Paralelně k vyjednávacímu dramatu mezi vládnoucím ANO a sociální demokracií, kde dohoda o účasti ve vládě čeká na výsledek vnitrostranického referenda v ČSSD, se odehrává jednání Babiše s komunisty. Předseda KSČM Vojtěch Filip zhotovil takzvaný toleranční patent, komunisté za svých 15 hlasů ve sněmovně při vzniku vlády dostali podle vlastních slov možnost promítnout některé své představy do programového prohlášení a vyslat své lidi do státní správy a (polo)státních firem. Co komunisty přivedlo k továrníku a multimiliardáři Babišovi, vysvětluje dlouholetý místopředseda a neoficiální stratég KSČM Jiří Dolejš.

Jak byste převyprávěl podstatu tolerančního patentu, který má váš předseda Filip připravený pro premiéra Babiše?

Že podpoříme vznik vlády, že budeme tolerovat její existenci, což ale znamená jen to, že případné hlasování o nedůvěře nebudeme iniciovat. Dále: vláda s námi bude projednávat priority programového prohlášení, přičemž pro to, co v programovém prohlášení není, a co my přesto chceme prosazovat, máme svobodu hledat si hlasy, kde chceme.

Takže se vám podařilo vznikající vládě vtisknout své programové představy?

My jsme si už ze začátku vytyčili sedm priorit, ty v nějaké dikci v programovém prohlášení vlády skutečně jsou. Začíná to růstem mezd, zejména minimálních. Původně měly růst ve střednědobém plánu, nakonec je v prohlášení formulace, že bude kalkulovatelný růst minimální mzdy na základě určitého předpisu. Na vzorečku, podle kterého minimální mzda bude růst, se musíme dohodnout za chodu vlády. Druhá pro nás důležitá priorita byly důchody. I tady už je první krok na stole. Ve sněmovně prošel prvním čtením tisk vládního návrhu zvýšit základní výměr důchodu, tedy onu menší složku důchodu, kde se ale zvedá všem stejně. To opatření je mířené hlavně na důchodce nad 85 let, kteří jsou na tom hůř. Třetí naše priorita je udržení veřejných služeb, aby se neprivatizovaly, zejména zdravotnictví a vzdělání. Další priority jsou obecné referendum nebo to naše slavné zdanění církevních restitucí.

Snese váš toleranční patent označení opoziční smlouva II?

Nemá až takovou intenzitu. ODS se před dvaceti lety Miloši Zemanovi zavázala neshazovat vládu po čtyři roky, což my máme o něco volnější, protože se jenom zavazujeme takové shození neiniciovat. Opoziční smlouva mezi ODS a ČSSD byla obecně důslednější, pokud jde o dělení moci. 

Co byl pro vás hlavní motiv, že jste se rozhodli Babišovi pomoci?

To je přece naprosto jasné. Volby vyhrála pravice, a když k ní s dovolením započtu i SPD, má 170 hlasů. Levice – my a sociální demokracie – má 30. Pravice má reálně ústavní a ještě silnější většinu, mohla by to tady úplně převálcovat, na což my bychom mohli jen smutně koukat. Anebo jsme mohli využít toho, že se pravice neumí dohodnout. Kamenem úrazu na pravici je osoba Andreje Babiše. Není důvod, proč bychom tohoto rozkolu na pravici nevyužili. Babiš aspoň něco slíbí  pro naše voliče a zřejmě to určitou dobu bude i dělat. Z pohledu rigorózní pravice se nebude chovat rozpočtově odpovědně.

ANO je pravicové?

Já myslím, že je. Já si dokonce ani teoreticky nedovedu představit oligarchu, který dělá levicovou politiku. Jasně, z pohledu ideově čisté pravice Babiš tím, že pragmaticky dává volební dárky, se dopouští, dopouští se...

… levicového populismu.

Tak. Ale má nějaké své bytostné zájmy, takže on prostě progresivní zdanění nepřipustí, protože by zdanil svůj Agrofert. On nebude šturmovat kapitál, protože u bank má Agrofert úvěry v řádu desítek, možná stovek miliard. On žije v tomto světě. A pokud z veřejných peněz pustí něco, aby udělal radost voličům, protože koneckonců si musí být vědom toho, že přetáhl voliče i levicové, tak to znamená jen to, že je pragmatičtější, ne tak katedrově čistý, jako bývala ODS. Ódéeska to svého času měla jednodušší, protože byla stranou transformační a ztělesňovala určitý koncept. Dnes víra v pouhé koncepty vyšuměla, dnes už si nevystačíte s konceptem, musíte reálně vládnout. Proto došlo k přeskupení sil na pravici, kdy tradičnější, ideově čistou pravici předběhl pragmatický Babiš, který na katedrově čistou politiku kašle.  Samozřejmě tento jeho přístup má své meze, my předpokládáme, že se nakonec vrátí starý konflikt pravice–levice. A to bude zase naše příležitost. Ale kdybychom se ve sporu s Babišem přidali na stranu té tradiční pravice, tak bychom teď nijak nepomohli sobě. Tradiční pravice k nám nenajde cestu už vůbec. Vždyť oni dokonce proti nám nějakou dobu drželi politiku, že s komunisty se nemluví. Logicky tedy jednáme tam, kde nějaká podaná ruka je. Byť to podání je dílčí a Babiš opakovaně říká, že nás k moci zas až tak nepouští, což je pravda. Tady se spíš kdekdo lekl, že se po 29 letech o něčem takovém vůbec můžeme bavit. Menšinová vláda může hledat podporu vpravo vlevo, my Babišovi nedržíme pistoli u hlavy. To, že jsme si něco vyjednali, je pro nás jen nástroj, že budeme říkat: Pane premiére, soudruhu oligarcho, tak jak to tedy bude, když jste to těm lidem slíbil?

Ale Babiš je pro vás taky přímý konkurent, část vašich voličů z roku 2013 loni utekla k němu.

A voliči, kteří nám zůstali, jsou řekněme ti ideovější. Ti, co odešli k Babišovi, a není jich málo, minimálně čtvrt milionu, nejsou zvědaví na ideologické bombardování. Těm když budeme říkat, že slavně zvítězíme nad kapitalismem, tak nám můžou odpovědět: Až zvítězíte, tak se ozvěte. Teď je pro nás důležitějších pár stovek důchodu. Naše vnitrostranické spory na toto téma sjezd teď v dubnu pragmaticky vyřešil tím, že kolega Skála (bývalý místopředseda Josef Skála, považovaný za ideového hardlinera – pozn. red.), který je víc nositel toho ideologického bombardování, se neprosadil. Zvítězil pragmatičtější přístup. Koupili jsme si čas.

Čas k čemu?

Ve volbách jsme prohráli, o tom není sporu. Takže jsme buď mohli pokračovat v sešupu, anebo se někde zadrápnout a v rámci takto získaného času provést přeskupení uvnitř. Potřebujeme nástup mladší generace, lidí, kteří uvažují na úrovni 21. století a nezpívají jen Internacionálu. Na takové přeskupení sil potřebujeme mít trochu klidu. A ten koupený čas může být využitý i tak, že Andrej Babiš se půjde historicky znemožnit. Že se nakonec ukáže, že logika jeho sociální pozice jakožto oligarchy je silnější, a lidi si uvědomí, že on není ten velký táta pracujících.

Byl nástup oligarchy Babiše pro vás objektivně daný vývoj?

Historicky platí, že pravice, která obhajuje systém stojící na kapitálu, v dobrých časech obhospodařuje liberálnědemokratické zřízení, v horších časech utahuje šroub a vznikají různé mutace autoritářských přístupů. Dnes se celosvětově vyčerpala politika washingtonského konsenzu z konce 80. let a u nás v České republice se vyčerpalo telecí nadšení 90. let z transformace. Ano, zpragmatičtění pravice je objektivní vývoj, který se neděje jen proto, že zrovna přišel Babiš. Člověk, který má navíc handicapy, nese si na noze dělovou kouli coby náš bývalý člen a soud kvůli spolupráci s StB. A ještě činí kroky, díky nimž se dokonce dostal k soudu. Kdyby to nebyl Babiš, tak přijde nějaký jiný pragmatik, který místo transformačního étosu bude citlivě reagovat na to, že nálada lidí se mění. To se děje i jinde po světě, viz Trump.

No a co ten pikantní paradox, že jste to vy, komunisti, kdo do křesla českého premiéra pomáhá instalovat velkokapitalistu? Notabene když se na české velkokapitalisty podíváme vaší optikou, tak zrovna Babiš asi nejvíc odpovídá představě o kapitalistovi, který vykořisťuje pracující.

Upír? (smích)

Ve firmách Agrofertu je mzda výrazně nižší než republikový průměr. 

Je to pravda, nicméně hodně je to dáno i oborem, v němž premiér podnikal. V průmyslu máte největší mzdy v automobilkách.

Ale on má chemičky, kde bývají platy rozhodně nad průměrem průmyslu.

Chová se jako kapitalista, v každém případě. A taky na svou kandidátku dostal pár dalších kapitalistů, lidi, jak říká Mauglí, stejné krve. Jestli se Babiš chová hůř k pracujícím než jiní, nevím, nechci českým kapitalistům dělat sudího. Vycházím z toho, že i kapitalista může mít sociální cítění, ale logika trhu ho vede k minimalizaci nákladů. A pokud by jeho sociální cítění překročilo určitou hranici, asi fabriku svěří někomu jinému a bude se věnovat jiným věcem. Jako Friedrich Engels. Ten, když došlo na lámání chleba, financoval Marxe a spoustu dalších věcí, a textilce v Manchesteru, kterou zdědil po otci, se přestal věnovat.

Proč kromě priorit chcete ty desítky míst v orgánech státních nebo polostátních úřadů a firem?

Pokud ctíme zásadu, že ve státních firmách je politická kontrola, tak proč si neříct? To bychom byli hloupí. Jde o informace a o kontrolu, nikoli o výkon řízení. Ale žádné seznamy jmen během jednání na stole fakt nebyly.

Vysílali byste do funkcí přímo členy strany? 

Nepředpokládám, že do takto významných funkcí by měli být nominováni straníci za to, že nosí správnou průkazku. Musí to být člověk, který už prokázal orientaci v problému. Ale pochopitelně pokud k nám bude mít blíž, můžeme s ním pracovat jako se zdrojem informací.

A to jsou lidé, kteří by nebyli členy KSČM a odborně vám pomáhali?

Určitě. Dokonce v našem odborném zázemí a našich expertních strukturách jde o nestraníky velice často. Protože lidé, kteří se věnovali své profesi a kultivovali svou odbornost, tak nejenže by na práci ve straně neměli čas, ale v jistých dobách být komunista pro ně mohla být i překážka výkonu práce. Typově je to expert na podnikatelskou sféru, který měl kritický pohled na to, jak se u nás některé věci dělaly, chodil za různými politiky, až nakonec našel pochopení u nás. Přišel řekněme za socdem, za ANO, ti si jeho názory vyslechli a vykašlali se na něj. My jsme se nevykašlali. 

Měla by účast vašich expertů i ekonomický význam pro stranu?

Jde jen o kontrolu a přenos informací, víc ne.

Jak je na tom KSČM hospodářsky? Předpokládám, že po úbytku poslaneckých mandátů máte podobné starosti jako ČSSD, i když jste padali z menší výšky.

Adaptovali jsme se na menší rozpočet. Nemáme dluhy, obhospodařujeme stále stejný majetek, dům v ulici Politických vězňů se sice zaplatí, ale v podstatě nám nevydělává. Nejsme v zásadních potížích, akorát si nemůžeme moc vyskakovat. 

Kolik máte členů?

Zhruba 37 tisíc. 

Je vaše strana zásadně proti odprodeji státních podílů ve firmách?

Jasně. Strategické podíly státu v žádném případě neprivatizovat. Pokud by Andrej Babiš chtěl prodávat nějaké významné státní podniky, ať už je to Česká pošta, státní lesy, o ČEZ ani nemluvě, tak tady bychom na sebe narazili. Nicméně v programovém prohlášení vlády přímo stojí, že významné státní podíly se privatizovat nebudou. Něco jiného je transformace ČEZ kvůli dostavbě reaktorů, při níž by se silová energetika, tedy jádro a uhlí, vydělily do jednoho podniku a zbytek do druhého. Nicméně obě části ČEZ by zůstaly státní. O tom jsme samozřejmě schopni se bavit.

Sledovali jsme nedávno 200. narozeniny Karla Marxe, šéf Evropské komise ho dokonce označil za největšího myslitele moderny. U nás když se dnes mluví o extremistech, myslí se tím Okamura, vy už ne. Jaký je to pocit, když najednou nejste ostrakizovaní vy, ale někdo úplně jiný?

Mně se po nálepce extremista nestýská. Já rozlišuji mezi extremistou a radikálem. Okamurova SPD, spíš svým chováním než programem, je extremistická. Extrémní znamená povrchní, okrajový, směřující k násilné zkratce. Pro mě byli extremisty anarchisté, když házeli bomby pod kočáry. Anarchista, který si dnes buduje svůj autonomní prostor, už pro mě není extremista, ale svérázný člověk. Destalinizovaní komunisté nemusí být extrémem, ale měli by zůstat radikální, to znamená jdoucí na podstatu. Náš extremismus, ve zkratce řečeno stalinismus, uškodil nám, uškodil cestě k sociálně spravedlivé společnosti. Pozor, stalinismus není jen Stalin, ale systém autoritářského řízení společnosti, který zneužíval moci. V programu KSČM máme kromě distance od stalinismu i distanci od brežněvismu, což byla soft verze stalinismu.

Když odečteme obě tato období, zůstane z vaší vlády asi tak půl roku v šedesátém osmém.

V hlavách lidí ale z té doby zůstala ještě jedna věc. Že má smysl pokoušet se o systém, který narovnává sociální šance lidí. Bylo to bohužel okořeněné zneužíváním moci.

Kdy za těch 28 let bylo společensky nejtěžší být komunista?

Určitě během prvních let po roce 1989, kdy jsme se hledali i my sami a kdy byly ještě živé snahy řešit tu naši existenci represivně. Tak do roku 1991, maximálně 1992, kdy jsme na sjezdu našli polohu, ve které jsme se mohli obhájit – tedy nejít cestou sociální demokracie, ale jasně říct: Destalinizace! A pak dokonce v rámci začlenění České republiky do evropských struktur by pokusy nás zakázat mohly drhnout i tam. Prostě jsme se legitimizovali, politicky i voličsky. Mimo to samozřejmě přicházela blbá období vždycky, když se některým našim podařilo připomenout, z čeho pocházíme. Když někdo řekne: Dobře jsme je mlátili na těch náměstích, tak to se zaprvé člověk sám styděl, že u nás něco takového ještě přežívá, zadruhé to nabudí veřejnost. Dneska bych řekl, že pokud téma minulosti nebude oživováno některými neřízenými střelami přímo od nás, už společensky není tak silné.

Babiš byl za normalizace taky komunista. Sbližuje vás to nějak lidsky, že jste vy i on byli v 90. letech společensky upozadění?

To nehraje roli. On se s tím popasoval, jak uznal za vhodné. Většinou lidi jako on říkají, že k nám vlezli kvůli kariéře. Ale my, co jsme tam zůstali, jsme spíš idealisti. Tak jaká mezi námi může být duševní spřízněnost?