Těsně povolební čas je příležitost pro všechny generály po bitvě moudře vyhodnotit, co poražená strana měla dělat jinak, co neměla dělat vůbec, co naopak měla dělat víc… Může to být v něčem užitečné, zhusta to taky bývá otravné. Ale co bych se nepřidal a nějaké to doporučení taky nezformuloval. Je to připomínka spíš drobná a rázu, řekněme, recenzentského. Časté vysvětlení nějakého politického neúspěchu bývá tvrzení, že toho, co je pro můj tábor charakteristické, bylo málo, že pro vítězství je nutné dělat totéž, jenom s větší intenzitou a častěji. Typické je, že po neúspěchu kandidáta či strany třeba radikálně levicových je poraženým vytýkáno, že měli být ještě radikálnější a ještě levicovější. Asi jsou chvíle, kdy je kritika tohoto typu oprávněná, ale většinou ne.

Od Miloše Zemana a vůbec jeho tábora se – podle mě právem – čeká, že v druhém funkčním období jaksi přitvrdí, ztratí zábrany (jistě, mluvit v prezidentově případě o zábranách je docela ošidné). Dokonce se – a opět nikoli nerealisticky – očekává, že v mocenském tandemu s Andrejem Babišem hlava státu vyvine tlak na jakési další utužení poměrů, třeba ve vztahu k veřejnoprávním médiím. Dá se tedy čekat více důvodů k pobouření, možná by proto bylo dobré udělat si v té naštvanosti dopředu pořádek, hezky si ji utřídit, hierarchizovat. Pobouření je dobrý poutač pozornosti, jistým způsobem taky dělá člověku dobře, proto je taky pohonnou hmotou, steroidem české veřejné debaty na obou stranách společenského rozdělení (každá pro ně má svoje preferované výrazové prostředky, někdo vymýšlení ironických internetových memů, někdo radši anonymně hrozí smrtí či kriminálem, jako morálně rovnocenné bych to samozřejmě neviděl). Jenomže pobouření má taky nějaké svoje limity, může se stát značně narcistním a především – po dosažení jeho určité kvantity a trvalosti v čase dojde k jakémusi pobouřenému „overkillu“, a pobouření se změní jenom v jakýsi konstantní šum na pozadí událostí, který se člověk spíš snaží odrušit, aby vůbec něco smysluplného slyšel. Už jenom proto, že se dají čekat události, jež budou hluboké pobouření opravňovat, a aby to pochopili i lidé, kteří veřejné dění systematicky nesledují, je důležité, aby tahle situace nenastala. A aby reakce na tak či onak pobuřující dění byla adekvátní jaksi žánrově.

Například. V sobotu se při oslavách v prezidentově volebním štábu opil pod obraz pan Milan Rokytka, bizarní postava tuzemské žurnalistické scény, pamatuji si ho – ještě jako redaktora komunistických Haló novin – z tiskových konferencí, na nichž předváděl vskutku mimořádné tazatelské výkony. Nějací jeho známí, pánové z konspirační scény také se zkušenostmi z práce pro normalizační režim, ho vskutku ohleduplně odložili na pódium. Přítomní novináři to pochopitelně točili, někteří z nich byli těmi pány fyzicky napadeni. Jasně, ti muži se chovali jako křupani a hlupáci – navíc při vší té agresi byli taky legrační (třeba ten pán, který před útokem manicky posunoval dveře). Bylo to hnusné, ale byla to taky fraška, tenhle charakter události dál posilovali agresoři v siláckých rozhovorech pro média i pan Rokytka, který trvá na tom, že jeho indispozice byla důsledkem zákeřného pokusu o otravu (se čtenáři svého blogu se podělil o teorii, že na něj použili drogu medefron vulgo „šílená kočka“ – nekecám). A jako na frašku se na tu událost, myslím, mělo reagovat. Místo toho ale nastal ten „overkill“ – vlastně logicky, pro případ znovuzvolení Miloše Zemana se počítalo s nějakou ofenzivou proti médiím. A hele, už to začalo, už nás bijou. Fraška tak vyvolala reakci, která by spíš příslušela dramatu. Stane se, v emocionální těsně povolební atmosféře docela snadno. Ale to „žánrové zmatení“ může vést k tomu, že události skutečně dramatické a s potenciálně dlouhodobými následky budou distancovanějším publikem vnímány jako nějaká obdoba přiopilé strkanice.

Nedlouho před volbami vystupoval zcela střízlivý ředitel Českého rozhlasu René Zavoral v pořadu Vlivní v pověstné TV Barrandov, který moderuje manželka hradního kancléře Alex Mynářová. Dlouze v něm kritizoval způsob, jakým Janek Kroupa v ČRo zpracoval kauzu Čapí hnízdo. Tady by povyk byl namístě daleko víc. Bylo ale spíš ticho.