Světem financí a politiky otřásá skandál Pandora Papers. Mezinárodní skupina investigativních novinářů získala důvěrné dokumenty, které popisují podezřelé machinace mocných tohoto světa v daňových rájích. Mezi nejznámějšími jmény, která se ve složkách objevují, jsou jordánský král Abdulláh II., prezident Ukrajiny Volodymyr Zelenskyj, bývalý britský premiér Tony Blair a samozřejmě předseda české vlády Andrej Babiš.

Mezinárodní konsorcium investigativních novinářů (ICIJ) píše, že dokumenty odhalují „finanční tajemství 35 současných a bývalých světových lídrů, více než 330 politiků a veřejných osobností v 91 zemích a teritoriích“. I když nikdo nepochybuje o tom, že dokumenty jsou pravé a popisují transakce, ke kterým opravdu došlo, je dobré mít se na pozoru. Konsorcium neuvádí, jak k dokumentům přišlo. Je to logické, novináři chrání své zdroje. Zároveň to však navozuje morální dilema. I když často takzvaní whistlebloweři jsou vzývaní jako nesobečtí hrdinové, kteří upřednostnili dobro věci před kariérou, penězi a bezpečím, málokterý z nich se rozhodne vynést utajované informace z čistě altruistických důvodů. Hrozí tudíž nebezpečí, že žurnalisté a veřejnost se stanou figurkami ve složité hře.

Jakousi případovou studií tohoto fenoménu je zřejmě nejslavnější novinářská kauza historie, totiž Watergate. Dne 17. června 1972 byla skupina mužů přichycena při vloupání do sídla americké Demokratické strany v komplexu Watergate. Následná investigativní práce Boba Woodwarda a Carla Bernsteina z deníku The Washington Post odhalila, že jde o bývalé operativce CIA řízené lidmi z okolí prezidenta Richarda Nixona. Jestli Nixon věděl o vloupání předem, se nikdy nepodařilo prokázat, rozhodně byl však zapojen do snah celou aféru zamést pod koberec. Nixon nakonec abdikoval a řada vládních představitelů skončila ve vězení, včetně Johna Mitchella, jenž býval Nixonovým ministrem spravedlnosti.

Z Woodwarda a Bernsteina se staly novinářské legendy a prototypy investigativců (či aspoň z jejich filmových verzí, kdy je ztvárnili Robert Redford a Dustin Hoffman). Klíčovým zdrojem Woodwarda a Bernsteina byl whistleblower dlouho známý pouze pod přezdívkou Hluboké hrdlo. Tato tajemná postava byla pak v dalších letech symbolem neohroženého zdroje, který se rozhodl pro správnou věc.

V roce 2005 muž jménem Mark Felt prozradil, že Hlubokým hrdlem byl on, což celý narativ Watergate značně zkomplikovalo. Felt byl dlouhodobým agentem FBI. Do úřadu nastoupil v roce 1942 a časem se vypracoval na třetího muže v hierarchii federální agentury. V roce 1972 zemřel dlouholetý ředitel FBI J. Edgar Hoover, jeho zástupce a věrný pobočník Clyde Tomson krátce poté odešel do důchodu. Felt předpokládal, že jako nejvýše postavený agent bude jmenován ředitelem. Nixon však jmenoval L. Patricka Graye, člověka mimo struktury FBI. Za Hoovera totiž úřad značně zdivočel. Ředitel ho využíval jako soukromou zpravodajskou agenturu a šuškalo se, že má složku na všechny lidi ve Washingtonu. Zbavit se ho chtěli již prezidenti John F. Kennedy a Lyndon B. Johnson, avšak neodvážili se. Když se problém vyřešil biologicky, Nixon nechtěl jmenovat k Hooverovi loajálního Felta, protože ten by pokračoval v jeho odkazu, a doufal, že Gray dokáže FBI dostat pod kontrolu. Nicméně Gray ve funkci plaval, a tak v klíčové době řídil FBI de facto Felt.

Někde tady je potřeba hledat důvody pro Feltovo rozhodnutí začít pouštět úniky o vyšetřování Watergate do médií. Byl zklamaný, že byl přeskočen v následnictví po Hooverovi, měl pocit, že Nixon se snaží omezit nezávislost služby a pošlapal Hooverův odkaz. Rozhodl se tedy prezidentovi pomstít.

Z kauzy, kterou rozlouskli dva mladí a zarputilí novináři, se tak stává příběh pomstychtivého zpravodajce vodícího za nos nezkušené žurnalisty, kteří pouze přepisovali jeho moudra. Část historiků se navíc domnívá, že informace, jež Felt Woodwardovi a Bernsteinovi předal, nemohly pocházet pouze z oficiálního vyšetřování. Je možné, že FBI vedla operaci proti Bílému domu a odposlouchávala prezidenta.

To neznamená, že Nixon nebyl vinen, rozhodně byl. Ale situace, kdy oficiální dvojka a de facto jednička federální policie jde proti prezidentovi, je z politického a ústavního hlediska mimořádně pochybná.

Zhrzení zaměstnanci a tajné služby hrají hlavní roli i v dalších únicích informací a skandálech v posledních letech. Pandora Papers jsou jen poslední aférou ze série uniklých bankovních dokumentů.

První takovou kauzou byla aféra LGT v roce 2008. Tehdy německá rozvědka BND koupila důvěrná data od Hanse Kiebera, počítačového technika v lichtenštejnské bance LGT, a na jejich základě začala se zatýkáním za daňové úniky. Informace od Kiebera nakoupily i další státy. Zároveň unikly do světových médií.

Motivace BND a dalších policejních a tajných služeb je celkem jasná. Západní vlády se snažily pochytat neplatiče daní a vytvořit tlak na Lichtenštejnsko, jeden z posledních daňových rájů v Evropě se silnou tradicí bankovního tajemství. Alois z Lichtenštejna, dědic trůnu a regent Lichtenštejnského knížectví, to označil za „útok“ na svou zemi. Je třeba dodat, že knížecí rodina přímo vlastní banku LGT.

Tehdejší Kieberův právník o svém klientovi tvrdil, že informace zveřejnil, neboť chtěl odhalit nekalé finanční machinace. Kieberovy úmysly však nejspíš nebyly úplně čisté. Jednak o tom svědčí 4,2 milionu eur, částka, kterou za data zaplatili Němci. Kiebera také vyšetřoval kvůli podvodu lichtenštejnský prokurátor, ve Španělsku údajně použil nekrytý šek na koupi domu. Kieber vyhrožoval, že pokud mu Lichtenštejnsko nedá nový pas, identitu a neukončí jeho vyšetřování, zveřejní utajované informace. Dokonce poslal dopis a vyděračskou nahrávku Aloisovi a lichtenštejnskému knížeti Hansu-Adamovi.

Po skandálu LGT se objevily tři široce medializované úniky důvěrných finančních informací. Ty dostaly název Panama Papers, Paradise Papers a nyní Pandora Papers. V případě Panama a Paradise Papers se jako první dostala k dokumentům redakce listu Süddeutsche Zeitung, která následně přizvala ke spolupráci Mezinárodní konsorcium investigativních novinářů. V případě Pandora Papers konsorcium bylo zřejmě zapojeno od začátku.

Kauzy také spojuje fakt, že o tom, jak data unikla, se téměř nic neví. V případě Panama Papers redakci Süddeutsche Zeitung kontaktoval v roce 2016 John Doe, v angličtině jméno běžně používané pro anonymy. Jeho pravou identitu prý neznají ani novináři, kteří s ním spolupracovali. Komunikoval pouze on-line a předal jim interní dokumenty panamské právnické firmy Mossack Fonseca.

Paradise Papers získal Süddeutsche Zeitung v roce 2017. Společnost Appleby, specializující se na zakládání offshorových firem, ze které část dokumentů pocházela, tvrdí, že data jí ukradli hackeři.

O původu Pandora Papers zatím nevíme nic

Své motivy poodhalil jen John Doe, když publikoval esej s názvem Revoluce bude digitalizována. V něm popisuje, jak se již nemohl dívat na údajné zločiny, kterých se Mossack Fonseca dopouštěla. Vyzývá ke změně zákonů a větší policejní aktivitě. Přes jeho vzletné myšlenky nelze vyloučit, že jde o dalšího zneuznaného zaměstnance. Také smazává rozdíl mezi nelegální aktivitou a daňovými úniky a legálními, i když možná morálně pochybnými finančními operacemi.

Příkladem je Tony Blair. Ten podle Pandora Papers ušetřil na daních zhruba 300 tisíc liber (asi devět milionů korun) pomocí naprosto legální finanční operace. Jak neopomenuli připomenout škarohlídové na britské pravici, stejnou operaci k ušetření na daních použil před lety deník The Guardian, který má na starosti britskou část Pandora Papers. Přesto se jeho jméno objevuje vedle podvodníků a evidentních zločinců.

Samotné ICIJ má konflikt zájmů. Mateřskou organizací je americké Centrum pro veřejnou integritu (Center for Public Integrity). To za svou misi považuje „investigativní reportování“, které odhaluje „zradu důvěry veřejnosti mocnými zájmy“. Zároveň však bylo obviněno, že je skrytou lobbistickou skupinou. Tlačit mělo například na reformu financování politických kampaní.

John Doe ve svém eseji zmiňuje dalšího problematického whistleblowera, který se zapletl s tajnými službami, totiž Edwarda Snowdena. Ten v roce 2013 vynesl informace týkající se masivního sledování americkou agenturou NSA.

Snowden, jež se k datům dostal jak kontraktor pracující pro NSA, tvrdí, že byl motivován čistými úmysly. Jako libertarián brojící proti mocnému státu považoval za nutné, aby veřejnost věděla o aktivitách NSA. Kritici však upozorňují, že kromě sledovacího programu NSA Snowden odhalil i informace, do kterých veřejnosti nic není. Například jak USA spolupracují se Švédskem a Norskem na špionáži proti Rusku. Pak je tu fakt, že Snowden uprchl před americkými úřady do Ruska, což mu na důvěryhodnosti nedodává. Pokud nebyl ruským agentem již předtím, je nepochybné, že ruské tajné služby ho patřičně „vytěžily“, než dostal povolení k pobytu.

Podobným případem je další známá figura z řad whistleblowerů, Chelsea Manningová. Narodila se jako Bradley Manning, měla silné politické názory, velké psychické problémy, vyrůstala v dysfunkční rodině, šikanovali ji jak ve škole, tak poté v armádě. Nakonec ji armáda jako zpravodajského analytika vyslala do Iráku, do války, se kterou nesouhlasila. Tak zkopírovala důvěrné informace včetně diplomatických depeší a armádních dokumentů a předala je WikiLeaks. V tomto případě spíš než o znepokojeného občana jde o hluboce nešťastného člověka, který se mstí celému světu.

Zajímavé je, že Kiebera, Snowdena a v podstatě i Manningovou spojuje skutečnost, že v podstatě šlo o nízko postavené zaměstnance, kteří však měli přístup k interním komunikacím.

Andrej Babiš tvrdí, že zveřejnění Pandora Papers je politický útok na něj těsně před volbami. Mnohem pravděpodobnější je, že nějaký administrátor sítě nesnáší svého šéfa.