Věrni svým vikinským tradicím se Norové dali do plenění českých národních pokladů. Aspoň to tak vypadá. Rozhodli se totiž vytvořit vlastní verzi české filmové pohádky Tři oříšky pro Popelku, trvalky vánočního programu tuzemských televizních stanic. A nejenom tuzemských, i norské publikum k ní zjevně má sentimentální vztah. Pohádka ale byla ve Skandinávii „upgradovaná“, objeví se v ní záběr na dva líbající se muže. Diváci mimo Norsko ale měli být toho obrazu ušetřeni, protože ho neobsahuje verze filmu určená pro mezinárodní trh. Tahle skutečnost se jaksi ztratila v překladu, což bylo potřeba vysvětlit tiskovými prohlášeními.

Nějak se totiž stalo, že si část publika na sociálních sítích dovodila, že ten střih si vymínil tuzemský distributor, protože pohled na líbající se muže by českému divákovi přišel svatokrádežný, nebo tak něco. Češi v tom ale byli nevinně, nakonec si díky tomu krátkodobému vzedmutí diskurzu vydobyli právo vidět film v původním sestřihu, ve srovnání, dejme tomu, s Portugalci dostanou „plnou palbu“. Pozoruhodné na té zdejší debatě bylo, jak automaticky část uživatelů situaci interpretovala tak, že zásah do filmu si vynutila česká nesnášenlivost vůči všemu odlišnému. Hezký příklad toho, jak smyslem debat a vůbec vyjadřování se na sociálních sítích často je dojít co nejrychleji k pocitu intelektuální nadřazenosti a nevynaložit přitom ani minimální intelektuální úsilí.

Další na internetu hojně probíraná kulturní kauza se týkala divadla. Činoherní klub musel stáhnout z repertoáru hru Martina McDonagha Ujetá ruka, protože postavu černocha Tobyho v ní se začerněným obličejem hrál bílý Čech Ondřej Sokol (viz též Weissův výběr – pozn. red.). Podmínkou autora přitom je, že do té role bude obsazen černošský herec. Diskutovalo se zaujatě a místy i výživně. Pokud někdo čeká na můj názor, je vyvážený. Domnívám se třeba, že autoři si mohou klást podmínky, jaké se jim klást zamane. Jako divák bych asi v situaci, kdy černou postavu hraje bílý herec, dal přednost tomu, aby nebyl nijak nalíčený, ten černý make-up by mě rušil. Jiná věc je představa, že představitelé divadelních či filmových postav by s těmi figurami měli sdílet jejich rasovou či jinou identitu, přičemž některé hranice původu či zkušenosti se považují za nepřekročitelné, není možné to dokázat pomocí empatie, představivosti, ničeho. Samozřejmě tohle „rasově neodpovídající“ obsazení může být na překážku, nebo dokonce absurdní, pokud je právě barva kůže pro danou postavu nějak podstatná, definuje ji ve vztahu k dalším figurám a světu, v němž se dílo odehrává. V zemi, kde není zrovna dostatek černošských herců, by to ale znamenalo hry s takto koncipovanými třeba černošskými postavami neuvádět vůbec. Nevím, jestli zrovna tohle pomohlo rozšířit povědomí o tom, jak a v čem je zkušenost třeba černých Američanů specifická. A pak samozřejmě existuje množství postav, u nichž na barvě kůže jejich představitele vůbec nezáleží. Velice se těším na nové filmové zpracování Shakespearova Macbetha v režii Joela Coena, v němž titulní postavu hraje Denzel Washington. Ne proto, že bych předpokládal, že ze skotského krále udělá „černou“ postavu, ale proto, že je to pro danou roli skvělý herec. A v Macbethovi je úplně jedno, jakou má kdo barvu kůže, protože ta hra vypráví o čemsi univerzálním. To až policejní hlídání hranic identity ale popírá, že něco jako univerzální lidská zkušenost existuje, a proto není například možné, aby se na pódiu stal běloch na chvíli černochem. A proto ani nikdo nemůže být schopen vidět svět očima někoho, kdo jeho identitu nesdílí, nikdy si to nemůže představit, stejně jako si nedokáže představit, jaké to je, těma očima se dívat. V tom případě by se ale McDonaghova Ujetá ruka neměla hrát vůbec nikde. Je sice pěkné, že si její autor vymínil, jaký původ má mít herec představující Tobyho. Podle stejné logiky, která odmítá „blackface“ na tváři Ondřeje Sokola, by měla být odmítnuta i hra, jejíž autor Martin McDonagh – bílý Ir narozený v Londýně – má tu drzost napsat postavu černého Američana.