasno na několik tahů dopředu a je připraven ze skrytu řídit mašinu zdejší politiky směrem, který mu vyhovuje.

Vše přitom bylo při starém – tón otázek moderátorky přeuctivý, prezidentovy odpovědi rozvláčné, plné rozšafného mudrování, číselných údajů, jejichž přesnost se nikomu nebude chtít kontrolovat, a taky nepřesností ve věcech obecně známějších.

Prezidentovo dětinské trvání na tom, že se v kauze pověstného neexistujícího článku Ferdinanda Peroutky nemýlil. Působilo právě dětinsky, ne jako projev zpupnosti vrcholné moci, ale jako symptom tragikomické pošetilosti člověka, který zřejmě má za skutečně absurdní představu, že by si mohl něco prostě špatně pamatovat – přitom důkazů té nesloužící paměti během rozhovoru poskytl víc.

A jistě taky další příklady typické zemanovštiny – mstivost vůči předsedovi Senátu, kterého už nadále nebude zvát na schůzky nejvyšších ústavních činitelů k zahraniční politice, i vůči vdově po Jaroslavu Kuberovi, vůči níž si neodpustil nějakou tu nemístnou poznámku a tvářil se při tom, jak moc je nad věcí. V debatě o cestě předsedy Senátu na Tchaj-wan se taky tvářil jako rozhodčí, který ten spor píská z nebe, a zároveň důsledně držel linii vstřícnosti vůči čínským přátelům. Z věcného hlediska prostě nic nového.

Jenom se z těch známých jednotlivostí skládal jakýsi nový dojem – dojem politika za zenitem, ztrácejícího kontakt a relevanci, dosluhujícího činitele blížícího se k půli druhého funkčního období. Jistě schopného tu a tam někomu „zasolit“, nepředstavujícího ale nějaké centrum, kolem nějž by se mohly soustřeďovat síly, jež budou pro českou politiku v dlouhodobější perspektivě určující. Dívat se na prezidenta bylo trochu jak sledovat vystoupení kapely, která je na scéně už pěkně dlouho a někdy během těch let se změnila v ne zrovna povedený „revival“ sebe sama.

Hlavu státu na obrazovce vystřídal předseda vlády Andrej Babiš ve střetu s předsedou Senátu Milošem Vystrčilem. A bylo to vystoupení, které volalo po statusu památnosti. Agresivní výlevy pronášené velice špatnou češtinou, obsahově dost prázdné, což ovšem měl kompenzovat značně osobní ublížený tón. Bylo to vystoupení, které jako kdyby si říkalo o to, aby bylo zpracováno v množství internetových memů, což se možná i stane.

V řadách premiérových mediálních poradců by mělo způsobit „červený poplach“. Kondicionál je tady namístě. Mělo by. V nějakém jiném světě. Troufám si odhadnout, že Babišovy včerejší výlevy premiérovou popularitou nijak neotřesou. Protože náš premiér má zvláštní dar, co by u jiného prošlo jenom s obtížemi, jemu projde snadno, možná to dokonce jeho dominanci ještě posílí.

ANO a jeho šéf nejsou neotřesitelně populární navzdory předsedovu vystupování, ale možná i díky němu. Mohou se v něm slyšet i ti, kdo cítí podobnou naštvanost a souzní s tím předváděným znechucením, do technokratických frází zabalenou prázdnotou, štítivostí vůči čemukoliv, co by se dalo označit za přesvědčení.

Je možné a taky snadné se Babišovi smát, v tom smíchu ale nutně je i podtón bezmoci. V premiérově vystoupení je možné vidět dost neveselý obraz toho, co představuje hlavní a rozhodující proud v české politice. A také je to obraz soupeře, s nímž zdejší stoupenci demokracie dokážou zatím hlavně prohrávat.