KOMENTÁŘ Mariana Kechlibara

Woko Haram aneb jak i válečníci kulturních bitev přicházejí o iluze

KOMENTÁŘ Mariana Kechlibara
Woko Haram aneb jak i válečníci kulturních bitev přicházejí o iluze

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Freddie de Boer, nenapodobitelný levicový komentátor, který pro svoji originalitu putoval z redakce do redakce tak dlouho, až skončil na placeném serveru Substack, přišel nedávno se skvělým pojmem: Woko Haram. Čtyři slabiky dokonale odrážejí podstatu destruktivního šílenství, kterého se „woke“ davy dopouštějí: zničit všechno, co není v souladu s naší představou boha.

„Cancel culture“, situace, kdy se digitální zástup rozhořčených duší opře do jediného člověka a požaduje jeho propuštění z práce, vyhození ze školy apod., je jedním z typických projevů Woko Haram. Poslední dobou jsou ale k vidění dva trendy, které nám snad tuto obludu sundají z krku dříve, než nás úplně zavalí.

První trend je ten, že postup si osvojují i jiné zájmové skupiny, jejichž zájmy se se zájmy Woko Haram nekryjí. Například při současné krizi v Gaze shledalo několik propalestinských aktivistů, že jejich kariéry nejsou vůči digitálním davům zcela imunní. „Shitstorm“ umí rozjet kdokoliv a digitální platformy zatím nedosáhly té míry kontroly nad vlastními uživateli, aby umožnily tento druh chování jen své preferované politické straně, zatímco u té druhé by jej utíply v zárodku.

Druhý trend je pak ten, že i v médiích, od kterých byste to nečekali, se objevují první kritické hlasy. Částečně to může být stav kocoviny z nekončících štvanic, částečně ochladnutí emocí poté, co Donald Trump odešel z Bílého domu. Ale částečně to bude také uvědomění, že okamžik užitečnosti „cancel culture“ pominul a stává se z ní věc, která je nebezpečná všem bez ohledu na tričko politického dresu.

Poslední vlnkou v tomto trendu je článek nadepsaný „Naše digitální minulost se neměla stát zbraní“, který vyšel v New York Times v sobotu 29. května. Jeho autorka si stěžuje na to, jakého zacházení se dostalo mladé novinářce Emily Wildersové, kterou vyhodili z Associated Press kvůli tomu, že na svých sociálních médiích stranila Palestincům. Podle agentury AP se jí pak nedalo věřit, že bude oblast izraelsko-palestinského konfliktu pokrývat objektivně.

Teď, teď jste si toho v New York Times všimli? Noviny, které mají za sebou vyhazovy kvůli použití špatného slova v minulosti, třeba v případě reportéra McNeila, jenž se provinil tím, že po mladé studentce nahlas zopakoval její otázku obsahující slovo „nigger“?

Ale ano, možná si toho všimli opravdu až teď. Jedním z lidí, kteří pronásledovali McNeila, byla Nicole Hannah-Jonesová, jeho kolegyně, která chtěla rozjet „vlastní vyšetřování“ celé věci pro případ, že by vedení novin nekonalo. O pouhé čtyři měsíce později nedostala Hannah-Jonesová definitivu na univerzitě v Severní Karolíně. Samozřejmě to svádí na svoji rasu a pohlaví, ale nemohl to být třeba důsledek toho, jak se zachovala ke svému bývalému kolegovi McNeilovi?

Nejlepší základ diplomacie je reciprocita. Hrozba oboustranně garantovaného zničení patrně stála za tím, že studená válka nikdy nepřerostla v tu horkou, jadernou. V případě kultury rušení je situace poněkud komplikovaná tím, že její řadoví vojáci – běžní uživatelé Twitteru či Facebooku – nic neriskují, na jejich hlavy totiž vystřelené verbální rakety nedopadnou. Ale pokud ztratí chuť se v tomto lynči angažovat „velká zvířata“ z prominentních médií, patrně přestane být tak přitažlivé jako dřív.