Letecká společnost Smartwings se stala etalonem státních zásahů do postkoronavirové ekonomiky. Debatě o ní už se ve veřejném prostoru věnovalo nesrovnatelně víc pozornosti než jakékoli jiné firmě. Právem. Je to ten typ firmy, který měl vážné problémy už před pandemií, která na řadu týdnů odstavila letadla na zemi. Aerolinky, v nichž drží téměř poloviční podíl čínský státní fond Citic, se nevejdou do žádného záchranného státního programu ze série Covid. Doprava z něj byla vyřazena záměrně. Je příliš riziková. Šance, že se peníze ze státem zaručených úvěrů vrátí, je menší než u jiných oborů.

Proto se SW musí projednávat mimo systém a státem garantovaný úvěr pro ně musí schválit sněmovna. Na politické scéně se proti tomu zvedl silný odpor. Ve veřejném prostoru je to ostře sledovaná firma, netěšící se příliš velké popularitě. O kultovních značkách typu Starbucks, zákazníky oblíbených, se v marketingové hantýrce mluví jako o love brands. SW jsou přesným opakem: hate brand. Je to kombinace image low cost dopravce, s nímž má docela dost lidí zkušenost, že je nechal čekat dlouhé hodiny na dovolenkových letištích, a čínského vlastnictví. Jeden z hlavních symbolů vlivu Číňanů v Česku. Evropským šéfem čínského státního fondu Citic je Jaroslav Tvrdík, prezident čínské fotbalové Slavie a svého času šéf Českých aerolinií, které později přebraly právě SW. Low cost a čínské vlastnictví je toxická směs.

Vláda Andreje Babiše si nepopularitu pomoci česko-čínskému low cost uvědomuje, a proto rozehrála maskovací komunikační operaci. Sám Andrej Babiš se tváří, že je tvrdým odpůrcem toho, aby stát garantoval úvěry Smartwings za 900 milionů korun. To není žádná novinka, ale tradiční Babišův kousek. Přesně tak se tváří, že je proti návrhu, aby obchody musely do roku 2027 prodávat povinně minimálně 85 procent českých potravin. Zákon, který je na míru šitý jeho holdingu Agrofert (toho času zaparkovaném ve svěřenském fondu, ovládaném Babišovou ženou Monikou a jeho právníky). Premiér hraje klasickou figuru: Já to nechtěl. To ti moji poslanci.

Stejně tak se dá čekat, že možná teatrálně odejde za dveře, až bude záruky pro SW schvalovat sněmovna. Proti státním garancím se na veřejnosti staví i Babišova ministryně financí Alena Schillerová.

Ve stejné době ale superministr průmyslu a dopravy Karel Havlíček pouští do oběhu analýzu, proč je třeba SW pomoci. Ta má charakter čisté ekonomické fake news. Ministerstvo dopravy poskytlo tabulku s výpočty, jaké přímé ekonomické škody by přinesl případný konec společnosti Smartwings, která usiluje o státní podporu. Celkem by podle ministerstva krach znamenal dopad 1,229 miliardy korun. Do této částky zahrnulo nejen platby na podporu v nezaměstnanosti z úřadu práce, ale také případné ušlé tržby pro státní firmy v oboru, jako je Letiště Praha nebo Řízení letového provozu. Přes 200 milionů jsou také závazky Smartwings vůči těmto firmám. Výpadek daní z příjmů či sociálního a zdravotního pojištění a podpory v nezaměstnanosti vychází zhruba na půl miliardy korun. Ne zcela jasný je ale způsob výpočtu odhadu ztráty tržeb na letištích či u ŘLP: například v případě Letiště Praha očekává ministerstvo, že konkurence by nahradila jen 40 procent letů, v případě regionálních letišť jen 15 procent letů. V této souvislosti je nutné podotknout, že vzhledem k nedostatku letadel loni Smartwings zcela skončily na pardubickém letišti a výrazně zredukovaly svoji přítomnost v Brně a Ostravě.

Celé to ale hlavně stojí na úplně falešné představě, že zaměstnance SW někdo jiný okamžitě nepřijme a její lety okamžitě nenahradí. Že je to strategická firma. Ani náhodou. O linky po Smartwings už se přihlásil britský Ryanair. A British Airways ohlásily, že posílí třeba linku Praha–Londýn. SW nejsou strategické ekonomicky, ale jen politicky. Jejich vlastník Jiří Šimáně je podporovatel Andreje Babiše a Jaroslav Tvrdík zase pravá ruka prezidenta Miloše Zemana a šéfa sociální demokracie Jana Hamáčka. Je otázka, proč tak strategické firmě nepomůže Peking, který v ní má na rozdíl od českého státu velký podíl.