I do našich médií pronikl jeden z hojně komentovaných článků v USA posledních dnů – reportáž New York Times o smrti dvou amerických cyklistů, které na jejich cestě kolem světa v Tádžikistánu zavraždil gang radikalizovaný Islámským státem. Je to ideální projekční plátno pro naši dobu. A ukazuje tu dobu jako dost nehezkou. Tak nehezkou, že se v ní najdou lidé, kteří citují pasáž jednoho ze dvou cyklistů o tom, že lidé jsou dobří a „zlo je vymyšlený pojem“, se samolibým zadostiučiněním hraničícím se škodolibostí. To, že jejich světonázor se potvrdil a naivita byla potrestána, jako by pro ně bylo důležitější než úcta před ztrátou lidského života. Jiní pak vyzdvihují mrtvé cestovatele jako vzor a „inspiraci“, lidi, kteří šli za svým snem.

Článek plní funkci projekčního plátna velmi dobře, protože je dobře napsaný. Napsala ho jedna z nejlepších reportérek New York Times Rukmini Callimachiová, která jako specialistka na ISIS dojmu, že zlo je vymyšlený pojem, nepodléhá (až budete někdy v pokušení chtít vypadat chytře a říct, že ISIS se přihlásí i k tomu, když někde bouchne výfuk, přečtěte si nejdřív něco od ní). Je to prostě shrnutí, z něhož si můžeme udělat svůj obrázek o tom, co se stalo. A z digitální stopy obou cestovatelů, jež je bohatá.

Když se do příběhu dvou nešťastníků ponoříme, musíme uznat, že ty jednoznačné soud na to nejexponovanější zmíněné téma jsou přehnané. Dva cestovatelé totiž šlapali po Africe, Evropě a Střední Asii rok, a než je zastihl šeredný konec, zažili taky s pestrým vzorkem lidství dobré zkušenosti.

Soudobý žánr příběhů naivních západních cestovatelů aspirujících na Darwinovu cenu k poslední létům patří. Některé jsou komické, jako třeba Mark Boyle, Brit, který se v roce 2008 rozhodl dojít pěšky a bez peněz z Bristolu do rodiště Máhatmy Gándhího v Indii. Došel do Calais, kde, slovy Guardianu, „zjistil, že, jelikož bez znalosti francouzštiny neumí vysvětlit smysl své pouti, a také kvůli tomu, že v této oblasti Evropy se obtížně shání veganská strava, mu hrozí vyhladovění,“ a vrátil se domů. Některé méně komické. jako třeba italská umělkyně Pippa Bacca, která se v roce 2008 vydala stopem z Milána do Jeruzaléma ve svatebních šatech s mottem „manželství mezi různými národy a státy“. Po třech týdnech byla v Turecku znásilněna a zavražděna.

Výlet dvou Američanů do této kategorie bláznů, jejichž cesta měla být gestem prakticky dokazujícím nějaký nesmysl, přímo nepatří. Cestovali primárně proto, že je to prostě bavilo. Ale člověk si udělá představu, proč jejich příběh tolik a často tak nepěkně rezonoval. V to je taky jeho cena.

Oba dva cestovatelé byli totiž přímo karikaturou současných amerických progresivních „mileniálů“. Bylo jim shodně dvacet devět a oba vystudovali Georgetownskou univerzitu ve Washingtonu, jednu z těch prestižnějších v USA. O Lauren Geogheganové víme, že zůstala na Georgetownu pracovat v univerzitní administrativě. To je profese, jejíž řady v poslední dekádě nesmírně nabobtnaly. A také jedna z profesí, v níž progresivní světonázor vládne nejmonolitičtěji. Souvislost mezi stále rostoucím školným, na něž si progresivní kruhy stěžují, a bobtnáním zmíněné profese často v progresivních kruzích uniká pozornosti.

Jay Austin pracoval pro vládu, konkrétně pro Ministerstvo bydlení a místního rozvoje (HUD). Byl to ten správný obamovský idealista. Jedním z jeho příspěvků ke zlepšení práce úřadu bylo, jak čteme ve Washington Post, že prosadil, „aby úřad dotoval zaměstnancům sdílení kol, čímž bude propagovat zdravý životní styl a ušetří na dotacích na dopravu“. Na zaměstnance úřadu snažícího se Američanům pomoci k bydlení měl Austin sám nekonvenční představy o bydlení – bydlel v mobilním minidomku, který si sám postavil, s plochou třináct metrů čtverečních. Ne, nikde není doloženo, že by z titulu své funkce prosazoval, aby tak žili všichni.

Oba dva byli v devětadvaceti bezdětní a svobodní, on vegan, ona vegetariánka.

Takto popisuje Austin své rozhodnutí dát výpověď a vydat se na cestu:

„Začalo mě unavovat, že trávím nejlepší hodiny dne před svítícím obdélníkem, že vybarvuji nejlepší dny svého života tahy šedé a béžové. Zmeškal jsme až příliš západů slunce, otočen zády. Nesledoval jsem příliš mnoho bouřek, nevšiml si příliš mnoha lehkých větříků. Venku v tom velkém, krásném světě existuje kouzlo, a já už jsem dávno ze své kancelářské kóje vyškrabal poslední zbytky toho, co mohla dát. Vím že existuje jiný způsob života. Trochu jsem se o něj pokoušel. Ale teď je čas se mu oddat. Jít do něj naplno. Jsme vděčný za toto privilegium. Privilegium oddat se něčemu.“

Privilegium je jedno z těch ideologických slov, která přišla do módy v posledních deseti letech. V tomto případě je ale velmi na místě. Devětadvacetiletý řadový úředník v zemi, jež si stěžuje, že střední třída vymizela, může praštit se zaměstnáním a vydat se na roční či bůhvíjak dlouhou dovolenou. I v letech, jež jsou možná soumrakem globalizace, je na světě dost míst tak chudých, že v nich Američan může přežívat prakticky za nic.

Vyrazili z Jižní Afriky, vše, co měli, si vezli s sebou na kolech, spali zpravidla ve stanu. Cestovali (s občasnými přelety) přes Afriku do Egypta, přes Maroko do Španělska, kolem Středozemního moře a přes Balkán do Istanbulu, odtamtud letadlem do Kazachstánu a zas na kolech do Střední Asie. Celou tu dobu měli štěstí. Nejen v tom, že k nim byli lidé převážně vstřícní a velkorysí. Třeba v tom, že Geogheganová onemocní ve Francii tak ošklivou ušní chorobou, že na ni nestačí lékař v Montpellieru, a musí do velké nemocnice v Marseille. Jak by se jí vedlo, kdyby jí ucho chytlo uprostřed Zambie?

Ve věku globalizace a internetu je ale jejich cesta nějaká zvláštní. Západy slunce a bouřky jsou tip top, obloha vysoká, mraky dramatické, lidé pestří. Ale četba cestovního blogu a instagramového účtu, který Austin pilně zaplňoval, je nápadně prosta dobrodružství. Mají svůj cíl – šlapat a někam dorazit. K jeho plnění zaměřují své úsilí. Po cestě řeší nečekané problémy, ale jsou z rodu předvídatelných problémů, jež cyklistovi zákonitě vznikají. A je horko či zima a mění se nadmořská výška. Ale oba Američané zároveň jako by ani snad neopustili Washington. I oni si například ve volném čase stahují a poslouchají podcasty, tak jako v současnosti davy jejich amerických vrstevníků.

Na absolventa elitní univerzity má Austin (ten píše na blog a instagram) nápadně plochý pohled na svět. Že by ho zajímalo, jak lidé kde žijí, jak různé společnosti fungují, jak se vyvinuly v to, co jsou, to ani náhodou. Když vidí nějakou památku, nenapadne ho zaznamenat víc, než že je krásná a že je úžasné, jak je stará. Stejně tak lidé, s nimiž se potkávají, ať už místní, anebo různé podobné nomádské existence, s nimiž se zkontaktují. Báječný člověk, aktivista (i když nevíme, v čem aktivistuje), skvěle jsme si čas s nimi užili, uvařili dobrá jídla. Šlape se dál. Ne každý sice musí umět psát, ale Austin docela umí psát. Jen nic moc nevidí. I myšlenky, pokud na ně dojde, si nese s sebou z Washingtonu. Třeba že ten či onen názor je „eurocentrický“. Nebo že se stydí za prezidenta Trumpa, když milí a velkorysí lidé v Maroku protestují proti přemístění americké ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma. Ale na myšlenky o místním životě dojde málokdy. Nevyjímaje třeba zájem o lidská práva.

Pohled ignorující politiku a vztahy vlády nějaké země s vládou USA a zajímající se o to, jak lidé v té zemi žijí o úroveň níž, pod povrchem ideologií, ve svých dlouhodobých, každodenních zvyklostech, má něco do sebe. Jenže i o tom se dozvíme málo. Zůstává jen vágní, otřepaně romantický pocit, že lidé v chudých, exotických zemích jsou příjemnější než lidé v Evropě se svými kravatami a deodoranty a zkomercializovanými životy (a drahými hotely).

„Díváte se na zprávy a čtete noviny a vede vás to k názoru, že svět je ohromné děsivé místo… Lidé jsou zlí… Neberu to. Zlo je iluzorní pojem, který jsme si vymysleli, abychom se vypořádali se složitostí toho, že jiné lidské bytosti zastávají jiné hodnoty, víry a perspektivy než my,“ zní často citovaná pasáž (Austin ji napsal v severoafrické enklávě Ceuta, jíž se snaží do Evropy proniknout davy uprchlíků včetně agentů ISIS, o čemž nepadne ani slovo).

Je to typický americký názor, ideologie o fundamentální dobrotě a vylepšitelnosti světa, v níž se po druhé světové válce vyvinulo sekularizované americké protestanství (datuje ho slovo „perspektiva“; to by v tomto smyslu asi nepoužil nikdo než Američan jednadvacátého století). Je to hluboce naivní víra, která má své temné stránky. Nedávno zesnulý spisovatel V. S. Naipaul, rodák z britského Trinidadu, choval speciální zášť k západním romantiků, kteří vyhlíželi vzrušení v rozvojových zemích. O „části střední třídy, která ví jen, že je zabezpečená, nemá žádné názory, jen reflexy a neurčité iritace a občas se oddává hrám. Sleduje „revoluci“ jako se sleduje divadlo, jsou to revolucionáři, kteří navštíví centrum revoluce, ale se zpáteční letenkou, lidé, pro něž (…) je to exotický, ale bezpečný bordel.“

Austin nikam revoluci dělat nejede, z toho už mileniálové vyrostli. Ale co tedy přesně dělal? K čemu přesně ostatní „inspiroval“ (další slovo, bez něhož se Američan jednadvacátého století neobejde)? Že dokázal vidět víc západů slunce, aniž by při tom musel přestat poslouchat aktuální podcasty? Že svou víru v neexistenci zla bral tak vážně, že tam, kde realisticky existovalo, ho odmítal brát na vědomí? Na to je po pravdě řečeno ten příběh příliš slabý nejednoznačný. Pro čerstvě radikalizované tádžické mladíky byli nahodilý cíl, cyklisty si nevyhlédli, vyjeli proti nim v protisměru. Klidně je mohl stejně dobře srazit opilý řidič ve Francii.

Spíš ta zbytečnost je nápadná. Ta absence smyslu. To nepochopení pro složitost lidské povahy, o níž se jen mluví. Ta samota – ne že by jim bylo smutno, ale lidské společenství pro ně fakticky nic neznamená. Pro americkou alt-right je to zasloužený konec dvou stupidních obamovců. Ve skutečnosti je to spíš smutná momentka z konce dějin.