Říká se, že Francie je jednou z posledních evropských zemí, v nichž ještě existuje politika. Emmanuelu Macronovi se podařilo být zároveň na obálkách velkých publikací v roli designovaného zachránce liberalismu před náporem populismu a zároveň být přirovnáván k Donaldu Trumpovi – což dávalo smysl v tom ohledu, že byl v politickém smyslu outsider a vyhrál volby navzdory stávajícímu stranickému establishmentu.

Macrona pak stálo za to sledovat kvůli novým myšlenkám a koncepcím pro Francii i Evropu, kterými hýřil, či je spíš nadhazoval. Neváhal občas jít proti stávající ortodoxii, nebo se přinejmenším neuzavíral jinačím myšlenkám. Přinejmenším chápal to, že politika musí být víc než jen procedurální, že potřebuje velké, inspirující příběhy. Proto, jak řekl, nemá rád postmodernu s její snahou všechny velké příběhy dekonstruovat a strhnout na zem.

Zároveň se ukázal jako když už ne velmi kompetentní vládce, tak aspoň jako velmi kompetentní převlékač kabátů. Jeho modernizační program po vzpouře Žlutých vest zastoupila relativně konzervativní politika, zejména pokud jde o imigraci, integraci přistěhovalců a ochranu hranic. V létě, když Amerikou zmítaly demonstrace Black Lives Matter a Antify, prohlásil, že ve Francii se sochy strhávat nebudou. Minulý týden jeho ministr školství oznámil posílení výuky latiny a řečtiny.

Oznámil to velmi moderní formou – desetiminutovým videem, které mělo za den přes dva miliony zhlédnutí. Televizní rozhovor, který následně večer poskytl, přitáhl sedm milionů diváků; debata uchazečů Republikánů o nominaci, jež se vysílala paralelně na jiné stanici, jich přitáhla jen dva. Uvidíme, jak nový kandidát zamíchá průzkumy.

Video perfektně demonstrovalo rozdíl mezi Evropou a Amerikou, případně rozdíl mezi Zemmourem a Trumpem, k němuž se někteří snaží ho přirovnávat v nudné snaze pospojovat ho se všemi standardizovanými indikátory zla – populismus, antisemitismus, fašismus atd. – znáte to. Příznačná je nejvýraznější reakce na projev: po vizuální stránce se záběr na mluvícího Zemmoura střídal s montáží obrazových prvků z historických dokumentárních záběrů i filmů. Média okamžitě začala řešit, že Zemmour nemá povolení od držitelů autorských práv, kteří už se ozvali. Působilo to jako objev nové metody boje s populistickými politiky – zastavíme je autorskými právy.

Zatímco Trumpův projev je slovní salát ustavičně se rozpadajících souvětí, Zemmour mluví jako erudovaný historik a zkušený televizní komentátor a polemik. Jeho video je nejkonzistentnějším, nejpropracovanějším manifestem evropské postliberální pravice, jaký můžeme najít. Zároveň to ukazuje, že vskutku žádný panevropský démos neexistuje, protože tento projev, pro leckoho šokující a matoucí, je shrnutím toho, co Zemmour a jiní ve Francii říkají dlouho. To není žádné tápavé sahání po zárodcích myšlenek, nýbrž jejich rozvinuté, vyzkoušené formulace.

Francie Zemmourova projevu je sice těžce zkoušená a zničená, ale není vyřízená. Zkoušená kvůli elitám, které ji vedou: „Samozřejmě vámi opovrhují. Mocní, elity, lidé správných názorů, novináři, politici, akademici, sociologové, odborářští vůdci, církevní autority… Říkají vám, že to, čemu věříte, je mýtus, že je to falešné, že je to špatné. Ale vy jste pochopili, že to jsou oni, kdo jsou falešní, kdo se mýlí a kdo vám škodí.“

V centru je samozřejmě islámská imigrace a Zemmour tu expresivněji než slova nechává mluvit filmové záběry – střetů s policií či ulic zablokovaných hromadně se modlícími muslimskými muži. Zatímco Donald Trump svou kandidaturu uvedl slovy o mexických znásilňovačích, Zemmour zvedne oči od papíru, podívá se do kamery a řekne: „Nedovolíme jim, aby nás nahradili.“ Což je narážka na koncepci „Le grand replacement“, jež má svůj původ u francouzského intelektuála Renauda Camuse a je strážci diskurzu kvalifikována jako konspirační teorie. Což ve své kompletní formě se všemi detaily může být. Ale jako shrnující postřeh, že současné elity mají raději přistěhovalce než méně vzdělané vrstvy vlastní populace, je to pravda, nebo přinejmenším obhajitelná teze. Od Zemmoura je to jasné sdělení: Ano, já vím, že se to nesmí říkat. Budu to říkat.

Fanoušci Zemmoura rozeznají od směšných oportunistických napodobitelů, třeba od bývalého eurokomisaře Michela Barniera, který se nyní snaží získat nominaci Republikánů razantními návrhy na zastavení imigrace. Zemmour má konzistentní konzervativní uvažování, historie a národ jsou pro něj živoucí, rozhodující skutečnosti. Minulost je stále přítomná, je to něco, co jsme obdrželi a co máme povinnost předávat dál. „Kandiduji, aby se naši synové nemuseli podrobovat,“ říká. A taky: „Nechci Francii reformovat, ale zachránit ji.“ Je jasné, že tohle není žádný technokrat.

Na Zemmourově vizi nebo představení nebo projektu jsou nejméně dva základní problémy.

Zaprvé, on do určité míry ztělesňuje některé problémy, které jeho projekt kritizuje a snaží se je překonat. Kdo vlastně je? Novinář, komentátor, spisovatel. Tvůrce významů, zaujímač postojů. Který v životě nic neřídil a neorganizoval. Je to, podobně jako Donald Trump, influencer. Upíšete-li se mu, může vám zaručit, že vám po celé prezidentské funkční období bude dodávat uspokojení z toho, jak to zase liberálním elitám nandal ve svém posledním televizním vystoupení/článku/tweetu. Politik jistě musí umět vytyčit vizi. Ale pak tu jsou neúprosné požadavky reality a státní mašinerie. Jakou dává někdo jako Zemmour záruku, že s nimi bude umět zacházet, a nedopadne jako Trump?

Zadruhé, nejnápadnější na celém jeho videu je to, jak intenzivně žije minulostí. „Národ Johanky z Arku a Ludvíka XIV., Bonaparta a de Gaulla, rytířů a dam, Huga a Chateaubrianda, Pascala a Descartesa, La Fontainových bajek, Molièrových postav a Racinových veršů, Notre-Dame a zvonic venkovských kostelů…“

„Tento národ, frivolní i brilantní, národ, který miluje literaturu i vědu, národ, který je inteligentní, ale i hravý, národ Concorde a jaderné energie, národ, který vynalezl film a automobil…“ A zazní ještě mnoho dalších slov o francouzských kvalitách, vítězstvích, porážkách a jedinečných vlastnostech.

To je nacionalismus, který může někoho děsit, ale není na něm nic špatného. Je inkluzivní, co se týče různých soupeřících dějinných tradic, nelze ho obvinit, že konstruuje nějakou „problematickou“ reakční kontrahistorii (jedním z vizuálů, které se videem mihnou, je i záběr Belmonda z Godardova filmu U konce s dechem. Zemmour ho akceptuje a vyzdvihuje jako oslavovanou součást kulturního dědictví a neřeší, zda Godard nebyl náhodou vlivným agentem postmoderního nihilismu). Každý rodič má taky své dítě nejraději na světě.

To, co vzbuzuje rozpaky, je, že minulost je důležitá, ale co dál?

Americký komentátor a veterán Silicon Valley Antonio Garcia Martinez nedávno přišel se zajímavou formulací, že „vaše politická loajalita už není definovaná pozicí na pravolevém spektru, ale tím, do jakého roku by se podle vás měla společnost nějakým kouzlem vrátit“:

„Pokud jste centristický neoliberální globalista, toužíte po poklidných dnech za Obamy… Pokud jste ten typ, který má v profilu obrázek katolického světce nebo antické sochy, chcete se vrátit do starých zlatých časů roku 1950 (nebo možná 1450). Pokud jste neocon, jemuž je drahé bombardování ve jménu lidských práv, pak toužíte po vlasteneckém nadšení roku 2003, kdy bylo možné podnikat vojenské invaze do zemí vašeho výběru s příslibem jejich transformace na jeffersonovskou demokracii. Když jste si založili kariéru na boji proti Trumpovi 24 hodin denně, přejete si (i když možná jen podvědomě), aby byl zase rok 2017, a rádi byste si Trumpa oživili, abyste ho zase mohli zabít na Twitteru… Jenže dějiny nemají brzdový pedál, natož tlačítko Rewind.“

Seriózní vize orientovaná na budoucnost chybí.