Nedávno se mi podařilo v rubrice Echo týdne (viz č. 19/2021 – pozn. red.) poplést křestní jméno ministryně práce a sociálních věcí, kaju se za to. Nezabrání mi to ale zastavit se u výrazného momentu minulého týdne, v němž Jana Maláčová opět sehrála podstatnou úlohu. Poskytla totiž rozhovor Seznam Zprávám. Značně sebevědomé interview, dalo by se říct.

Pozoruhodně například ilustrovala to, jak je přijímána voličskou veřejností, především jejím mladším segmentem: „Byly doby, kdy jsem jezdila po fabrikách, kde mě vzali učňové ke svým skříňkám a tam měli vylepené moje fotky. A říkali – vy jste naše Venezuela...“ Je značně obtížné nechat takto štěpnou sentenci nepovšimnutu. Mnoho uživatelů si jí skutečně všimlo a šířili její slávu do virtuálního světa. Většina komentářů se soustředila na paní ministryni a realističnost jejího vnímání jí samé. Moji imaginaci ale rozdráždila představa těch učňů. Nevím, jak se jim dneska žije. Ale třeba se od roků mého mládí nic nezměnilo a „učňovská mládež“ (strašný výraz) tráví čas jen vysilujícími šichtami ve fabrikách a internátem, kde je zavírají, pod zámkem drží, jedinou povolenou zábavou je pro ně sledování černobílé televize ve společenské místnosti a tiché snění na cimře po večerce v deset. Jsou odstřižení od světa, nemají jiný zdroj informací než odborářský tisk. Mnoho obrazů, na nichž by oko spočinulo s chutí, se v něm nenajde, krása tak chybí. Jen občas, když svou politiku na stránkách vysvětluje sličná ministryně. To je pak o tiskovinu zájem a po celém internátě je slyšet energické nůžek stříhání. Do skříňky si ti věznění chlapci ty fotky vylepí, aby ta chvíle po práci, když z jejich ramen nakrátko spadne tíha věčné rachoty, byla zvláštní ještě něčím navíc. Naše Venezuela. To slovo jim zní jinak než pánům starším a o stav veřejných financí se obávajícím, neasociuje bankrot a fronty na benzin. Vyvolává v nich stejné představy jako ve mně, když jsem byl v jejich věku. Čehosi vzdáleného, svůdného, snad vzrušujícího. Je snadné si zvukem toho slova rozvibrovat ušní bubínky. Venezuela. Vždycky a jenom naše.

Ještě větší pozornosti se mezi vládními činiteli těšil ministr zdravotnictví Petr Arenberger. Muž udivující šíře záběru. V době, kdy tyto řádky vznikají, se uživatelé na sociálních sítích smějí kolegům ze Seznam Zpráv, jimž nedopatřením unikla zpráva připravená pro případ ministrova odvolání. Možná je už touhle dobou z Petra Arenbergera exministr (Arenberger na funkci v úterý 25. 5. rezignoval, o den později ho nahradil Adam Vojtěch - pozn. red.). Byla by to škoda. Je to člověk vlastně až okouzlujícím způsobem oprsklý. Měl by mít aspoň tušení, že jeho majetkové poměry a, řekněme, podnikatelské manýry jsou i na současné české poměry docela extravagantní. A že po vstupu do vlády o ně možná média začnou projevovat zájem. A stejně do toho ministrování šel. Člověk se skoro těší, co nového na pana ministra zas praskne. Je to tak. Nežijeme ve spravedlivém světě. Zatímco nudní patroni se dočkají pohoršeného odsudku kvůli lecjaké prkotině, zábavným lidem toho projde docela dost. Tedy zase – nevím, jestli to panu Arenbergerovi prošlo. Vy víte víc. Dejte vědět.

Sociální sítě jsou, jak známo, výtečným zdrojem informací ze života zvířat. Narazil jsem na dvě zprávy o problému toxikomanie mezi příslušníky různých živočišných druhů. Ta první se týkala delfínů, kteří byli kamerou přichyceni při společné a záměrné intoxikaci masem prudce jedovatých ryb. Jakýsi protiklad vůči nim představují ruští medvědi, ti podle pár let staré zprávy britského Daily Mailu kolující po internetu fetují výpary leteckého benzinu z prázdných sudů a s oblibou se takto přivádějí do bezvědomí. Kdo z těch tvorů je nám bližší? Vlastně to vyjadřuje dlouhodobé dilema české politiky. Ke komu patříme? Komu se víc podobáme? Dekadentním delfínům, kteří svoje vybraně úpadkové chutě uspokojují toxickými živočichy dle vlastního výběru a jistě si při tom připadají velice originálně? Anebo je náš duchovní domov mezi ruskými medvědy, pro něž jedinou útěchu v promrzlém světě představuje smrdutá chemikálie? Načichat se jí, praštit sebou, na chvíli zapomenout. A pak se probudit do dalšího mrazivého dne.