Jak už se stalo pravidlem posledních měsíců, bez větší pozornosti jsme byli dovedeni do další etapy na cestě k největší změně našich životů za posledních třicet let. Evropský parlament od úterka do včerejška plenárně zasedal a projednával i dvě věci, které se týkají přímo nás. Jednak střet zájmů Andreje Babiše (stav: zatím rozprava, bez usnesení), jednak nový zelený uděl (New Green Deal), tedy plán předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové , zkratka UdL, jak do roku 2050 učinit z Evropy bezuhlíkovou část Země. Ten je přes všechny špatné, na tomto serveru vícekrát popsané následky babišismu pro českou společnost ještě důsažnější, následky této politiky naběhnou v plné síle až poté, co už Babiš bude historií.

V plánu UdL jde, jak známo, o dosažení „bezuhlíkové společnosti“ do roku 2050. Etapový cíl k roku 2030 plánuje předsedkyně Komise na 50, možná 55 procent emisí skleníkových plynů odbouraných vůči roku 1990. Podle dosavadních zkušeností soudě to povede k chybné alokaci peněz (česky: utrácení za hlouposti) v masivním rozsahu. Zadruhé se bude řada výrobků a služeb centrálně zdražovat.

Většina politické třídy v EU to tak chce a ti, kdo ne, zpravidla nenašli odvahu či energii se proti tomu výrazně stavět, nebo pokud měli možnost to vetovat, zachovali se jako náš premiér Babiš, po opuštění českého vzdušného prostoru přestali štěkat a stáhli ocas.

V rámci green dealu, s nímž se už nehne, se v Evropském parlamentu nepodařilo prosadit ani většinu dílčích zmírňujících úprav. S jednou výjimkou pro ocelářský průmysl se předkladatelé pozměňovacích návrhů –vesměs to byl český poslanec Alexandr Vondra – neprosadili, ani u slev pro teplo z tepláren, ani u zařazení jaderné energie mezi čisté, tedy dokonale bezemisní zdroje. Potřeba většiny v Evropském parlamentu uzavírat nějaké kompromisy se svými odpůrci je nulová.

Vzduchem dnes létají nepředstavitelné částky. UdL mluví o tom, že v EU bude třeba každoročně „aktivovat“ 100 miliard eur, což do roku 2030 dělá pěkný jeden bilion eur, tedy 25 bilionů korun. V listu Frankfurter Allgemeine se jen tak dočteme, že uvnitř Komise se přiznává, že pro skutečný pokrok směrem k bezuhlíkové ekonomice by bylo potřeba utratit na tyto účely trojnásobek, tedy do roku 2030 fantastických 75 bilionů korun. Do jaké míry jsou to vzdušné zámky a do jaké míry bude snaha naplnit je reálnými penězi?

V úterý představila UdL jedinou část tohoto moře zelených peněz, která by měla být zakomponovaná v chystaném unijním rozpočtu a na niž si takříkajíc můžeme sáhnout. Přechodný fond (Just Transition Fund) jako bolestné pro uhelné regiony. Fond dostane do vínku sedm miliard eur, nejvíc, čtvrtina, půjde Polsku, druhé je Německo, my s 580 miliony eur jsme čtvrtí za Rumuny. V přepočtu to znamená, že se pro Českou republiku budou uvolňovat dvě miliardy korun ročně. Ale pokud se představy UdL uskuteční, ty peníze nebudou moci jít do výstavby jaderných reaktorů, takže vezmeme-li do úvahy souběžné pokusy jadernou energii stigmatizovat (v rámci taxonomie), můžeme si nejspíš představit plošnou výstavbu větrníků v Krušných horách.

Plánují se tu ohromné změny rozložené do mnoha let a řízené z jednoho centra. Je to prvek plánovaného hospodářství. Skutečně frustrující na této podívané je pasivita expertů, novinářů, politiků, zřejmá nečinnost vlád. A protože zase jiní experti, na mezinárodní a unijní politiku, vycházejí z toho, že evropská legislativa má v členských zemích přednost před domácí legislativou, můžeme tuto politickou, úřednickou, odbornickou generaci reálně odepsat.

Poprvé v dějinách lidstva se politici (avšak pouze na území EU) rozhodli pro umělé zdražování v řadě oborů lidské činnosti. Stojíme na prahu historického experimentu. Vyloučit nelze žádný vývoj, ani scénář s uvařenou žábou, ani rebelie po vzoru žlutých vest. Až na to přijde, musely by ovšem být silné a ve více zemích současně. A to ještě by ty země musely být na západě Evropy. Východní Evropa má politickou třídu a diplomatický sbor vychované k čerpání dotací.

Další texty Daniela Kaisera čtěte zde.