BBC nazývá svůj pořad o zahradničení vlajkovou lodí, protože v Británii se nějakou formou zahradničení zabývá kolem 27 milionů lidí a toto číslo roste překvapivě i mezi mileniály. V některých částech anglického venkova se udává, že počet lidí starajících se o zahradu vzrostl za tři roky až o 70 %. Pochopitelně k tomu v tomto roce přispěl i koronavirus. Pojďme se v obrovském zahradním sortimentu zaměřit na dva sblížené typy zahrad – na zahrady přírodní a léčivé.

Zjednodušeně řečeno v přírodních zahradách se uplatňují hlavně místní rostliny nebo jim příbuzné cizí druhy a minimálně se využívají chemické přípravky a rašelina. Přírodní zahrady právě proto, že jsou obyčejné jako domov, se stávají východiskem pro tvorbu různých typů léčivých zahrad. Pochopitelně že tvůrci nemocničních zahrad museli čelit kritice, že léčivost zahrady je něco mezi placebem a iluzí. Ve své podstatě jsou snad všechny zahrady léčivé a mají nějakou terapeutickou hodnotu. Již antické a renesanční zahrady byly navrhovány tak, aby krásou rostlin, jejich vzájemnými vztahy a zvukem proudící vody přinášely člověku klid. V současné době nám však intuitivní vhledy do situace nestačí, a proto se rozvinul obor, který se zabývá zdravotním studiem prostoru. Obvykle se označuje jako design založený na důkazu (evidence-based design, EBD).

Pravidlo léčivého okna

Zhruba během druhé fáze průmyslové revoluce se ale začínal měnit přístup k nemocnicím, jejichž vysoké a stále vyšší monobloky připomínaly továrny na zdraví a samotná lékařské péče se začala podobat pásové výrobě známé z automobilových továren Henryho Forda. Nemůžeme zde sledovat složitý vývoj lékařské péče ve 20. století, ale na jeho konci se konečně začal uplatňovat přístup, kdy na nemocnici a léčbu se díváme z hledisek pacienta. Tam, kde to šlo, se rozvolnily návštěvní hodiny a do některých nemocnic mohli děti a psi, anebo v nich příbuzní mohli přespat. Roger Ulrich vydal mnohokrát citovaný článek Výhled z okna může urychlit léčbu po operaci (1984). Nešlo přitom o žádnou nadsázku. Ulrich prostě porovnával kvalitu výhledu z okna s tím, kolikrát pacient volal sestru a jak rychle se hojil. Ukázal, že u pacientů, kteří se mohli dívat z okna do zahrady, klesl počet dní strávených v nemocnici z průměrných osmi na sedm. Když uvážíte, kolik desítek tisíc lidí se jen v EU ročně nakazí v nemocnici, tak každý den strávený mimo ni redukuje riziko smrti.

Na jeho slavnou práci navázalo kolem 200 dalších výzkumů, při kterých se ukázalo, že i pouhý výhled z okna do zeleně snižuje – a to někde o třetinu či víc – množství léků na spaní a proti depresím. Proč o těchto výzkumech slýcháme tak málo, když ve skutečnosti představují velice účinnou podpůrnou léčbu, která je navíc skoro zdarma? Myslím, že to je tím, že farmaceutické firmy nevyrábějí zahrady a lékaři již téměř nepředpisují vycházky, právě proto, že působí staromilsky a navíc jsou gratis. Léčivé zahrady netěší ani zahradní architekty, protože jejich základem je obyčejná, „nudná“ přírodní zahrada a navíc místo architektů jsou k její tvorbě přizváni sami pacienti. EBD princip, tedy přístup primárně založený na vědeckém sledování vlivu prostředí na léčbu, se dnes již běžně, či dokonce povinně uplatňuje v zemích, jako je Anglie či některé kanadské provincie. Domnívám se, že do budoucnosti už každý z nově zřizovaných parkových a zahradních prostorů nemocnic, ošetřoven a domovů pro seniory by měl vycházet z koncepce EBD. Tento přístup, který snižuje spotřebu léků a urychluje léčbu, je tak závažný, že v několika státech světa mohou nemocnice a podobná zařízení navrhovat jenom architekti proškolení v EBD.

Jedna z pacientek se nedávno vyjádřila: „Když jsem strávila mnoho týdnů v nemocnici, zanechal na mně nesmazatelný dojem způsob, jakým jsem uvnitř zdravotnického prostředí prožívala bolest, utrpení a pocit ztráty. Je skoro jisté, že tento strach a neklid, který člověk cítí v kontrolovaném klinickém prostředí uvnitř budovy, zanechává pocit zranitelnosti, křehkosti a strachu. Jenom být venku a s přírodou, cítit a dotýkat se rostlin, zmenšovalo depresi a obavy. Tam venku mám víc pozitivních myšlenek a naděje, a i když pláču, tak cítím, že rostliny rozumějí a nesoudí.“

Počínaje 90. léty se v nemocnicích začal uplatňovat nový design. Velké plochy bílé barvy byly nahrazeny barevnými plochami a celek působil víc domácky a příjemně. Mnohem menší pozornost byla až donedávna věnována venkovním prostorům. Výzkumů v této oblasti proběhlo podstatně méně a obvykle se o ně zahradní architekti ani nezajímali a nemocnice je ani nevyžadovaly. Vzdělaní lékaři i architekti však věděli, jak důležité je rozhodnout, zda do zahrady budou mít přístup ostatní, zdraví lidé, nebo jestli dětské hřiště uprostřed „blázince“ či domova pro seniory skutečně pomůže dětem i pacientům. Ve většině případů tomu totiž tak je – nemocní či slabí lidé pookřejí pohledem na děti a děti od mala vědí, že existuje nemoc, stáří a smrt.

Už koncem 18. století požadoval německý teoretik Christian Cay Lorenz, aby zahrada přímo navazovala na nemocnici, aby v zahradě mohli lidé chodit, ale také, když jsou unaveni, si měli kde sednout. V polovině 19. století si Florence Nightingaleová všimla, že vojáci zranění za bojů krymské války častěji umírali v nemocnicích než ve stanech a provizorních přístěncích, a považovala za potřebné, aby pacienti měli dost vzduchu, slunce a barev. Stojí za to uvést i zajímavou zkušenost z hospitálu ve španělské Zaragoze založeného v roce 1409. Od pacientů se čekalo nejenom to, že budou nemocní, ale také že podobně jako v klášteře budou společné zpívat na mších a starat o zeleninovou zahradu. V 19. století se tomuto druhu zacházení říkalo „morální léčba“, jejímž základem bylo to, že pacienti se kamarádí jeden s druhým a společně vykonávají nějaké činnosti.

Od počátku 19. století se proměnil vztah k pacientům s duševními chorobami. Místo přivazování na lůžko, či dokonce bití se začala uplatňovat vlídnost. Nemocnice byly zřizovány na okraji města, dál od jeho provozu a součástí prostoru byl park. Podobný design byl uplatněn například v Bohnicích a rovněž Bulovka kdysi stávala mezi zahradami na konci města. Pokus izolovat pacienty dál od ruchu a v zahradním prostředí je však patrný již například v nemocnici pod Petřínem. V USA těmito návrhy proslul dr. Thomas Kirkbride, takže v roce 1900 už byly podle „Kirkbride Plan“ postaveny nemocnice ve 28 státech Unie.

Nudná zahrada může být nejlepší

Z hlediska zahradního architekta je ještě jedna záležitost podstatná. Výzkumy ukázaly, že umělci a lidé zvyklí věnovat se vizuálním uměním dávají přednost rafinovanějším a víc stimulujícím pohledům na přírodu. Vyplývá z toho poměrně pozoruhodný závěr – zahrada pro běžného člověka by měla být nudnější a obyčejnější, než jakou profesionál obvykle navrhuje. Pacienti se rovněž nedívají na umělecké filmy, ale nejvíc si odpočinou u kvalitní, střední, trochu bezmyšlenkovité produkce. Nemocní dávají přednost běžnému realismu, zahradní architekti rádi pracují s propracovaným abstraktním designem. Je proto možné, že kvalitnější návrh zahrady udělá běžný zahradník než zahradní studio.

Zdraví je záležitost celého těla, a proto je často obtížné najít jeden obecný typ zahradního prostoru. Velmi prospěšně vychází chůze v lese, kolem které Japonci rozvinuli celý zdravotní postup „koupat se v lese“ – Shinrin-yoku. V době koronavirové krize nás nejvíc zajímá, že chůze v lese posiluje imunitu a že pozitivní vliv jedné vycházky trvá zhruba týden, takže pro zaměstnané lidi je možné víkendové plánování aktivit. Jeden z výzkumů ukázal, že po procházce v přírodě cítilo 90 % dotázaných snížení depresivních stavů, zatímco po návštěvě obchodního centra cítilo asi 20 % návštěvníků zvýšenou depresivitu. Vězni, kteří z okna viděli na stromy, byli méně nemocní.

Rovněž další experimenty ukazují na to, že bez stromů se nedá žít. Není zde prostor na další výzkumy, ale ukázalo se, že chůze v lese zlepšuje paměť a že práce s hlínou má pozoruhodně dobré dopady nejenom na psychiku, ale i na tělo. Snad ještě uveďme, že naše vnímání prostoru se týká poměru vidět a být viděn. Mladí lidé jsou rádi vidět, ženy obecně dávají přednost nebýt moc vidět, ale pozorovat okolí. Nemocní lidé obvykle potřebují lavičku, na které mají pocit bezpečí za zády a výhled před sebou. Každým rokem rostou doklady toho, že příroda je pro nás ještě důležitější, než jsme si mysleli.

Jak vybudovat léčivou zahradu? Především je dobré začít místem pro personál nemocnice, kam nemocní nemají přístup. Využili by totiž neformálního prostoru k otázkám a konzultacím. Má cenu zvážit areál nemocnice, tak aby jím vedla víceméně přírodou okružní cesta, kde se pacienti mohou rozhýbat či sami se sebou soutěžit, kolik okruhů ujdou. Zahrada by měla působit dojmem bezpečné uzavřenosti. Lavičky by měly být na slunných i zastíněných místech. Vítané jsou dílčí zahrady a kouty s různými charakteristikami. V českém prostředí, kde scházejí lidé či peníze na údržbu, je možné zahradu navrhnout jako přírodní, víceméně bezúdržbovou. Přírodní útvary jako kameny bývají pro pacienty příjemnější než sochy. Socha totiž nese nějaký význam nebo náladu, která pacientovi nemusí vyhovovat, nebo se dokonce může bát i takového výtvoru, který znalec umění považuje za krásný. Pokud to je možné, tak by zahrada měla být otevřená za každého počasí a její osvětlená část i v noci. Cestičky by měly být široké aspoň dva metry. Pokud to je možné, tak by v zahradě neměly být velké světelné kontrasty, spíš atmosféra zeleného přítmí, dole tráva, nahoře koruna stromu. Nepříjemné jsou rušivé prvky, například třpytivé věci nebo lesknoucí se cedule. Existují zahrady, kde pěstují léčivé rostliny, u kterých je uvedeno, jaké nemoci léčí. To je dobré pro zdravé lidi, ale pacienti si v zahradě spíš potřebují od nemoci odpočinout než se k ní vracet.

V některých nemocnicích se osvědčily labyrinty, které mohou být v tom nejjednodušším případě nakreslené na chodník. Základem je labyrint v Chartres. V labyrintu se nebloudí (v bludišti ano), musíte jít jednou určitou cestou. Cesta končí uvnitř, kde obvykle přináší pocit bezpečí a ochrany. Chůze labyrintem je meditativní, pomalá a přináší nějaké uspokojení. Dá se spojit s dechovým cvičením či modlitbou. Při jednom výzkumu 90 % pacientů řeklo, že ze zahrady odcházelo v lepší náladě, než do ní přišlo, a 50 % pacientů vyjádřilo spokojenost s nemocnicí díky pěkné zahradě. Ta na jednu stranu vypadá jako zbytečný přepych, ale na druhou stranu, když vezmete cenu lékařských přístrojů, je to laciný způsob léčby.

Zahrada nemusí být velká. Často je barevná a obsahuje sochu nějakého zvířete. Děti si rády hrají s vodou. Může zde být místo, kde třeba přenášejí kamínky nebo mohou zalévat květiny. Zahrada pomáhá rodičům, kteří pak mají větší dojem normálnosti. Vítaná je nádržka s vodou a živými rybami, které děti mohou pozorovat. Důležité jsou židličky nebo polštáře na sezení, které děti mohou přenášet a vytvářet si vlastní místa. Děti mají rády složitou morfologii, například svah, ze kterého mohou běžet, nebo kopeček, na který vylezou. Vůbec nejhorší nápad jsou cedulky s nápisem „Na paměť toho či onoho člověka“. V chodníku mohou být kameny, po kterých děti skáčou. Základem je běžná přírodní zahrada doplněná nápadnějšími rostlinami, ale děti obvykle hledají něco, s čím si mohou hrát – kameny, přenosné sochy zvířat z plastu apod.

Naděje pro pacienty s rakovinou

Lidé s onkologickými chorobami nemají rádi umělé povrchy, jako je ocel. Dávají přednost jednoduchým zahradám s běžnými květinami. Vítají jemné přírodní zvuky – šumění vody, zpěv ptáků. Často potřebují mít své místo, kde mohou být sami. Tyto zahrady jsou zvlášť důležité pro ženy. Je vítané, aby zde něco rostlo, nějaká květina toho druhu, na který jsme zvyklí, ne moc nápadná, ne moc voňavá. Pacienti potřebují stín; místa, kde mohou chodit, ale hodně laviček. Pacienti, kteří jsou léčeni pomocí chemoterapie, jsou obzvlášť citliví na vůně a velké plochy jasných barev. Osvědčují se menší stromy, například borovice, ale i jablůňky a další běžné zahradní stromy a rostliny. I zde je důležité prostor nepřekombinovat příliš mnoha druhy rostlin. U citlivých, nemocných lidí nějaké umění spíš škodí. Mnoho zahrad pro nemocné lidi je lekcí normálnosti.

Podnětným titulem je kniha Charlese Jenkse a Edwina Heathcota Architektura naděje (Londýn 2010), protože v tomto případě je hlavní snahou architekta vytvořit prostor, který v blízkosti smrti dává naději či aspoň útěchu. Jenks jej vytvořil společně se svou umírající ženou Maggie. Jednou z inspirací bylo řecké divadlo v Epidauru, které je postaveno vedle léčivých pramenů a kde bylo možné ubytovat až 160 pacientů, kteří procházeli komplexní léčbou vodou, přírodou, uměním. Prostory pro nemocné rakovinou „Maggie’s Centre“ se šíří Británií a na jejich realizaci pracují, často zadarmo, architekti zvučných jmen. Postup léčby je v různých centrech mírně odlišný, ale zdá se, že hlavním motivem je „dát pacienty dohromady“, což se označuje jako integrita osobnosti. Vnitřně integrovaný člověk lépe vzdoruje nemoci.

V příštím desetiletí se očekává nárůst křehkých starších lidí a pacientů s Alzheimerovou chorobou, což povede k vytváření dalších domů pro seniory. Pochopitelně že nejlepší je tomuto trendu předcházet rozumnou životosprávou, pobytem v přírodě či prací na vlastní nebo najaté zahradě. Pro starší lidi je zahrada nutnost. Nutí je chodit ven, tím pádem lépe udržovat rovnováhu, slunce dodává křehkým kostem vitamin D. Lidé se zabaví, je méně depresí. Bylo pozorováno, že pokud starší lidé chodí ven, upravuje se jim denní režim a spotřeba prášků na spaní klesá až o 70 %. Cirkadiánní rytmus má své kořeny v otáčení Země kolem Slunce. My jej vnímáme prostě jako střídání noci a dne, ale ve skutečnosti to je způsob, jak se dostáváme do fáze s kosmickým pohybem. Existují stresy a deprese z neuspořádanosti života a ty obvykle začínají narušením cirkadiánního rytmu. Příroda nám tento nejpřirozenější ze všech rytmů oživuje.

Tisíc respondentů ze 68 zařízení pro starší lidi uvedlo, že jim přítomnost zahrady významně pomáhá žít dobrý život. I tento typ zahrad by měl mít místa, kde člověk může být sám a třeba vzpomínat na život, ale i prostor, kde babičky a dědečkové mohou klábosit a přinášet si sem židličky. Jedna z kanadských studií prokázala, že ženy, které měly pěkný výhled z okna, měly nižší krevní tlak. Potřeba vidět strom a zeleň je kupodivu jedna ze základních, ale obvykle ignorovaných lidských potřeb.

Rozdíl mezi zahradou před budovou a za ní

Čím jsou lidi starší, tím bývají bezmocnější. Návrh zahrady s tím musí počítat. Co se týče zahrady, platí několik jednoduchých pravidel. Osvědčují se zahrady s přírodními prvky, které vypadají jako zahrada, jakou měli lidé doma. Žádné extravagance, minimum vysokého umění. Je třeba, aby zde lidé měli pocit domova. Za jeden z úspěšných stimulujících designů je považována zahrada, která má ve své vzdálenější části nějaký pavilon, kam lidí musejí dojít, aby si mohli popovídat. Pokud to je možné, tak se osvědčuje sociálně aktivní zahrada, kde lidé vpředu – jako někde v pařížské či athénské kavárně – mohou pozorovat jiné lidi, pošťáka, popeláře, děti vracející se ze školy či pejskaře. Zadní zahrada má víc komorní, zklidňující charakter. Měla by být dobře viditelná zevnitř, i zde a možná právě zde platí pravidlo „léčivého okna“.

I tady se osvědčuje koutek, kde lidé mohou sami zahradničit, a to s běžnými nástroji a běžnými rostlinami, jako jsou růže. Takovéto zahradní kouty by měly mít tři pracovní výšky – pro stojící i sedící zahradníky a lidi na kolečkových křeslech. Je dobré pamatovat na děti. Vnoučata se lépe zabaví v dětském koutku a rodinné návštěvy mohou být delší. Zahrady pro částečně nemohoucí lidi mohou mít obyčejné kovové zábradlí, kterého se lidi při procházce mohou držet. Chodníky by měly být pojednány v jednotné barvě, protože starší lidé někdy vnímají změnu barvy jako schod. Zbytek vám dá rozum. Staří lidé se rádi vyhřívají na sluníčku, ale je lepší, když to je ranní slunce, takže místa laviček by se měla plánovat podle
osvitu. Ten se během roku pochopitelně mění, takže část laviček bude pohyblivá. I staří lidé rádi pozorují ptáky a někdy téměř ilegálně krmí potulné kočky.

Vincent van Gogh namaloval své pověstné obrazy s kosatci v psychiatrické léčebně v Saint Paul de Mausole u Saint-Rémy v roce 1889. Napsal tehdy svému bratrovi: „Až ti pošlu čtyři plátna zachycující zdejší zahradu, uvidíš, že život, který se odehrává především v zahradě, není tak smutný. Ale pro vlastní zdraví je práce v zahradě a pohled na rostoucí květiny úplně nezbytný“.

Jiné zahrady jsou navrhovány v útulcích pro oběti domácího násilí či válečné veterány nebo pro rehabilitační účely. Jindy zahrada prostě pro dlouhodobě nemocné pacienty představuje místo, kde se opět mohou propojit s normálním světem. Lidé, kteří se po dlouhé době probouzejí z kómatu, jsou často převezeni do zahrady, aby to první, co uvidí, nebyly bílé stěny, ale koruna stromů. Koruny stromů pohybující se ve větru pro nás mají zvláštní význam, protože to je to, co jsme vídali z kočárků, když nás rodiče vezli parkem. V zahradě je jiný vzduch a naše podvědomí to okamžitě rozezná. Některé techniky jsou překvapivé. Například klinice pro popálené děti darovali místní hasiči dětská požárnická auta. Zdálo by se, že v dětech budou probouzet tíživé vzpomínky, ale ukázalo se, že ve většině případů pomáhají odžít si trauma z požáru. Děti si dokonce mohou obléct požárnickou uniformu.

Co se týče veřejných zahrad, zaspali jsme nejméně deset let. TKF Foundation vybudovala skoro 200 meditačních zahrad a podobně anglické hnutí Quit Garden se stovkami realizovaných zahrad rozšířilo do celého světa. Nejde jenom o klidné či meditativní místo, ale stále víc o to, kam jít s malými dětmi během letní vlny veder. Jedna z typických obnovujících zahrad je Natural Growth Project v Londýně. Je věnována obětem mučení, které většinou pocházejí z Blízkého východu. Lidé dostanou malý pozemek, na kterém mohou něco pěstovat. Typická vyjádření zní: „Na tomto místě a v tomto čase se odevzdávám zemi, která čistí moje srdce… Věřím, že tato práce je posvátná…. Ztratil jsem všechno – svou zemi, zaměstnání. Byl jsem velmi smutný, ale když pracuješ s ovocem a zeleninou, tak to je lepší než počítač nebo nějaké pilulky… Tohle je má nemocnice pod širým nebem… Nikdy ve svém životě jsem nerozuměla, co znamená něco mít, ale tohle místo mi patří.“ Mnoho z těchto zahrad funguje na pozemku darovaném nějakou nadací, anebo na soukromém pozemku, který je otevřený veřejnosti.

Jeden japonský výzkum ukázal, že lidé se v blízkosti starých stromů dožívají vyššího věku. Síla a věk stromu pravděpodobně posiluje i naši dlouhověkost. Teprve na základě podobných výzkumů začínáme tušit, co pro nás rostliny a staré stromy znamenají a kolik toho o vzájemném působení ještě nevíme.