Přesně rok po americkém vydání vychází péčí nakladatelství Hesperion i česky kniha, která v USA vyvolala širokou diskusi v konzervativních kruzích. Benediktova cesta (v originále: The Benedict Option), jejímž autorem je spisovatel a komentátor Rod Dreher, se svým názvem vztahuje nikoli k papeži Benediktu XVI., jehož pět let po jeho rezignaci tolik postrádají právě konzervativnější kruhy v katolické církvi, ale přímo ke svatému Benediktovi.

Italský mnich v 6. století odešel znechucen z upadlého, germánskými barbary ovládaného Říma, aby na hoře Monte Cassino, tehdy daleko od civilizace, založil klášter, následně benediktinský řád a s ním i západní mnišství. Podle Drehera se podobně jako před patnácti sty lety západní civilizace postavená na křesťanství ocitla v tak hluboké defenzivě, že by se křesťané měli vzdát naděje na rychlou protiofenzivu. Amerika, o Evropě ani nemluvě, je už dnes de facto odkřesťanštěná společnost.

Benediktova cesta se na americkém knižním trhu objevila čtvrt roku po inauguraci Donalda Trumpa, kterého do Bílého domu vynesla rebelie konzervativních voličů proti týmž pokrokářským elitám, před nimiž se Dreher na Benediktovu cestu vydal. Autor rukopis dokončil v říjnu 2016, kdy se ještě všeobecně předpokládalo vítězství Hillary Clintonové. Volby dopadly jinak a on musel politickou kapitolu narychlo přepsat. V té době byl k Trumpovi kritičtější než dnes (viz rozhovor na str. 14). Ale už tehdy varoval, že spoléhat se na Republikánskou stranu by od pravověrných křesťanů bylo trestuhodně naivní. „Trumpovo překvapivé vítězství nám maximálně poskytlo o trochu víc času připravit se na nevyhnutelné.“

Homosexuálové jdou, rychle domů

Mene tekel spatřuje Dreher především ve vítězném tažení lobby za práva sexuálních menšin a v genderové idelogii. Spojeným státům, své vlasti, diagnostikuje „šokující posun v chápání práv homosexuálů a sňatků osob stejného pohlaví“, který prý se udál během pouhých deseti let. Kořeny dnešního stavu jdou samozřejmě hlouběji, nenapravitelné škody napáchala především sexuální revoluce v 60. letech, proti níž církve ze strachu nevystoupily a dodnes před následky sexuální revoluce zavírají oči. Ale Dreher se vrací až do 14. století ke sporu mezi realisty a nominalisty.

Proroctví levicového časopisu Nation, který už v roce 1993 napsal, že tehdy ještě okrajová gay agenda má potenciál změnit celou Ameriku, se k Dreherovu žalu naplnilo. Skutečnost, že ve vyšších kruzích roste tlak nejen na toleranci homosexuálů, ale na aktivní souhlas s jejich životním stylem, znamená, že většina už neuznává Boží výklad světa zachycený v Bibli. Křesťanské církve prohrály, porážku by si měly přiznat a zahájit strategický ústup. Křesťanství se už nemá vysilovat ve vysoké politice, místo toho by se mělo stáhnout do jakýchsi „domácích klášterů“, menších křesťanských společenství, v nich očistit křesťanskou nauku od kompromisů s modernou, předávat víru dalším generacím a trpělivě čekat, až se novodobý barbarismus přežene a zájem o Kristovo učení znovu stoupne.

Dreherova rukověť

Co mají podle Drehera konkrétně dělat jednotliví křesťané a samy církve pro to, aby v těžké době obstáli? Po církevních kongregacích se žádá, aby už se konečně přestaly podbízet soudobé popkultuře. To nepůjde bez nekompromisního návratu k biblickému pojetí sexuality. Sex je přípustný pouze v manželství, mezi jedním konkrétním mužem a jednou konkrétní ženou. (Dreherovi tu nelze vyčítat, že by kázal vodu a pil víno. Než se oženil, několik let sexuálně abstinoval.) Smůlu se sexem mají jak svobodní, ti do svatby, tak homosexuální křesťané, ti navždy. Křesťanství a sexuální revoluce stojí v nesmiřitelném protikladu a kompromis není možný, což Dreherovi přijde tak zásadní, že se nebojí to opakovat.

Kromě cudnosti by církve měly klást větší důraz na tradiční liturgii, měly by zakopat vzájemné nevraživosti, které jsou dnes, tváří v tvář novodobému barbarismu, stejně dávno mrtvé.

Na individuální rovině Dreher křesťanům doporučuje alespoň hodinu trvající modlitby každý den; křesťané v rodině se mají modlit hromadně; samozřejmá je pravidelná návštěva nedělní bohoslužby, žádoucí co největší účast na životě farnosti. Rodiče by svoje děti měli pokud možno stáhnout z veřejných škol, kde dnes zuří útočný sekularismus, a to jak v osnovách, tak mezi spolužáky (speciální pozornost Dreher věnuje lehce přístupnému pornu na smartphonech). Alternativou je domácí škola, optimální jsou křesťanské školy, základní, střední i vysoké (u těch Dreher vidí prostor pro zlepšení, současně se obává, že establishment jim bude čím dál víc házet klacky pod nohy). Bohatí křesťané by měli přehodnotit priority. Je lepší místo do politiky (čti: na účet Republikánské strany) přispívat na klasické křesťanské školy. A protože bude hůř, křesťané by tomu měli uzpůsobit svoje konzumní návyky, nakupovat u křesťanů, zaměstnávat přednostně křesťany.

Česká stopa

Jedním z hlavních podnětů pro psaní knihy byl s rostoucí intenzitou vedený boj o náboženskou svobodu, čímž se dnes v Americe (ale také v Británii a jinde) nemyslí právo stavět kostely a chodit na mše, ale právo křesťanských pekařů, květinářek, provozovatelů penzionů, lékařů nebo právníků nepodílet se na něčem, co se příčí jejich náboženskému svědomí: péct dorty a dodávat květinovou výzdobu pro homosňatky, ubytovávat u sebe homosexuální turistické páry, provádět potraty nebo eutanazii. Tlak na tyto disidenty roste a roste i tlak na vnější konformitu, například ve velkých korporacích je dnes žádoucí absolvovat školení o LGBT, přihlásit se podpisem k ideálům „pestrosti“. Říká se tomu zákaz diskriminace, ale výsledkem je stále častěji diskriminace konzervativních postojů, které ještě před dvaceti lety byly běžné a většinové.

Dreher sýčkuje, že křesťané, kteří nebudou ochotni dělat kompromisy, se už brzy budou muset rozloučit s kariérou v právních oborech, v medicíně, na akademické půdě. Tady se v knize objevuje česká stopa. Inspiraci pro svou neústupnost totiž konzervativci na dnešním Západě mohou čerpat nejen u svatého Benedikta, ale i u protikomunistických disidentů z východní Evropy. Citována je obligátně Havlova Moc bezmocných a především esej Paralelní polis od Václava Bendy (oba texty z roku 1978). Dreherovi konvenuje Bendův důraz na vzdělání, do něhož mají opoziční struktury investovat, co jen se dá. V rozhovoru s redaktorem Týdeníku Echo si Dreher také pochvaloval, že v naší části světa prodává možná méně svých knih než doma ve Spojených státech, ale jeho čtenáři tady jsou zapálenější než Američané, kteří si jím identifikované nebezpečí teprve začínají představovat.